Zas jednou půjdu proti proudu. Mne fascinuje práce s tajemstvím, jež Murakami postupně odkrývá. Ale čím víc je odkrývá, tím víc si říkám, jestli mne takové tajemství zajímá. A zjišťuji, že nezajímá. Sice jsou zde atributy, jaké pociťuje hodně z nás - třeba vzpomínky na dětství a dospívání. Ale podané tak nějak chladně, a navíc jen se zřetelem k sexu. Nějak mi tam chybějí třeba pasáže, kdy každý mladý přemýšlí o smrti, o své nedokonalosti, pubertě... I to tvoří člověka, ne jen sex na několik způsobů. Příběh má samozřejmě své kouzlo, ale podle mne mu chybí duše. Je precizně vycizelovaný, ale odcizený. Sice se dozvím hromady fakt (často nepodstatných) o hrdinech, ale vcelku o nich nevím nic a jsou mi ukradení. A podobně i ten příběh - přes množství detailů zaniká to, co vlastně autor chce říci. Jestli něco chce říci, a jen se neopájí svým hraním se slovy a představivostí. Takové samoúčelné hraní si pro hraní, pro svůj vlastní pocit, že technicky a formálně umím. Kdybych do toho chtěl hodně vrtat, řeknu si, že je autor vysazen na nedospělé holčičky a ve svých očích si je idealizuje a posiluje jejich možnosti a kvality. Navíc si autor trochu odporuje - proti znásilnění bojuje, promiskuita je v pohodě. Vlastně jsem si nakonec říkal, co mi kniha dala? Ta trocha mystiky se dá třeba přirovnat k Ajvazovi, ale Ajvaz netvoří atmosféru pro atmosféru, ta je u něho prodchnuta dalšími znaky a odkazuje na další znaky a tak se dále rozvíjí. Zde se jen mnohokrát opakuje stále to samé bez vývoje, bez gradace.
Zas jednou půjdu proti proudu. Mne fascinuje práce s tajemstvím, jež Murakami postupně odkrývá. Ale čím víc je odkrývá, tím víc si říkám, jestli mne takové tajemství zajímá. A zjišťuji, že nezajímá. Sice jsou zde atributy, jaké pociťuje hodně z nás - třeba vzpomínky na dětství a dospívání. Ale podané tak nějak chladně, a navíc jen se zřetelem k
... 
