Dívka, která si hrála s ohněm: Milénium 2

(...) I ve své druhé knize tak Stieg Larsson uspěl v tom, co spatřuje současná švédská detektivka jako metu. Totiž do lákavého hnízda kriminálního případu nasadit kukačku v podobě kritické studie společenských poměrů. Uspěl výtečně, lépe než naprostá většina jeho méně obratných kolegů spisovatelů, a uspěl dokonce o něco více než ve své první knize. Jeho kritika vyplývá z podstaty věci, není nijak přibarvovaná, nepodsouvá emoce, a dává tak o to víc prostoru pro čtenáře a jeho vlastní pocity a názor. Larssonova reportážní sonda pod koberec slušné společnosti je děsivá, plná napětí a - jak už je zvykem zmínit prakticky v každé recenzi knih tohoto autora - je téměř nemožné se od ní odtrhnout před dočtením. Dlužno říci, že prostřední díl trilogie Milénium končí docela stroze. Jako by si Stieg Larsson kus akce ještě schovával jako trumf v rukávu. Taky že ano. Těšme se do knihkupectví i potřetí.

(...) Román lze označit jako klasickou detektivku, ale tyto "klasické" postupy skandinávské literatury Larsson v mnohém obohacuje. Přidává osobitý pohled na současnou společnost. Stieg Larsson (1954-2004) zpočátku působil jako levicově orientovaný politický aktivista. Coby spisovatel se proslavil teprve díky trilogii detektivních románů Milénium, publikované po jeho smrti. První díl dostal v roce 2005 cenu za nejlepší skandinávský kriminální román, druhý se stal nejlepším švédským kriminálním románem roku 2006 a poslední získal cenu Kniha roku. Polemizuje s moderním pojetím morálky a současně zvažuje, jakou míru zodpovědnosti by měl člověk mít vůči druhým i sobě samému. Na základě vyhroceného konfliktu rozebírá lidské vztahy a povahy. Kniha čtenáře chytí a až do konce nepustí.

(...) Závěr Dívky, která si hrála s ohněm je strhující. První díl zakončil Larsson vyřešením dvou případů a neodpustil si epilog, který vyznění knihy posunul a zároveň naladil čtenáře na druhý díl. Konec druhého dílu je ovšem také tak trochu autorskou zradou. Larsson nechal čtenáře stát na posledním schodě a nedovolil mu dokončit výstup - chybí opravdu jen zlomyslný nápis " pokračování příště". I když se čtenář může třást vzteky, neupře autorovi, že právě v tom je síla jeho detektivek. Netvoří uzavřený celek, ale teprve s přečtením poslední řádky poslední knihy se spojí, dají smysl. A i když je čtenář uspokojen řešením samostatné hádanky, která je v každé Larssonově knize palčivá, zbývají ještě ty menší záhady ze života Salanderové, které se přelévají do dalších dílů. I když ta, co zůstala na konci druhého dílu, je na hranici života a smrti.