Rudišův návod na použití piva

Nápad na knihu o pivu předcházel Návodu na použití železnice. Když chtěl totiž Rudišův německý nakladatel knihu o něčem, co lidi spojuje, první nápad bylo pivo. To ale nejprve neprošlo s poukazem na to, že jde o alkohol a zdraví. Jak řekl Jaroslav Rudiš v rozhovoru pro Seznam:

"Já jsem svému nakladateli předhodil pivo a oni se lekli, že budu psát o hospodách nebo o opíjení se. A skutečně mi paní vydavatelka řekla: „Hele, Járo, já vím, ty jsi z Čech, já jsem z Bavorska, já tomu rozumím, ale teď jsou na stole jiná témata, lidé chtějí žít zdravě, chodit do sauny, do lesa, meditovat. Jóga v lese, to je téma!“ Já jsem se ušklíbl...a protu chvíli jsme skončili u tématu železnice."

Ukázka:

První pivo

První pivo v životě jsem vypil, když mi bylo padesát. Jasně, nebyl jsem zrovna nejmladší. Moji kamarádi to zvládli dřív, ve čtyřiceti nebo ve třiceti, někteří už v osmnácti… Nikoli v osmnácti letech, ale v osmnácti minutách. Já, jak bylo řečeno, až v padesáti, možná těch minut bylo dokonce šedesát nebo sedmdesát. Máma si to už přesně nepamatuje. Každopádně to bylo ve čtvrtek 8.  června 1972 v Turnově, v srdci Českého ráje.

Vyrostl jsem tam, mám malý byt v Jičíně a také tam rád píšu. V porodnici na kraji města jsem ležel mámě na hrudi, otevřel jsem oči a připadal si trochu ztracený. Nevěděl jsem, co se se mnou děje, kde zrovna jsem ani proč. Snad proto jsem tolik křičel. Pak mě máma nakojila. Hrozně mě to uklidnilo. Rázem mi bylo mnohem líp. Usnul jsem a zdál se mi první sen v životě. Je zvláštní, že se mi často zdává o pivu. O prázdné hospodě, kde stěny, stoly a půllitry vyprávějí příběhy. O čerstvě načepovaném pivu na stole. O kamarádech, s nimiž se v hospodě scházím nejenom kvůli pivu, ale taky kvůli povídání. Někdy si i zazpíváme.

Třeba to souvisí s tím prvním pivem, které jsem vypil spolu s mateřským mlékem. Zhruba o hodinu dřív, bez prostředně po dlouhém porodu, dostala máma sklenici piva. Jako relikvii, ba přímo jako svátost, od pana primáře osobně. Pivo na posilněnou. Pivo jako první pomoc po česku, na podporu tvorby mléka, jak lékař vysvětlil. Pivo jako výraz uznání, že to máma zvládla. Bylo to černé, těžké, sladové pivo, nejspíš z pivovaru v Malém Rohozci, založeného roku 1850. Anebo ze Svijan, ze zámeckého pivovaru, který je ještě mnohem starší a tyčí se na návrší nad Jizerou. První pivo tam uvařili už v roce 1564. Dnes je známé po celém Česku a nejen tam, hodně se pije na Slovensku nebo v Polsku. Nebo v Sasku. Nejspíš to ale bylo pivo z Rohozce, to moc rád pije táta, když po práci sedí v altánku na zahradě, než zamíří do své oblíbené hospody. Tohle pivo mě provedlo neklidnými vodami puberty i lety na turnovském gymnáziu. Občas, když se na sebe dívám do zrcadla, říkám si: Člověče, Járo, ty jsi hotové pivo na dvou nohách.

„Hlavně aby půllitr zůstal dlouho plný,“ dodává pak táta. Rohozecký pivovar leží kousek od zámku Hrubý Rohozec a sám připomíná spíš zámeček. V době mého narození to byl ovšem v nejlepším případě zchátralý zámeček. Za socialismu se do průmyslu příliš neinvestovalo. Platilo to nejen pro Československo, ale i pro Německou demokratickou republiku. Do Žitavy, nejbližšího německého města, je to z Českého ráje sotva sedmdesát kilometrů. Jako puberťáci jsme do Lužice často jezdili, tolik možností cestovat jsme zase neměli, a východní Němci taky ne. V létě jsme je často potkávali u rybníka v Českém ráji. Bylo to pivo, co nás sbližovalo. Člověk se díky němu rychle naučil i německy a česky. Rozvíjela se kamarádství a milostné vztahy.

Často jsme jezdili do Žitavy vlakem přes Liberec a pátrali tam po německém pivu. Upřímně řečeno, dvakrát nám nechutnalo. Bývalo kalné, bez chuti, skoro bez života, někdy dokonce trochu nakyslé. Zamlouvalo se nám ovšem, že v NDR se smělo pivo pít už od šestnácti, ne jako v Československu až od osmnácti. Přesto jsme se jako teenageři samozřejmě dostali k pivu všude.

Když jsem se narodil, nevěděl jsem o pivu, o tom posvátném nápoji, vůbec nic. Nevěděl jsem nic o nádherných pražských, mnichovských, amsterdamských, bamberských či düsseldorfských hospodách, kde se za stavil čas a jejichž výčepy by mohly vyprávět celé romány. Neznal jsem literáty, jako byli Bohumil Hrabal, Jaroslav Hašek nebo Jean Paul, kteří pivo milovali a přímo ho oslavovali. Nevěděl jsem nic ani o skladateli Bedřichu Smetanovi, který se narodil v Litomyšli v zámeckém pivovaru, kde jeho otec působil jako sládek. V tomto smyslu se vlastně jeho světoznámý cyklus symfonických básní Má vlast od piva nedá oddělit. Na březích Vltavy, jíž Smetana vztyčil hudební pomník, dodnes stojí několik pivovarů.

Neznal jsem ani Kölsch a Alt nebo těžká trapistická piva z Belgie, neznal jsem Guinness a Dublin, kde najdete snad ty nejkrásnější puby z celé Evropy. Neznal jsem pivovar na Islandu, který v jednom fjordu vaří skvělé české pivo. Neznal jsem pivovary v Mnichově a Oktoberfest, slavnost, kterou musí každý milovník piva jednou za život navštívit. Přinejmenším jednou, přestože toho možná bude druhý den litovat, až bude sedět ve vlaku do Berlína nebo do Prahy s kocovinou. Netušil jsem, jak významně nás pivo a pivní kultura ve střední Evropě spojují.

Čtyři roky před mým narozením, 21. srpna 1968, přepadli Československo Sověti. A pochopitelně vyplenili i ten či onen pivovar nebo hostinec. Okupantům pivo nenaléváme – stálo na spoustě tabulí, taky u nás v Českém ráji. Sovětské vojáky v hospodách prostě neobsluhovali. Lidé doufali, že je to všechno jenom zlý sen. Pili černé pivo, jako vždycky, když jim bylo smutno nebo měli vztek. Tak je tomu ostatně dodnes. Okupanti zůstali v Československu dvacet let a hospody se staly místy, kde se člověk mohl nad pivem pokusit zapomenout na smutnou skutečnost. Stejně jako za druhé světové války, kdy Český ráj i celou zemi obsadili nacisté. Za německé okupace trpěli podle vyprávění mého dědečka nejen lidé, ale i pivo. Rok od roku bylo slabší a vodnatější. Šetřilo se chmelem i sladem.

I my jsme v osmdesátých letech jako gymnazisté utíkali do hospody. Naše domovská se jmenovala U Luků, ale všichni jí říkali Alcron, ačkoli měla k úrovni proslulého pražského hotelu hodně daleko. Tenhle lokál byl naše univerzita. Hospodský, jmenoval se Luboš, stál za strohým výčepním pultem v bílém plášti jako doktor nebo lékárník. Jako kněz nebo anděl. Seděli jsme u jednoduchých umakartových stolů mezi dělníky a zamilovali si Bohumila Hrabala, který ve svých povídkách popisoval úplně stejné hrdiny, s jakými jsme se teď dávali do řeči. Dělníky ze šroubárny, řezníky, železničáře. V Alcronu jsme založili divadlo – Jindra, Vladimír, Radek, Aleš a já. Pět nejlepších kamarádů. Budoucí inženýr, budoucí IT specialista, budoucí podnikatel ve stavebnictví, budoucí učitel a budoucí autor knih, znovu a znovu píšící o železnici, světových dějinách a o pivu, což tehdy nikdo z nás netušil.. V Alcronu jsme společně napsali první divadelní hru, silně inspirovanou Václavem Havlem, který jako disident pracoval ve vlhkém a studeném sklepě trutnovského pivovaru, kutálel těžké pivní sudy a napsal o tom Audienci, svou snad nejlepší a nejznámější divadelní hru.

V Alcronu měli černé i světlé pivo z Rohozce, levnou kořalku a k jídlu jenom tlačenku s octem, cibulí a chlebem. Milovali jsme to tam. Inspirovaní Hrabalem a jeho novelou Něžný barbar jsme si, když nám přinesli první pivo, namočili prsty do hořkosladké, husté pěny a trochu jsme si jí vetřeli do vlasů. Říkali jsme tomu pivní křest. Seděli jsme tam s pivem na stolech, s pivem ve vlasech, s pivem v duši i v srdci a navzájem si předčítali z Hrabalových knih, až nám hospodský, ten anděl v bílém plášti s cigaretou v koutku úst, jednou řekl: „Kluci, ukliďte to, tady jste v hospodě, a ne v knihovně. Jinak máte s pivem utrum!“

Možná to nebyl jen Bohumil Hrabal, kdo mě naučil, jak v hospodě mlčet a naslouchat, ale i tenhle pivní anděl. Naslouchat a pak si to zapisovat. V Alcronu jsem se naučil, že nejlepší příběhy najdeš v hospodě. Jednou mi tam třeba někdo vyprávěl, že v jedné vesnici v Českém ráji křtí děti pivem. A mrtvé pivem omývají, takříkajíc jako poslední pomazání. A do rakve jim na poslední cestu dávají dvě tři lahve piva. Jako proviant. Jako pozdrav na onen svět. Pivo si 8. června 1972 dala nejenom moje máma, ale i táta. Dokonce několik. Černá piva na smutek, protože dopoledne pochovali jeho maminku Růženu, moji babičku. Světlá piva na radost, protože jsem tu byl já, jeho první syn. Takový byl a je život v Českém ráji. Pivo v něm dodnes hraje ústřední roli. A nejenom tam, ale všude ve střední Evropě. V Praze, v Mnichově, v Bamberku, v Kolíně nad Rýnem, v Düsseldorfu, v Linci nebo ve Vratisla vi. My Středoevropané jsme pivo. Jsme příběhy, které pivo vypráví, a já bych je chtěl vyprávět i v téhle knížce.

Jaroslav Rudiš