Recenze z média RESPEKT

Celek románu představuje pozoruhodný a vydatný experiment, který vypovídá o Drtikolovi, o dějinách fotografie jakožto nového druhu umění, o kulturním klimatu nesmírně zajímavé a turbulentní doby konce monarchie, první světové války a dvacátých let, ale také o možnostech soudobého románového vypravování. A když už byl zmíněn Illiesův román 1913: Léto jednoho století, hodí se dodat, že Jan Němec k němu napsal více než důstojný český protějšek. Nejen kvůli schopnosti všechna výše uvedená témata zahrnout do jednoho celku sofistikovaným, a přitom hravým způsobem, ale též kvůli rysu takřka záhadnému - ten román neztrácí tempo a i po čtyřech stech stránkách nutí číst jedním dechem.

O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.

Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.

Kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou vyrostla z jednoduchého a vděčného nápadu: vytvořit bedekr, který by čtenáři umožnil putovat městem, jež dobře zná, ale v jiném čase, v jiném historickém kontextu. Protektorát "Böhmen und Mähren" (1939–1945) je pro takový podnik "vhodné" období: zlomové, přitom ne tak vzdálené, aby se město zcela proměnilo. (...) Jiří Padevět věnoval obdivuhodnou péči obrazovému doprovodu a fotografiím, objevil několik unikátních momentek z pražských ulic (pozoruhodné je, kolik fotografií se dochovalo z konce protektorátu, z povstání), shromáždil texty vyhlášek, nařízení a propagandistických materiálů, někdy značně kuriózních...

Francouzský filozof a esejista Gilles Lipovetsky je rozený prorok a autor manifestů. Svými knihami z osmdesátých let, především Érou prázdnoty, se etabloval jako přední autor postmoderny. Ale postmoderny již pomalu končící a podléhající proměně. Však také ve svých dílech z let devadesátých a pozdějších hlásá nový pojem: nežijeme v době postmoderní, nýbrž hypermoderní. Knihu stejného názvu, Hypermoderní doba, kterou letos v češtině vydalo nakladatelství Prostor, napsal v roce 2004. (...) Přitom Lipovetsky je a originální myslitel, osvěžující a překvapivý svým výběrem témat. Na rozdíl od ostatních komentátorů současnosti se například vyhýbá trochu zatrpklé kritice, jak ji známe z posledních knih zmíněného Baumana nebo Liessmanna. I proto čtenář jeho krátkou knihu (kterou kromě samotného eseje tvoří jakýsi "úvod do Lipovetského" a rozhovor s autorem od filozofa Sébastiena Charlese) zhltne jako nic. Může mu to přinést mnoho podnětného.

(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".

Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech. Ivan Diviš, "numero uno" českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě. Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.

Toussaint patří ke spisovatelům, které nezajímá konstruování klasického příběhu. Ve svých minimalistických prózách – málokterá má přes sto stran – ohledává konkrétní situaci, stav, do nějž je jeho hrdina vržen. A činí to vytříbeným stylem: čistým a jasným jazykem, umným komponováním rytmu a skladby vět. Od první stránky je jasné, že se tu čtenář setkává s přemýšlivým a pečlivým autorem, který nechce zaplevelovat už tak přebujelý literární svět zbytečnými slovy a banálními příběhy, ale pronikat k významu pozorovaného. (...) Dojem bezvýchodnosti a absurdnosti tu v posledku podtrhuje návrat hrdiny do výchozí pozice, kdy se jeho osud, a tím i Toussaintovo vyprávění, uzavře do časové smyčky. Příběh se do sebe zakusuje jako Möbiova páska. Není tu řešení. Zbývá jen působivý a groteskní obraz absurdity. Potřeba a zároveň nemožnost nehybnosti.

Politolog Petr Drulák vydal na počátku roku knihu s ambicemi, které se mezi zdejšími společenskými vědci příliš nevidí. Jeho Politika nezájmu příznačně nevyvolala širší diskusi, přitom stojí za pozornost a má smysl se k ní vracet. Zasazuje současnou politicko-společenskou situaci v České republice do obecných dějin západního politického myšlení a aktualizuje masarykovsko-schauerovskou otázku po smyslu českých dějin. Ptá se s novou naléhavostí, kam jako stát a společnost čtvrtstoletí po pádu komunismu vlastně směřujeme. (...) Pokud se někomu "svoboda", "rovnost", "demokracie" či "trh" jako samozřejmá a bezproblémová hesla už nezamlouvají a má chuť promýšlet stav české společnosti v netradičních kontextech současných i historických, Politika nezájmu představuje výbornou příležitost.

Rudiš je zručný stylista a dobrý pozorovatel; je výstižný a umí zachytit hovorový jazyk, zároveň evidentně nechce čtenáře přetěžovat. Jeho prózy jsou nadupané dějem a humorem (…). Útlá kniha je takřka výhradně monologem (Vandama), v němž čtenáře (a svého syna) seznamuje se svou filozofií, k jejímž základům patří nikdy se nelitovat, dělat spoustu kliků a dát všem pokoj do té doby, dokud se chovají tak, jak si představuje.

(...) Kniha Francouzské umění válečné, za niž Jenni před dvěma lety obdržel Goncourtovu cenu a kterou v překladu Danuše Navrátilové vydalo nakladatelství Argo, je do jisté míry reakcí na mentální a morální rozpoložení Francie po zmíněných nepokojích a po prezidentských volbách v roce 2007, jejichž výsledek byl pro tradičně levicové francouzské intelektuály šokem. Následovala ekonomická krize. Svět, který se odráží na stránkách Jenniho knihy, je dusivý, depresivní, k prasknutí napjatý otázkou, co bude dál. (...) Francouzské umění válečné lze číst jako dobrodružný román o vojácích, výpověď o stavu společnosti v současné Francii a též jako poměrně zábavnou lekci z nedávné historie. Násilí, které se kdysi odehrálo, se nyní v různých podobách vrací. A neomezuje se pouze na bývalé koloniální mocnosti, jak je vidět na příkladu ze Stockholmu.

(...) Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz "ručně" psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr "románku" přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu. A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje.

Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.

Poslední česky vydané beletristické dílo mexického scenáristy Guillerma Arriagy (Amores Perros, 21 gramů, Babel) osciluje svým rychlým dějovým tempem mezi dětskou říkankou a filmem: Velká láska, pistol práská, pomsta graduje, hrobník se raduje. (...) Sladká vůně smrti je mnohem syrovější a živočišnější než literatura, na kterou jsme v evropském regionu zvyklí. Podprahově odkazuje k dalším ikonickým dílům latinskoamerické literatury. Atmosférou připomíná Kroniku ohlášené smrti od Gabriela Garcíi Márqueze, město Loma Grande pak evokuje Comalu z knihy Pedro Páramo Juana Rulfa. Dějové linie spolu souvisejí a navzájem se nepopírají. Postavy zbytečně nefilozofují, protože jim to není vlastní, černovlasé krásky mají plná prsa a boky, občas přilétne facka a manžel má vždycky pravdu, protože vydělává peníze. Přesto nejde o plochou seriálovou linku. Arriagovi se literární styl podařilo zkondenzovat. Sladká vůně smrti je sice jen útlá kniha, ve čtenáři však zanechá pocit, že právě dočetl kvalitní a mnohovrstevnatý román.

(...) Nyní vstoupil na trh i s vlastní kůží, když vydal románovou prvotinu Dvořiště, již lze číst jako knihu o životním pocitu dnešní vrstvy českých pětatřicátníků a čtyřicátníků, kteří "to" nechtějí někam dotáhnout. Horák nakročil směrem, jímž se už před lety vydal také emil hakl, ale vydal se cestou, kde není místo pro humor či ironii. (...) Horák nepíše společenský román. Nezkoumá nitra postav, nehledá příčiny. Tak jako je jeho jazyk jen co nejdoslovnějším záznamem toho, jak běžně mluvíme, je i jeho vyprávění pouze záznamem dění. Záznamem bravurně osekaným na dřeň, vyprávěním, kde je od banálního k fatálnímu jen krok.

(...) Román impozantně uchopuje velká témata jako sílu lásky, válečnou zkušenost, paměť a strach ze smrti (jednotlivce i národa), nicméně nenápadně zkoumá též izraelskou mentalitu tak, jak se zformovala pod vlivem bouřlivé historie plné konfliktů. (...) Žena prchá před zprávou je román překvapivě fyzický: klíčová je pro něj země jako vlast a jako hlína nejen v biblickém slova smyslu (Ora do ní mluví, když ji Avram nechce vyslechnout, a zajatého a mučeného Avrama do ní v egyptě několikrát málem pohřbili zaživa). Podrobně je vykreslena flóra i fauna a mimořádná pozornost se věnuje lidskému tělu (Ora detailně líčící každičké Oferovo gesto). A přesto je to především román o síle slov, jazyka a vyprávění, román, který se snaží vymanit z uzavřeného cyklu strachu a smrti, z něhož jakoby není úniku a který izraelci prostě nazývají odosobněně "situací".

(...) V nyní publikovaných sebraných esejích Plovoucí motivy tyto svoje dvě hrabalovské publikace Mazal doplňuje několika eseji, které v letech 2004 až 2012 příležitostně o Hrabalovi, ale také o Škvoreckém či Bondym, napsal. (...) To vzpomínání kombinované s hledáním nových souvislostí je u Mazala nějak příjemně nostalgické a dobrodružné zároveň. Jak píše v doslovu knihy básník Miloš Doležal: přes veškerou uhranutost svými autory jim Mazal nevytváří posmrtné masky. Nechává je i po smrti živě dýchat.

(...) Cit pro podprahový neklid, křivolakost a "krabatost" jazykových významů vede básnířku k mnoha výrazovým odstínům, které zároveň nenarušují sevřenou a jednotnou poetiku. Nádvorníková dokáže využít silných konkrétních počitků, přitom zůstane sytě imaginativní: "nocí se krkolomně hrne hnůj." Dovede si hrát se slovy a s abstraktnem, "hrátky" jsou však protínány ostrými intimními záchvěvy životního poznání, jež nelze jen tak obejít. (...) Nádvorníkové poezie je v každém okamžiku podvratná, vydává se riziku, pronásleduje nesamozřejmost. Je z podstaty, svým založením a smyslem zneklidňující. Kniha poesie přináší celek zcela originálního, jiskrného, subtilního, přitom nepoddajného básnického svědectví.

(...) Ani přes absenci jednoznačné dějové linky a přes hladinku trvalé čtenářské dezorientace Nícení nenudí, a to ani v abstraktnějších filozofujících pasážích. Dynamiku vnáší humor, kniha je nabitá situační komikou – jak ve výstavbě groteskních situací, tak v práci s jazykem, ve které autorka nezapře spřízněnost s texty již zmiňované Alexandry Berkové. Vedle současných nejúspěšnějších titulů začínajících českých prozaiček působí subtilní text Ivany Myškové jako zjevení. Místo volánů dobových reálií Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové a místo lapidární autentičnosti Zmizet či Marty v roce vetřelce Petry Soukupové se najednou setkáváme s otevřeně stylizovanou a záměrně subjektivizovanou prózou. Její ambicí není přesně odposlechnout, detailně obkreslit a vybarvit, ale naopak karikovat, měnit proporce, střídat nasvícení, variovat a parodovat.

(...) Striktní tradicionalismus a starosvětská pravidla rodinného soužití v textech volně koexistují s moderním a uvolněným společenským životem. A tak můžeme na jedné stránce sledovat osud právě ovdovělé ženy, která u vyšívání odevzdaně poslouchá, co s ní mužova rodina zamýšlí, a její emoce odečítáme pouze ze zaváhání jehly, kdy se steh zadrhne v půli, a o několik odstavců níž tatáž žena sofistikovaně flirtuje s londýnským Číňanem pod křišťálovými lustry luxusní restaurace, kam auta svážejí ženy s výstřihy do pasu. (...) dějinné souvislosti slouží v příbězích Eileen Chang jen jako kulisy pro osobní příběhy postav. Válka v různé míře vytváří či dokresluje atmosféru příběhů, ale nikdy není jejich tématem, těžiště jednoznačně spočívá v prokreslení psychologie postav, jejich vztahů a motivů jednání, ne ve vnějších událostech. Právě v tom je Chang mezi čínskými autory dost výjimečná, zůstává striktně apolitická, v jejím díle nenajdeme aktivismus ani komentáře k dění v zemi. Paradoxní, nikoli překvapivé, pak je, že si kvůli nedostatečnému poválečnému entuziasmu a jedné vztahové epizodě stejně vysloužila nálepku protikomunistické autorky.

(...) O posledních měsících carského Ruska a počátcích rudého teroru vyšla spousta odborných knih. Literárně zpracované deníky Alji Rachmanovové však nabízejí osobitější a tím působivější svědectví. Bouřlivé časy nahlížejí skrze privátní pohled naivní idealistické dívky, která se v důsledku krutých událostí mění ve statečnou ženu. Právě obzor „malých dějin“ jedné rodiny umožňuje pocítit tíži té doby s nebývalou intenzitou.

(...) Z "neznámých československých osudů" slavné rodiny vytvořil pitoreskní pozadí pro vlastní příběh myšlenkového i citového zrání, v němž se naleznou především jeho generační vrstevníci z Prahy. Literárním stylem ovšem rodinné vazby nezapře. V atmosféře jeho vyprávění rezonuje pohádkářská imaginace otce Aškenazyho, zatímco vykroužená souvětí připomenou ironické šifry prastrýce Thomase. Kniha sice původně vyšla německy a nepochybně náleží německojazyčné literatuře, svým způsobem však vstupuje i do literatury české. A to nejen díky autorskému přepracování, ale hlavně obsahem, shrnutím zkušeností, které jsou v mnoha ohledech do jiného prostředí nepřenosné.

(...) Otevřený deník nesporně patří k té nepatrné části knih, jež posilují tím, že nutí ke konfrontaci, což je jedna z nejnebezpečnějších činností vůbec. Jeho autor věděl, co dělá, protože napsal: "Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění." Vladislav zůstává jasnozřivý až do konce – a právě to z něj dělá mistra hodného předchůdců, k nimž se hlásí, a naznačuje směr cesty následníkům, kteří o ni projeví zájem.

Vyšla první detailní studie o Reinhardu Heydrichovi Na začátku profesní dráhy byl ambiciózním, poněkud samotářským námořním důstojníkem svědomitě vykonávajícím rozkazy, který se nezajímal o politiku, zato toužil "zářit v očích nadřízených, kamarádů, mužstva i ve sportu". Podobných mladíků jsou tisíce, z Reinharda Heydricha se však stal jeden z hlavních Hitlerových katů, pečlivý architekt holocaustu. Co vede k tomu, že si chlapec z úspěšné středostavovské rodiny oblékne černou uniformu, nasadí čepici s lebkou a vědomě překročí veškerá pravidla lidskosti? Zajímavé odpovědi nabízí detailní Heydrichův životopis z pera mladého německého historika Roberta Gerwartha. Jeho kniha je cenná tím, že o Heydrichově životě v celé jeho složitosti neexistuje jiná studie, jež by splňovala požadavky kladené na vědeckou práci. Poslední taková biografie vyšla před více než čtyřiceti lety a mapuje pouze počátek Heydrichovy kariéry.

V kontextu současné české prózy nicméně jeho román pokládám za příjemné překvapení. Žváček se jím představuje jako energický a důvtipný fabulátor s citem pro načasování zápletky, vládnoucí účelně lapidárním jazykem (rizikem, které z jeho užívání vyplývá a jemuž se debutant nedokázal zcela vyhnout, je určité zmechaničtění a oploštělost výrazu). Žváček dobře ovládá i umění načrtnout na malé ploše postavu, která svými výraznými a přitom ambivalentními rysy čtenáři utkví v paměti, aniž by degradovala na prvoplánovou karikaturu.

(...) Texty Petra Mazance (67) jsou většinou vytištěny na nestejně dlouhých řádcích, jejich řeč je však docela obyčejná bez básnických ozdob a citově jsou až monotónně zklidněné. Zkušenějšímu čtenáři přitom neunikne jejich vnitřní napětí a povšimne si i nenápadné spřízněnosti s některými klasiky modernismu (Eliot, Masters). (...) Poezie má u Mazance podobu drobných pozorování, prchavých pocitů, letmých ozvěn, útržkovitých záznamů zdánlivých banalit. O básnické kompetenci se tu nedá pochybovat, neboť celek knihy je vyladěn neobyčejně působivě a přesvědčivě. (...) Ovšem celistvý obraz, do jakého se tyto snadno přehlédnutelné stopy v knize skládají, dává naději, že ani ten nejzanedbatelnější život v nejzapadlejších krajích světa není tak docela bezvýznamný.

Vychází kniha zachycující neobyčejný příběh uměleckého rodu Vokolků Mohla by tak začínat pohádka: Žili byli tři bratři, o které se starala milující sestra. Jeden byl básník, druhý malíř a sochař, třetí tiskař a vydavatel. Sestra se stala řeholnicí. Byli chudí a žádný z nich nezbohatl. A přece je jejich stopa v české kultuře 20. století tak výrazná. Ano, pardubická tiskárna Vokolkových nebyla provinční manufakturou, ale rodinnou uměleckou "hutí", která pečovala o literaturu a knižní kulturu na evropské úrovni. Vydávali nejen pečlivě vypravené svazky Demla, Holana, Reynka, staroříšské Archy a knihy s Čapkovými linoryty, ale také francouzské a německé básníky, kteří Vokolkům nadšeně děkovali.

(...) Pro mnoho západních levicových intelektuálů a aktivistů musí být Heathova a Potterova kniha bolestivým políčkem přes obě tváře. Autoři se jízlivě - nebo leckdy jen suše vtipně - vysmívají nejen falešným a snadno vyvratitelným předpokladům zastánců a příslušníků kontrakultury, ale také mnohdy utopickým návrhům řešení, jež končí neblaze: někdy mají nulový politický dopad, jindy vyloženě posilují kapitalistický systém, a někdy dokonce mají špatný ekonomický nebo ekologický dopad. ... Konkrétní návrhy, jak řešit některé zásadní problémy naší civilizace, mohou také čtenáře dost překvapit: zběsilý konzumerismus může oslabit nikoli osobní snížení výdajů, ale všeobecné snížení příjmů, méně práce či progresivní daň uvalená na reklamu. Bude však takové nápady chtít oficiální politická reprezentace přijmout v letech krize, kdy jsme všichni vyzýváni, ať nakupujeme a pracujeme co nejvíce? V některých ohledech jdou autoři cestou malých zlepšení, jindy ale propagují postupy, které se i jim jeví jako prozatímní utopie. Největším paradoxem jejich brilantní analýzy pak zůstává, že jimi prosazovaný racionální přístup promlouvá k té úplně nejmenší menšině lidí na světě: těm, kdo si prošli mládím rebelů a nyní už nechtějí být rozmazlené děti, chtějí umět žít skromněji.

(...) V rámci střední generace (Topol, Hakl, Urban, Denemarková) patří Jiří Hájíček spíše k nenápadným autorům, v dobrém slova smyslu neambiciózním. S vydáváním románů nepospíchá, nevyhledává mediální pozornost, a přesto je výrazným autorem – dnes vlastně téměř jediným, kterému se daří zprostředkovat soudobá témata české vesnice. (...) Rybí krev potvrzuje, že Jiří Hájíček umí své příběhy rozvíjet nevtíravě, plynule a s citem pro stupňování dramatu. Naplno tu vykrystalizovala jeho osobitost a styl. Jižní Čechy v něm našly svého kronikáře.

(...) Jak ale upozorňuje německý literární teoretik Dietrich Schwanitz (1940–2004) ve své knizeVzdělanost jako živý dialog s minulostí, se vzděláním je to mnohem komplikovanější. Nevystačíme si ani s důrazem na jeho formální encyklopedickou stránku, ani s jejím principiálním odmítáním. Navrhuje proto vlastní nástin neopomenutelných znalostí o evropském kulturně-historickém vývoji a způsob, jak je využít v dnešním rychle se měnícím světě. Pokouší se napsat knihu, v níž bude "vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti".

(...) Od prvních veršů vnímáme poezii Michaely Keroušové (24) jako živou a zaujatou, průraznou a "do světa". (...) Keroušová nezapře ženu. I ji, jako jiné básnířky, intuitivně přitahují vztahy. Partnerské "ty" prochází celou sbírkou a poezie získává typický ženský či spíš dívčí tón. Básnířka umí být hřejivě něžná i vycenit milostně dravé zuby. Ale také se proměnit v soucitnou vnučku.

(...) Přestože je próza plná dobových detailů, ať už z prostředí samoobsluhy, činžáků nebo úřadů, je nutné chápat příběh jako symbolický. Je to podobenství o společenských mechanismech, které tlačí člověka do role poslušného kolečka v soukolí. Tím, s jakou osudovostí problém hlavní postavy zasahuje a jak obtížné, až nemožné je v rámci systému cokoli zmoci, se Mikeš ve Škodlivém prostoru blíží Kafkovým prózám. Na rozdíl od Kafky ovšem nikdy zcela nepropadne pocitu bezvýchodnosti. Román je co do dějové linky prostý, soustředěný výhradně na problém hlavních postav.

(...) Rozmezí bezmála třiceti let, během nichž rozhovory vznikaly, a okolnosti, na něž reagovaly, umožňují udělat si docela dobrou představu o Grušově názorovém vývoji. (...) V úvodních dvou rozhovorech Hlídky poznáváme Grušu ve stadiu německé emigrace, v dalších interview pak v různých fázích jeho polistopadového angažmá v diplomacii a v české politice. Pregnantní slovník a argumentační říznost jej neopouštějí po celou tu dobu, stejně tak polemičnost zacílená na české poměry, které i po roce 1989, a v posledních letech dokonce s novou intenzitou, považoval za zatuchlé, málo otevřené sousedům a evropskému prostoru jako takovému.

Je příznačné, že kniha Homosexualita v dějinách české kultury je vůbec první publikací u nás, která se vztahem umění a homosexuality zabývá. Kvůli různé míře tabuizace se totiž homosexualita projevovala vždy skrytě, v náznacích. (...) Ať už je tato kniha více o homosexuálech, nebo o umění, vnímání homosexuality a samotných homosexuálů se skrze ni posouvá do daleko civilnější polohy, v níž se jeví obvyklá karikatura homosexuála coby ztřeštěně zženštilého hysterika jako silně anachronický předsudek. Nakonec se tedy zdá, že angažovanost v umění může vypadat také jinak než jako degenerované výplody oficiální literatury totality. A kupodivu lidské (svůdné) tělo je toho důkazem.

Divoké pitky, balení holek i nasazení na čečenské frontě. Takové zkušenosti promítá kontroverzní ruský spisovatel Zachar Prilepin (36) do jedenácti povídek, jimiž se poprvé představuje českým čtenářům.
Navzdory brutalitě čečenských námětů jsou Botky plné horké vodky především pobaveným vyprávěním o životě generace dnešních ruských třicátníků. Témata Prilepin čerpá z vlastního pestrého života. (...) Ze souboru se vymyká povídka Žilka o rozpadajícím se manželství, již Günter Grass označil za "poetický text", jehož hlavní hrdina je ve sbírce "cizí jako meteorit". Tady Prilepin skutečně odhaluje svou nejsilnější stránku - svébytný lyrický styl ("tváře měkké jako hlína", "kyvadlo v bocích žen, v němž je vždy přítomna naděje").

(...) Nejnovější překlad Ve znamení Saturna obsahuje sedm textů z let 19731980, sedm intelektuálních profilů s různě položenými akcenty. Těmi osobnostmi jsou spisovatelé Paul Goodman a Elias Canetti, filozofové a kritici Walter Benjamin a Roland Barthes, básník, dramatik a režisér Antonin Artaud a němečtí filmaři Leni Riefenstahlová a Hans-Jürgen Syberberg. (...) Proti proudu se ubírala i sama Sontagová, a to nejen výběrem "svých" neotřelých tvůrců, nýbrž i tím, že vystoupila, uznala-li to za nutné, proti převažujícímu, mainstreamovému názoru. (...) "Canetti pronikavě pocítil zodpovědnost slov a velká část jeho díla je snahou sdělit něco z toho, co se naučil o pozorném sledování světa," poznamenává v závěru knihy Susan Sontagová. S klidným svědomím můžeme říci, že totéž platí o jejích esejích.

(...) Je přístupně a vtipně napsaná: třeba spisovatel hororů se podle Chabona ve společnosti tzv. vážných literátů vyjímá jako bratranec transvestita. Navíc je plná neotřelých dílčích postřehů: Chabon dokáže přehodnotit jak příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež jsou klasicky vnímány jako konzervativní obhajoba viktoriánského řádu, tak nedávný román Cormaka McCarthyho Cesta, který brilantně vykládá jako postapokalyptickou sci-fi. (...) I ti, kterým unikne nějaký detail, si však vychutnají dobře plynoucí tok argumentů a vyprávění, zdařile zachycený v pečlivém a elegantním českém překladu.

Souborným vydáním díla Jiřího Pištory je konečně splacen další literární dluh (...) Gruša správně podotýká, že Pištorovy básně pro děti jsou spíš morgensternovské hříčky určené dospělým. Je přízračné, zároveň ale velmi "pištorální" (Gruša), když tyto básničky pro Mateřídoušku ve svazku plynule navazují na Pištorovy texty nejdrtivější. Ironií osudu právě jedna z Pištorových nevinných říkanek Lapkové spustila vlnu básníkovy posrpnové skandalizace a pronásledování, jež přispěla k jeho sebevraždě.
Vynikající svazek Básně a Brundibásně nakonec pořadatelé vybavili krutým epilogem, totiž autentickou policejní zprávou z Pištorova pohřbu, pořízenou důvěrníkem s krycím jménem Franta. Tady se doba, s níž se Pištora ve své poezii tak náročně a zpříma utkal, předvede v celé své trapné hrůze. Zvláštní však je, že i děsivou policejní zprávou nakonec prokmitnou záblesky nevývratně lidské. Stále táž palčivá otázka se vznáší i nad obludným, absurdním raportem: Jak obejdu ten čas?

(...) Jeho kniha s půvabným názvem je v podstatě dosti chaotickou (podle autora záměrně) sérií kratinkých esejů a příběhů protkaných osobními zážitky a místy až příliš sarkastickými šlehy vůči celým společenským skupinám, zejména ekonomům včetně nositelů Nobelových cen. Jejím jádrem je však zkoumání nahodilosti, která v nás vyvolává rozhořčení z nespravedlnosti. „Nahodilost celý svůj život studuji, praktikuji a nenávidím,“ píše. Černá labuť je odkazem na naše omezené vnímání skutečnosti a chabou představivost. Obyvatelé Starého světa byli přesvědčeni, že labutě mohou být jen bílé, protože vídali jen takové. Až do objevení Austrálie, kde najednou spatřili labutě černé.

(...) Mnohdy se tu objevují motivy zdánlivě bezvýznamných i upadlých výjevů a událostí. Autor je však vynáší z periferie a banality každodennosti, aby je s náruživostí literárního detektiva pozoroval, odhaloval jejich skrytou poetiku a proměňoval je v zobecněné obrazy existence. Pokud si v jednom fejetonu stěžuje, že mediálním sítem denně protékají zprávy o vypjatých konfliktech nebo katastrofách, ale málokdy v nich jde o pátrání po smyslu příběhů, pak by se dalo říct, že jeho psaní se vyznačuje právě takovým hledáním skrytých významů.

(...) Těsnohlídek je jeden z mála básníků, který píše o jevech a osudech kolem sebe, ve společnosti, nikoli výhradně o svých osobních záležitostech. A jako beatnici stylem zdánlivě jednoduchým, jaksi zdrsněle prévertovským, kterého není třeba se bát, třebaže jste poezii dodnes dobrovolně nečetli. (...) Sbírka sice zapadá do současné atmosféry celosvětové sociálně laděné naštvanosti, ale autorova společensky angažovaná poezie bude patrně vždy nahlížet okolí zejména přes životní kotrmelce lidí nejen ze dna, a právě tyto básně o konkrétních osudech by neměly ztratit dech ani po čase, v dobách, doufejme, klidnějších. Proloženy texty o momentálních událostech mohly by Těsnohlídkovy sbírky dát jednou dohromady svéráznou dobovou kroniku.