(...) Nyní vydaná próza Procházka (1917) stojí rozměrem někde mezi, a i když vznikla více než čtyřicet let před autorovou smrtí, dá se považovat vlastně za pozdní dílo. Závěrečných třicet let totiž Robert Walser strávil na psychiatrických klinikách. A ostatně: zemřel při jedné ze svých oblíbených procházek, děti jej nalezly ležícího ve sněhu.(...) Robert Walser tedy popisuje jeden všední den stejně jako několik let po něm James Joyce v Odysseovi či Virginia Woolfová v Paní Dallowayové. Procházka je chůze jaksi nadbytečná, marnivá a spojená s městským životem - vesničané vždy jdou někam a pro něco... Leopold Bloom i paní Dallowayová tak kráčí městským labyrintem. Walserův vypravěč míří z města do přírody. Jako by švýcarský prozaik stál na přelomu dob - píše moderní literaturu, ale starosvětsky má nad hlavou rád modré nebe.