Vypravěčka

"Nezáleží na tom, že si moc přeje, aby to všechno neudělal?"
Leo se na mě podívá. "Důležité je," zdůrazní," že to udělal."

Autorka je známá pro svá dramata s kontroverzní zápletkou a zde se vám jmenovaného dostane do sytosti.
Čtyři pohledy vypravěčů čtenáře zviklají a zpochybní černobílé vidění světa. Nejvíc se mnou zamávaly části podané perspektivou zrůdy a oběti. Nacisty a židovky.
Takových příběhů vám prošlo pod rukou spousty, řeknete si. A já nejsem výjimka.
Picoltová ale nejenom že, píše neuvěřitelně čtivě, ale potvora navíc těmi svými "mnohovrstevnými dramaty" vytahuje a staví proti sobě věci, o kterých má smysl přemýšlet a nedají člověku spát.
Osud židovky Minky napříč polským ghettem a koncentráky mě hodně zasáhl a to je dobře. Zas a znovu mě nepřestane udivovat před vším je člověk schopný zavírat oči a být součástí.
Tolik čiré bolesti vměstnané mezi řádky, nemám slov.
Z nacisty nedělá z nástroj režimu ani nemyslící figurku, která jen poslouchala rozkazy. Je to úhel pohledu člověka, který si myslel, že jedná správně, i když byl kolečkem v soukolí vraždícího stroje, v jedné z nejhorších hrůz v historii. A nyní žádá odpuštění.
A to je hlavní hybatel knihy: odpuštění. Jak ho dosáhnout? Kdo má na to právo? Když ho udělíš, nesmažeš tím činy člověka? Nepopliveš jeho oběti? A neodpouštíme hlavně kvůli sobě?

"Hřích není nic obecného, to je osobní věc. Pokud uděláte někomu něco špatného, dá se to napravit jedině tak, že jdete za ním a dáte to do pořádku. Jenomže to nejde, pokud je oběť dva metry pod zemí. Proto je z pohledu židů vražda neodpustitelná. “

Tato kniha se stala mou srdcovkou. Zkrátka MILUJU takové dilemata a hlavně, když mi někdo boří černobílé vidění světa, které je mi tak vlastní. Víc takových knih a víc Picoultových.