Recenze z média RESPEKT
Pěticípá svoboda
O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.
Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.
Procházka okupovaným městem
Ideální hypermoderní kniha
Osm knih v lágru
(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".
Za tuto lásku neděkuji
Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech. Ivan Diviš, "numero uno" českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě. Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.
(Ne)možnost nehybnosti
Kam kráčíš, Česko?
Portrét bílého zkrachovalce
Vrazi kolem nás
Láska a smrt skrz peep show i magnetickou rezonanci
(...) Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz "ručně" psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr "románku" přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu. A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje.
Intimní poklad
Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.