Dům v Matoušově ulici

Zamysleli jste se někdy nad tím, co by váš dům nebo dům vašich předků mohl říci o všech jeho obyvatelích? Já bych to rozhodně ráda věděla, stejně tak, jako Tereza Boučková.

Téměř před sto lety koupil vdovec Eduard Schwarz dům v Matoušově ulici, aby získal pro svou rodinu důstojné sídlo. Naše historie není v mnoha případech lehká a odráží se na osudech lidí, i na osudech domů. Autorka si dala velkou práci a začala sledovat stopy rodiny Schwarzových, ale i dalších obyvatel, kteří se ocitli ve stejném domě, i když v jiném čase.

Jelikož mám ráda knihy podle skutečných příběhů a mám ráda i knihy Terezy Boučkové, kniha mě okamžitě zaujala (a to nejen díky své zajímavé obálce). Teď už vím, že jsem udělala dobře, že jsem si ji přečetla, neboť byla skvělá!

Od prvních stránek příběh vtáhne a rozhodně upoutá čtenářovu pozornost. Mě si kniha získala natolik, že jsem ji nemohla odložit a přečetla ji na jeden zátah. Z textu je cítit určitá naléhavost, která vás zasáhne a pohltí. Probudí ve vás emoce a budete znovu prožívat hrůzy z minulosti. A to nejen té dávné. Autorka se zde dotkne i války na Ukrajině, přepadení Izraele nebo tragédie na filozofické fakultě. Přináší nám tak pohled i na náš současný život.

Když jsme se v knize dostali do období druhé světové války, do koncentračních táborů, tak i když mám načteno hodně podobných příběhů, tak tím, jak je to napsáno, mě to neskutečně zasáhlo, bylo mi z toho úzko a pobrečela jsem si.

Je skvělé, že na předsádce knihy je uveden určitý typ rodokmenu, není to jen rodokmen v rámci jedné rodiny, ale spíše rodokmen celého domu. Při čtení jsem ho ráda využila, abych se ujistila v příbuzenských vztazích.

Celá kniha je velmi upřímná a až hodně osobní, ostatně, na to jsme u autorky zvyklí. Za mě je to rozhodně nejlepší kniha, co jsem zatím od Terezy Boučkové četla.

Knihu jsem „četla ušima“ s velkým očekáváním a její začátek mě zaujal – atmosféra i samotný námět působily slibně a lákaly k dalšímu poslechu. Velkým plusem je bezpochyby interpretace Jitkou Ježkovou, která byla skvělá a dokázala textu dodat emoce i potřebnou hloubku. Naopak hudební předěly mě osobně příliš neoslovily, ale to je čistě otázka individuálního vkusu. Postupem času ale moje nadšení mírně opadalo. Měla jsem pocit, že autorka se snažila do knihy obsáhnout velké množství témat a událostí, což sice chápu, ale výsledkem pro mě bylo, že text místy působil spíše jako soubor deníkových zápisků než jako ucelená próza. Samotný námět knihy se mi však líbil, o to víc mě mrzí, že jeho potenciál podle mého názoru nebyl naplno využit. K poslechu ale doporučit určitě můžu.