Recenze z média RESPEKT

Celek románu představuje pozoruhodný a vydatný experiment, který vypovídá o Drtikolovi, o dějinách fotografie jakožto nového druhu umění, o kulturním klimatu nesmírně zajímavé a turbulentní doby konce monarchie, první světové války a dvacátých let, ale také o možnostech soudobého románového vypravování. A když už byl zmíněn Illiesův román 1913: Léto jednoho století, hodí se dodat, že Jan Němec k němu napsal více než důstojný český protějšek. Nejen kvůli schopnosti všechna výše uvedená témata zahrnout do jednoho celku sofistikovaným, a přitom hravým způsobem, ale též kvůli rysu takřka záhadnému - ten román neztrácí tempo a i po čtyřech stech stránkách nutí číst jedním dechem.

O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.

Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.

Kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou vyrostla z jednoduchého a vděčného nápadu: vytvořit bedekr, který by čtenáři umožnil putovat městem, jež dobře zná, ale v jiném čase, v jiném historickém kontextu. Protektorát "Böhmen und Mähren" (1939–1945) je pro takový podnik "vhodné" období: zlomové, přitom ne tak vzdálené, aby se město zcela proměnilo. (...) Jiří Padevět věnoval obdivuhodnou péči obrazovému doprovodu a fotografiím, objevil několik unikátních momentek z pražských ulic (pozoruhodné je, kolik fotografií se dochovalo z konce protektorátu, z povstání), shromáždil texty vyhlášek, nařízení a propagandistických materiálů, někdy značně kuriózních...

Francouzský filozof a esejista Gilles Lipovetsky je rozený prorok a autor manifestů. Svými knihami z osmdesátých let, především Érou prázdnoty, se etabloval jako přední autor postmoderny. Ale postmoderny již pomalu končící a podléhající proměně. Však také ve svých dílech z let devadesátých a pozdějších hlásá nový pojem: nežijeme v době postmoderní, nýbrž hypermoderní. Knihu stejného názvu, Hypermoderní doba, kterou letos v češtině vydalo nakladatelství Prostor, napsal v roce 2004. (...) Přitom Lipovetsky je a originální myslitel, osvěžující a překvapivý svým výběrem témat. Na rozdíl od ostatních komentátorů současnosti se například vyhýbá trochu zatrpklé kritice, jak ji známe z posledních knih zmíněného Baumana nebo Liessmanna. I proto čtenář jeho krátkou knihu (kterou kromě samotného eseje tvoří jakýsi "úvod do Lipovetského" a rozhovor s autorem od filozofa Sébastiena Charlese) zhltne jako nic. Může mu to přinést mnoho podnětného.

(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".

Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech. Ivan Diviš, "numero uno" českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě. Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.

Toussaint patří ke spisovatelům, které nezajímá konstruování klasického příběhu. Ve svých minimalistických prózách – málokterá má přes sto stran – ohledává konkrétní situaci, stav, do nějž je jeho hrdina vržen. A činí to vytříbeným stylem: čistým a jasným jazykem, umným komponováním rytmu a skladby vět. Od první stránky je jasné, že se tu čtenář setkává s přemýšlivým a pečlivým autorem, který nechce zaplevelovat už tak přebujelý literární svět zbytečnými slovy a banálními příběhy, ale pronikat k významu pozorovaného. (...) Dojem bezvýchodnosti a absurdnosti tu v posledku podtrhuje návrat hrdiny do výchozí pozice, kdy se jeho osud, a tím i Toussaintovo vyprávění, uzavře do časové smyčky. Příběh se do sebe zakusuje jako Möbiova páska. Není tu řešení. Zbývá jen působivý a groteskní obraz absurdity. Potřeba a zároveň nemožnost nehybnosti.

Politolog Petr Drulák vydal na počátku roku knihu s ambicemi, které se mezi zdejšími společenskými vědci příliš nevidí. Jeho Politika nezájmu příznačně nevyvolala širší diskusi, přitom stojí za pozornost a má smysl se k ní vracet. Zasazuje současnou politicko-společenskou situaci v České republice do obecných dějin západního politického myšlení a aktualizuje masarykovsko-schauerovskou otázku po smyslu českých dějin. Ptá se s novou naléhavostí, kam jako stát a společnost čtvrtstoletí po pádu komunismu vlastně směřujeme. (...) Pokud se někomu "svoboda", "rovnost", "demokracie" či "trh" jako samozřejmá a bezproblémová hesla už nezamlouvají a má chuť promýšlet stav české společnosti v netradičních kontextech současných i historických, Politika nezájmu představuje výbornou příležitost.

Rudiš je zručný stylista a dobrý pozorovatel; je výstižný a umí zachytit hovorový jazyk, zároveň evidentně nechce čtenáře přetěžovat. Jeho prózy jsou nadupané dějem a humorem (…). Útlá kniha je takřka výhradně monologem (Vandama), v němž čtenáře (a svého syna) seznamuje se svou filozofií, k jejímž základům patří nikdy se nelitovat, dělat spoustu kliků a dát všem pokoj do té doby, dokud se chovají tak, jak si představuje.

(...) Kniha Francouzské umění válečné, za niž Jenni před dvěma lety obdržel Goncourtovu cenu a kterou v překladu Danuše Navrátilové vydalo nakladatelství Argo, je do jisté míry reakcí na mentální a morální rozpoložení Francie po zmíněných nepokojích a po prezidentských volbách v roce 2007, jejichž výsledek byl pro tradičně levicové francouzské intelektuály šokem. Následovala ekonomická krize. Svět, který se odráží na stránkách Jenniho knihy, je dusivý, depresivní, k prasknutí napjatý otázkou, co bude dál. (...) Francouzské umění válečné lze číst jako dobrodružný román o vojácích, výpověď o stavu společnosti v současné Francii a též jako poměrně zábavnou lekci z nedávné historie. Násilí, které se kdysi odehrálo, se nyní v různých podobách vrací. A neomezuje se pouze na bývalé koloniální mocnosti, jak je vidět na příkladu ze Stockholmu.

(...) Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz "ručně" psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr "románku" přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu. A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje.

Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.

Poslední česky vydané beletristické dílo mexického scenáristy Guillerma Arriagy (Amores Perros, 21 gramů, Babel) osciluje svým rychlým dějovým tempem mezi dětskou říkankou a filmem: Velká láska, pistol práská, pomsta graduje, hrobník se raduje. (...) Sladká vůně smrti je mnohem syrovější a živočišnější než literatura, na kterou jsme v evropském regionu zvyklí. Podprahově odkazuje k dalším ikonickým dílům latinskoamerické literatury. Atmosférou připomíná Kroniku ohlášené smrti od Gabriela Garcíi Márqueze, město Loma Grande pak evokuje Comalu z knihy Pedro Páramo Juana Rulfa. Dějové linie spolu souvisejí a navzájem se nepopírají. Postavy zbytečně nefilozofují, protože jim to není vlastní, černovlasé krásky mají plná prsa a boky, občas přilétne facka a manžel má vždycky pravdu, protože vydělává peníze. Přesto nejde o plochou seriálovou linku. Arriagovi se literární styl podařilo zkondenzovat. Sladká vůně smrti je sice jen útlá kniha, ve čtenáři však zanechá pocit, že právě dočetl kvalitní a mnohovrstevnatý román.

(...) Nyní vstoupil na trh i s vlastní kůží, když vydal románovou prvotinu Dvořiště, již lze číst jako knihu o životním pocitu dnešní vrstvy českých pětatřicátníků a čtyřicátníků, kteří "to" nechtějí někam dotáhnout. Horák nakročil směrem, jímž se už před lety vydal také emil hakl, ale vydal se cestou, kde není místo pro humor či ironii. (...) Horák nepíše společenský román. Nezkoumá nitra postav, nehledá příčiny. Tak jako je jeho jazyk jen co nejdoslovnějším záznamem toho, jak běžně mluvíme, je i jeho vyprávění pouze záznamem dění. Záznamem bravurně osekaným na dřeň, vyprávěním, kde je od banálního k fatálnímu jen krok.

(...) Román impozantně uchopuje velká témata jako sílu lásky, válečnou zkušenost, paměť a strach ze smrti (jednotlivce i národa), nicméně nenápadně zkoumá též izraelskou mentalitu tak, jak se zformovala pod vlivem bouřlivé historie plné konfliktů. (...) Žena prchá před zprávou je román překvapivě fyzický: klíčová je pro něj země jako vlast a jako hlína nejen v biblickém slova smyslu (Ora do ní mluví, když ji Avram nechce vyslechnout, a zajatého a mučeného Avrama do ní v egyptě několikrát málem pohřbili zaživa). Podrobně je vykreslena flóra i fauna a mimořádná pozornost se věnuje lidskému tělu (Ora detailně líčící každičké Oferovo gesto). A přesto je to především román o síle slov, jazyka a vyprávění, román, který se snaží vymanit z uzavřeného cyklu strachu a smrti, z něhož jakoby není úniku a který izraelci prostě nazývají odosobněně "situací".

(...) V nyní publikovaných sebraných esejích Plovoucí motivy tyto svoje dvě hrabalovské publikace Mazal doplňuje několika eseji, které v letech 2004 až 2012 příležitostně o Hrabalovi, ale také o Škvoreckém či Bondym, napsal. (...) To vzpomínání kombinované s hledáním nových souvislostí je u Mazala nějak příjemně nostalgické a dobrodružné zároveň. Jak píše v doslovu knihy básník Miloš Doležal: přes veškerou uhranutost svými autory jim Mazal nevytváří posmrtné masky. Nechává je i po smrti živě dýchat.

(...) Cit pro podprahový neklid, křivolakost a "krabatost" jazykových významů vede básnířku k mnoha výrazovým odstínům, které zároveň nenarušují sevřenou a jednotnou poetiku. Nádvorníková dokáže využít silných konkrétních počitků, přitom zůstane sytě imaginativní: "nocí se krkolomně hrne hnůj." Dovede si hrát se slovy a s abstraktnem, "hrátky" jsou však protínány ostrými intimními záchvěvy životního poznání, jež nelze jen tak obejít. (...) Nádvorníkové poezie je v každém okamžiku podvratná, vydává se riziku, pronásleduje nesamozřejmost. Je z podstaty, svým založením a smyslem zneklidňující. Kniha poesie přináší celek zcela originálního, jiskrného, subtilního, přitom nepoddajného básnického svědectví.

(...) Ani přes absenci jednoznačné dějové linky a přes hladinku trvalé čtenářské dezorientace Nícení nenudí, a to ani v abstraktnějších filozofujících pasážích. Dynamiku vnáší humor, kniha je nabitá situační komikou – jak ve výstavbě groteskních situací, tak v práci s jazykem, ve které autorka nezapře spřízněnost s texty již zmiňované Alexandry Berkové. Vedle současných nejúspěšnějších titulů začínajících českých prozaiček působí subtilní text Ivany Myškové jako zjevení. Místo volánů dobových reálií Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové a místo lapidární autentičnosti Zmizet či Marty v roce vetřelce Petry Soukupové se najednou setkáváme s otevřeně stylizovanou a záměrně subjektivizovanou prózou. Její ambicí není přesně odposlechnout, detailně obkreslit a vybarvit, ale naopak karikovat, měnit proporce, střídat nasvícení, variovat a parodovat.

(...) Striktní tradicionalismus a starosvětská pravidla rodinného soužití v textech volně koexistují s moderním a uvolněným společenským životem. A tak můžeme na jedné stránce sledovat osud právě ovdovělé ženy, která u vyšívání odevzdaně poslouchá, co s ní mužova rodina zamýšlí, a její emoce odečítáme pouze ze zaváhání jehly, kdy se steh zadrhne v půli, a o několik odstavců níž tatáž žena sofistikovaně flirtuje s londýnským Číňanem pod křišťálovými lustry luxusní restaurace, kam auta svážejí ženy s výstřihy do pasu. (...) dějinné souvislosti slouží v příbězích Eileen Chang jen jako kulisy pro osobní příběhy postav. Válka v různé míře vytváří či dokresluje atmosféru příběhů, ale nikdy není jejich tématem, těžiště jednoznačně spočívá v prokreslení psychologie postav, jejich vztahů a motivů jednání, ne ve vnějších událostech. Právě v tom je Chang mezi čínskými autory dost výjimečná, zůstává striktně apolitická, v jejím díle nenajdeme aktivismus ani komentáře k dění v zemi. Paradoxní, nikoli překvapivé, pak je, že si kvůli nedostatečnému poválečnému entuziasmu a jedné vztahové epizodě stejně vysloužila nálepku protikomunistické autorky.

(...) O posledních měsících carského Ruska a počátcích rudého teroru vyšla spousta odborných knih. Literárně zpracované deníky Alji Rachmanovové však nabízejí osobitější a tím působivější svědectví. Bouřlivé časy nahlížejí skrze privátní pohled naivní idealistické dívky, která se v důsledku krutých událostí mění ve statečnou ženu. Právě obzor „malých dějin“ jedné rodiny umožňuje pocítit tíži té doby s nebývalou intenzitou.