Chyba

(...) Chyba je dobrodružným líčením s návodným titulem, zručně i plánovaně se pohybujícím mezi detektivním příběhem (nálezy brutálně zamordovaných), thrillerem (stoupající napětí a záhadně číhající zlo jsou dostatečně dráždivé) a do slov přepsaným komiksem (čtenáři se téměř vybavují strohé expresivní tahy černobíle provedeného Sin City). (...) A ještě jednu věc je třeba v souvislosti s Chybou zmínit: autor nikterak nepopírá svoji básnickou minulost, a tak i jeho prozaický text je proplétán poezií, jakýmsi zestručnělým, vypreparovaným dějem, který slouží jako hybatel, jako skluzavka, po níž se příběh posouvá, postrkuje, převaluje.

(...) Přesto je mimo všechny pochybnosti, že román Marka Šindelky potvrzuje jeho talent. Autor se nebojí hledat a přináší jedinečný, byť neveselý obraz světa. Je to svět plný lží, pokrytectví, strachu z věcí reálných i iracionálních, svět nepřehledný, v němž nelze věřit nikomu, svět bez jistot, v němž je možné vše. Svět plný parazitů, kteří, když se jim člověk otevře, ho mohou snadno zabít. Možná proto autor oživuje síly, jež stojí mimo říši lidské vlády.

(...) Nabízí se k otevření různými interpretačními klíči a má potenciál oslovit různorodé čtenáře. Poetická důše ji může vnímat jako imaginativní výpověď oscilující mezi prózou a poezií, skeptik si ji může vyložit jako pochmurnou zprávu o zahnívajícím světě, psychoanalytika zaujmou záznamy symbolických nočních můr. A třebaže se Šindelka - naštěstí - úspěšně vyhýbá prvoplánovému moralizování, ekologický aktivista si může knihu interpretovat jako moralitu o zištném plundrování přírody. (...) Mnohoznačný obraz, který i tak Chyba ve výsledku nabízí, totiž přesahuje barvotiskový průměr domácí prozaické produkce.

Přechod k próze nebývá pro člověka s poetickým viděním lehký a skýtá četná úskalí. U Chyby lze však s konstatovat, že se z nadějného básníka stal prozaik nejmladší generace, který je opravdu hodný toho jména.

(...) Marek Šindelka důvěřuje svému příběhu. Někdy se neúmyslně, jakoby z dálky dotkne výrazných motivů z jiných slavných knih, nicméně, lapidárně řečeno, nehledá ve vyprávění vědu, nestaví ho od ideje formy, kterou chce naplnit slovy, naopak líčí události přirozeným způsobem, který nepostrádá talent a zdravou dávku odvahy, zejména ve stylové rovině. (...) Přechod k próze nebývá pro člověka s poetickým viděním lehký a skýtá četná úskalí. U Chyby lze však s konstatovat, že se z nadějného básníka stal prozaik nejmladší generace, který je opravdu hodný toho jména. A mám dokonce pocit, že próza svědčí Marku Šindelkovi o něco víc než básně.