Konec punku v Helsinkách

Konec punku v Helsinkách je nepochybně nejlepší Rudišův román, protipól mdlého předchozího Potichu. Pokud autorovi došly zábavné i posmutnělé historky, jimiž oslňoval publikum v Nebi pod Berlínem a Grandhotelu a které z něj činily nejmladšího, „punkrockového“ Hrabalova dědice, nyní našel novou polohu: melancholicky i sarkasticky glosuje rozčarování stárnoucího pankáče, ale ony postřehy, svižné dialogy a kuriózní postavy rámuje solidní zápletkou s pohnutými osudy protagonistů i přesahem. Na veřejných čteních s tím možná nebude mít tak bouřlivý úspěch jako dřív, ale v osamělém začtení se musí každý soudný čtenář Rudišovo zrání ocenit.

(...) Podobně jako v Nebi pod Berlínem nebo v Grandhotelu, Jaroslav Rudiš ve své knize sleduje postavy svérázné, trochu podivínské, „vyšinuté“ z jakéhokoliv hlavního proudu. Mluví jejich jazykem, srozumitelně a přirozeně. Nenavrhuje jim ani čtenářům „nejlepší“ řešení, nerozhoduje jejich zápasy, jen o nich ví a nechává je znít. Lehce tak dociluje, že se jeho kniha výborně čte.

(...) Příjemně nové jsou tu tvrdé tóny: ženské a „punkově“ zaťaté, plné vzteku, slangu, germanismů a psané jakoby na jedno nadechnutí. Jeseníky 80. let jsou vylíčeny tak depresivně, že se čtenář skoro až ptá, jestli žil ve stejné zemi, ve stejné době. Ale ano, žil, jen na něj třeba nedoléhala tak, jako na Rudišovu náctiletou hrdinku, která má německé kořeny a ničí ji škola, rodina i Černobyl. Z jaderné katastrofy Rudiš udělal dokonale surreálnou metaforu neviditelné zkázy, „bílou nemoc“. V české beletrii zatím existuje jen málo děl, která by takhle syrově „natřela“ normalizační komunismus. Snad jen Pelcův román, nazvaný ... a bude hůř. (...) I když Konec punku v Helsinkách nemá takový tah jako autorova prvotina Nebe pod Berlínem, v tématech, která otevírá, a nakonec i v té v životní melancholii je to Rudišova nejvyzrálejší kniha.