The Unbearable Lightness of Being

Po mnoho let jsem slýchávala ten uchvacující název...a ačkoliv jsem vůbec nevěděla, o jakou knihu ve skutečnosti jde, věděla jsem, že tato kniha mi bude vyhovovat...a skutečně, když jsem ji četla, měla jsem pocit, že ji znám už strašně dlouho...při čtení každého dalšího řádku, každého dalšího slova jsem se v té knize nacházela víc a víc...nebylo to jako když se vám líbí v určité knížce jen nějaká vybraná postava, mne uchvacovaly postavy všechny, jak Tomáš, tak Tereza i Sabina...chtěla jsem být Tomášovou milenkou, v Sabině jsem se vzhlížela, ale přesto jsem věděla, že Tereza je mi nejbližší. Je to jako když čtete Kafkovu Proměnu, Spalovače mrtvol nebo Harryho Pottera...všude řešíte, zda se vám nějaká postava líbí nebo ne...a ač si říkáte, že váš oblíbenec je Brumbál, ač tvrdíte, že byste se k Řehoři nezachovali stejně jako jeho rodina, pak třeba, stejně jako já, zjístíte, že ve skutečnosti držíte palci Snapeovi:) vracím se ale k Nesnesitelné lehkosti bytí...je to kniha, ve které každý najde to, co hledá,...a najde to i bez Alchymisty...

skvělé a ještě jednou skvělé. České vydání Kunderovy knihy je velkou událostí, o čemž svědčí i bleskové mizení titulu z prodejních pultů. Zajímavý pohled na historii let uvolněných a následně normalizovaných je však opět hlavně pohledem lidí žijících svými každodenními existenciálními či citovými starostmi. Odysea lékaře Tomáše a jeho ženy Terezy končí zcela jinde než souběžná pouť Franze a Sabiny. Překvapivě se však pocit štěstí objeví tam, kde není předem očekáván. Musím však odporovat názoru, že NLB je vrcholem autorovy tvorby. Je jím zcela zřetelně Žert a bojím se, že díky nepodařenému, ale všeobecně známému, zfilmování NLB je Žert neprávem opomíjen. Vše, co autor vyslovuje v NLB již vyslovil v Žertu. K tomuto závěru jistě pozorný čtenář nedojde jen pod vlivem četby doslovu autora, kde se Kundera k tomuto sám přiznává. Rád bych rovněž poděkoval nakladatelství Atlantis a to nejen za tento skvělý počin.

Ve třetím čísle prvního ročníku Literárních novin z 19. dubna 1990 čteme na straně 13 o českých autorech v recenzích amerických literárních novin o článku Perryho Meisela "Zkrášlující lži a moudrost polyfonie" o Milanu Kunderovi mimo jiné toto: "Druhé pravidlo je odvozeno z prvního - odmítnutí kýče. Poslední román pana Kundery NESNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ nabízí příklady komunistického kýče, amerického kýče, fašistického kýče, feministického kýče, a dokonce uměleckého kýče. Dobré romány nejsou kýčem, protože jsou nestranné v situacích, které si jen představují. Tento moment je dobře dokumentován v Kunderově vlastní proze, zvláště v jeho častém ironizování dobře míněných sebeklamů jeho komunistických i západních postav." Více než třicet let po těchto řádkách zjišťujeme, že je toto vše sice fajn, ale je to málo. Nestačí být spisovatelem s brilantní intelektuální a myšlenkově spíš provokativní a spekulativní stránkou psaní, takovou, která se velmi dobře čte na Západě, kde má racionální myšlení takovou tradici. Nestačí být spisovatelem materiální a pouhé intelektuální podstaty bytí, je potřeba být i dostatečně lucidní v hlubokém pochopení duchovní stránky života a zaměřený na duchovní růst. Nestačí být odmítačem všeobecného kýče, pokud spisovatel pořád staví na kýči takovém, o kterém se obecně nemluví: spisovatelském kýči - spisovatel jako nadřazený živočišný, pardon, umělecký druh, který se na ostatní dívá shora, autoritativně z katedry všeho vědění a umělecké tvořivosti, ten, kterému se líbí jeho gesta a kroky a jeho věty, rochní se ve vlastním obrazu, jak hází prasátka na ostatní a také na sebe, jak se krásně poslouchá a jak se krásně čte. Milan Kundera se sice všemožně snaží upozadit autora - sebe sama, nicméně faktické kroky nám prozrazují, že pravý opak je pravdou. Autor na nás vykukuje všude, v literatuře i mimo ni.