Kazuo Ishiguro 70

Velký román o malých i velkých selháních

Soumrak dne je třetím románem Kazua Ishigura. Na rozdíl od jeho prvních dvou próz, Vybledlé krajiny s kopci a Malíře pomíjivého světa, v nichž původem japonský autor ohmatával japonskou identitu, je už Soumrak dne plnokrevným západním románem, a to nejen kulisami, ve kterých se odehrává, ale i rámcováním západním kulturním kánonem. Zároveň v něm ale Ishiguro tematicky drží stopu, po které se vypravil v předchozím díle – totiž reflexe vlastního morálního selhání protagonisty v extrémních časech.

Soumrak dne, jak o něm hlavní hrdina přemítá v samém závěru knihy, když na molu s ostatními čeká, až se navečer rozsvítí barevné osvětlení, je odkazem na zbytek života, který před Stevensem leží ve chvíli, kdy bilancuje a vzpomíná na svou minulost. Text nás zavádí do světa anglické aristokracie a jejího úpadku a důmyslně staví příběh sluhy a jeho vnitřního konfliktu mezi povinností a nenaplněnými tužbami. Stevens, který největší část života strávil jako majordomus ve službě lorda Darlingtona, ztělesňuje zasvěcení se vyššímu poslání, ne nepodobné duchovnímu zasvěcení kněží či řádových sester, totiž službě. Není náhodou, že si svobodný a bezdětný Stevens, patrně přes šedesát let stár, poprvé dovolí reflektovat své životní (ne)zdary až ve chvíli, kdy ho jeho nový pán Američan Farraday v podstatě donutí vzít si volno a půjčit si jeho automobil – a Stevens má tak poprvé v životě týden jen pro sebe a může zůstat sám se svými myšlenkami.

Ústředním motivem Stevensova mudrování je velikost, přívlastek, který má v jeho profesi stejnou váhu jako v názvu Velká Británie. „Co přesně však tato ,velikost‘ je? Kde nebo v čem ji hledat? Chápu, že na takovou otázku by měl odpovědět někdo mnohem moudřejší než já, ale kdybych to měl vysvětlit sám, řekl bych, že krása anglické krajiny tkví v tom, že naše příroda se odlišuje právě nedostatkem dramatičnosti a okázalosti. Její krása je pokojná, cudná a zdrženlivá. Jako by země o své kráse i velikosti věděla a necítila potřebu vykřikovat ji do světa.“ Pojem, ke kterému se Stevens vztahuje jako ke svatému grálu, je důstojnost: té si ve své profesi považuje ze všeho nejvíce. Lze o ni celoživotně usilovat, ale jen pár z těch největších majordomů na ni dokáže dosáhnout: „Podíváme-li se na osobnosti, o nichž se shodujeme, že ,velkými‘ majordomy jsou, jako dejme tomu pan Marshall nebo pan Lane, zdá se, že to, co je odlišuje od majordomů, kteří pouze odvádějí perfektní práci, lze nejlépe vyjádřit slovem ,důstojnost‘.“

Ve Stevensově světě jsou podstatné skutečnosti redukovány na přemítání, zda se tygra pod stolem podařilo zastřelit dost rychle a čistě na to, aby se panstvu stihla včas podávat večeře. Přesto však Stevens nepostrádá lidské kvality. Třeba v situacích, kdy se opatrně těší ze světa a rozplývá se nad krásou ranního rybníka nebo když hledí do anglické krajiny, nám připadá dojemný. Cítíme s ním i ve chvíli, kdy by rád kondoloval slečně Kentonové k úmrtí milované tety, ale nedostatek odvahy mu dovolí jen postávat nerozhodně za jejími dveřmi a poté ji pokárat za nějakou banalitu. Ostatně právě s mezilidskými vztahy, zvlášť vůči těm nejbližším, si Stevens vůbec neví rady: když mu umírá otec a na smrtelné posteli se vůči Stevensovi konečně projeví lidsky a vysloví pochybnost o svých otcovských schopnostech, Stevens se nabízeného dialogu nedokáže zúčastnit, ačkoli takovou příležitost už nikdy mít nebude.

Jako červená nit se Stevensovým mudrováním vine „problém s žertováním“: to mu sice připadá jako jakýsi exotický, nepotřebný a nepochopitelný zvyk, ale časem naznává, že je to záležitost, kterou si ostatní zpříjemňují život. S jistou bezradností vzpomíná na okamžik, kdy ve vesnické hospodě udělal vtip, kterému se jeho společníci smáli méně, než by si vtip dle Stevensova soudu zasloužil, a zbytek večera stráví uvažováním, proč tomu tak bylo: „Vlastně je možné, že před chvílí můj společník na lavičce očekával, že s ním budu žertovat – v tom případě jsem žalostně zklamal. Snad je opravdu nejvyšší čas, abych celou záležitost s žertováním začal brát s větším nadšením. Nakonec, když o tom tak přemýšlím, žertování není vůbec hloupé – zejména je-li pravda, že je klíčem k vřelosti mezi lidmi.“ Každopádně je Stevens do budoucna rozhodnutý se v žertování pocvičit, aby si tuto schopnost také osvojil.

Stevens patří k velkým románovým hrdinům – vedle něj si připomeňme například úředníka Mersaulta z Camusova Cizince, kterému by dnes odborníci patrně diagnostikovali Aspergerův syndrom –, kteří mají problém se orientovat ve společenských situacích a správně je interpretovat. Je tak k výkonu svého povolání přímo stvořený – dle jeho vlastních slov znamená být dobrým majordomem stoprocentně se oddat  pánovi a nikdy nezpochybňovat jeho rozhodnutí. Stevens je proto ochotný snést i to, že ho jeho pán a jeho přátelé ztrapní, když mu kladou otázky mimo možný okruh jeho vědomostí, aby si tak dokázali, že by si lidé nenáležející k elitám prostě nedokázali vládnout. Je to ale právě lord Darlington, jehož domněle ušlechtilá naivita zavede na scestí plné fatálních chyb a jenž pomůže v Británii vydláždit cestu Hitlerově propagandě (a není náhodou, že mladý Reginald Cardinal, který katastrofální dopady takové naivity dokáže dobře předvídat a snaží se jim předejít, ve válce sám padne).

Stevens postrádá morální i zahraničně politický kompas, který by mu pomohl se v situaci orientovat, takže rozhodný okamžik historie, kdy se na Darlington Hall potají sejde ministerský předseda s tehdejším německým velvyslancem Ribbentropem, považuje za vyvrcholení své kariéry: podílel se totiž na něčem velkém, byl při tom, když se psaly světové dějiny. Nelze nevzpomenout na stěžejní dílo Hannah Arendtové Eichmann v Jeruzalémě, ve kterém autorka s hodinářskou přesností popisuje, jak mohlo zlo zajít tak daleko, totiž v důsledku absence myšlení a „banálnosti“. Byli to právě tito Eichmannové a Stevensové, kteří nezpochybňovali rozkazy a vykonávali je, byla to ubíjející každodenní šeď, která připravila půdu tragédii holokaustu. Byl to Stevens, který bez slova protestu vyhodil na přání svého pána dvě židovské služebné. Byla to slečna Kentonová, která proti jejich vyhození protestovala a oplakala ho, ale nakonec své ultimátum kvůli vlastnímu pohodlí nenaplnila. Byl to lord Darlington, který svého příkazu později litoval.

Nakonec to je jedno – spáchaná křivda ani škoda už se nedala odčinit ani napravit. A přestože Stevens svého pána na svých cestách stejně jako Petr Krista třikrát zapře, je ve svém vnitřním monologu pána, od kterého se společnost po válce odvrátila, ochotný stále bránit. Vždyť jak by se jinak mohl srovnat s tím, že svůj život zasvětil někomu, kdo tak katastrofálně selhal? „Lord Darlington nebyl zlý člověk. Vůbec to nebyl zlý člověk. A alespoň na konci života dokázal přiznat, že udělal chybu. Byl to statečný muž. Zvolil si v životě svou cestu, která se ukázala sice nesprávná, ale zvolil si ji sám, alespoň tolik mohl o sobě říci. Já o sobě nemohu tvrdit ani to. Víte, já mu věřil. Věřil jsem v moudrost jeho lordstva. Po celá léta, co jsem mu sloužil, jsem věřil, že dělám něco smysluplného. Ani nemohu říci, že bych se sám dopustil nějakých chyb. Vážně – člověk se musí ptát – je v tom nějaká důstojnost?“

Realita se ale zcela a napořád potlačit nedá, a tak Stevens, který si na své profesi ze všeho nejvíc cení sebeovládání a emoční zdrženlivosti za každých okolností, v samém závěru románu nedokáže potlačit slzy. Ani on nedokáže uniknout před vědomím, jak jiný a naplněnější jeho život mohl být, kdyby se na některých životních křižovatkách rozhodl jinak, například kdyby si býval přiznal náklonnost vůči slečně Kentonové – ale už je příliš pozdě. Je to závěr, jaký umí právě jen Ishiguro; staví svůj text jako několikachodové degustační menu, v němž nenápadně přidává ingredience, aby dosáhl grand finále, v němž teprve čtenáře ohromí celkovým účinkem. Ať už v sobě k postavě majordoma Stevense najdeme sympatie, či nikoliv, je těžké se jím nenechat dojmout. Ishiguro setrvale vypráví o člověku u vědomí vlastní slabosti, a to dokonce i tehdy, když jeho protagonista zrovna není člověk (vzpomeňme si na lidské klony z autorova románu Neopouštěj mě či na androidku Kláru z Kláry a Slunce, kteří paradoxně prokazují hlubší lidství než jejich lidské protějšky). Ishigurův hrdina je nedokonalý a selhává, ale přesto na své pozemské pouti pokaždé znovu vstane a jde bez velkých gest dál. 

doslov Biancy Bellové k Soumraku dne