Zvuky probouzení

Vaše dítě se normálně vyvíjí, říká první slova. Motoricky je na tom dobře, začíná třeba navlékat korálky. Kolem dvou let se v něm ale něco zlomí. Vývoj se zadrhne, slova se vytratí a přidá se stále silnější, stravující neklid. Neklid přeroste v záchvaty a agresi, namířenou nejčastěji vůči dítěti samotnému. Noční můra každého rodiče. Petr a Petra Třešňákovi v knize Zvuky probouzení popisují, jak se s takovou situací už třináct let vyrovnávají.

Publikace s názvem Zvuky probouzení přináší svědectví manželů Třešňákových. Vyprávějí, jaké je to být rodiči dnes čtrnáctileté Dorotky. A jelikož jejich dcera trpí vážnou formou autismu společně s mentální retardací, jedná se o náročné čtení. Zároveň je to kniha plná lásky, upřímnosti, něhy a porozumění. V neposlední řadě přináší naději.

(...) Na své knize manželé Třešňákovi pracovali pět let a je obdivuhodné, že ji – přes dennodenní vyčerpávající péči o dceru a náročné zaměstnání jednoho z páru (Petr Třešňák byl v Respektu donedávna zástupcem šéfredaktora a jeho obsáhlé analytické články, popularizující zejména psychologii a psychiatrii, získávají tuzemská i zahraniční ocenění) dokončili a že je tak přínosná. Ano, místy je repetitivní a někde jsou odstavce o spirituálním rozměru života či o přínosnosti autisty v rodině prostě k neučtení pro někoho, kdo děti nemá, nebo je má díkybohu zcela zdravé. Ale silná místa (mezi něž patří třeba líčení nervového zakolísání a následného fyzického napadení dítěte) převažují. Pokud stát rodičům autistů, sdruženým ve spolku Děti úplňku (aktuálně v počtu přes sedmdesát rodin), nepomůže díky příběhu popsanému v téhle knize, tak...

(...) Dominují stránky s textem Petra Třešňáka, zkušeného novináře, který pracuje pro časopis Respekt. Píše velmi emotivně, pomáhá si mnohými metaforami a v některých případech jeho styl až poetický. Jeho přístup je typicky intelektuálský, snaží se do co nejmenších detailů rozpitvat aspekty situace i své pocity, zejména ty, které většina lidí skrývá nebo potlačuje. Ale nejde o samoúčelný exhibicionismus, protože podobnými pocity zcela zákonitě trpí i jiní rodiče postižených dětí. Pro ně je důležité, aby věděli, že takové myšlenky jsou normální a není v nich nic hříšného nebo nepřirozeného. (...) Je ale stále třeba dbát na jedno z poselství knihy – podpořit potřebují i rodiče. Ti mimo jiné ze sebe potřebují sejmout zdánlivou vinu a přestat si klást otázky, na které nelze odpovědět.