Magorova summa

(...) Nepodlehněme omylu povrchního pohledu -- básnické dílo, které je shrnuto v Magorově summě, vůbec není ani naivní, ani insitní, ani neumělé. To, co vyhlíží jako prosté říkačky, jakých může "prý" kdekterý literátský poučenec naplácat po libosti, co u řady jiných básníků undergroundu vskutku prostoduchými, vtipnými říkačkami je, vyrůstá u Magora z velké poučenosti.

(...) Značná část Magorových básní (dá se říci, že většina) je zdánlivě chaotickou změtí různých historek či legend, odkazů, postřehů, glos, které jako by se nikým a ničím neřízeny bez ladu a skladu rodily v hlavě nějakého opilce. Ve skutečnosti jde stejně jako v Jirousových článcích o promyšlený a hlavně žitý programový postoj , s jehož pomocí autor poměřuje zaznamenáníhodné jevy (i zjevy) týkající se kultury, přičemž pod slovem kultura je nutno chápat všechno, co nebylo součástí vládního establishmentu. (...)

(...) Jakkoli je Jirousova poezie důvěryhodná ve všech polohách, ať jde o povzdechy z kocoviny, či přátelské přípisy nebo mystické záchvěvy, i po přečtení Magorovy summy zůstávají centrální sbírkou Magorovy labutí písně. (...) Právě v této sbírce se totiž jednotlivé vrstvy (vagantský humor, milostný tón, pokání i vzdor) vzájemně prolínají a vytvářejí osobně naléhavý hlas, jenž oslovuje uvnitřbez ohledu na situaci, ve které poprvé promluvil. Jirous zde píše či mluví z konkrétního času a místa na zemi, a přitom vědomě přijímá postupy a motivy zažité tradice mariánské, mystické či katolické poezie.