Recenze z média RESPEKT

Drtikolovo zmrtvýchvstání

Celek románu představuje pozoruhodný a vydatný experiment, který vypovídá o Drtikolovi, o dějinách fotografie jakožto nového druhu umění, o kulturním klimatu nesmírně zajímavé a turbulentní doby konce monarchie, první světové války a dvacátých let, ale také o možnostech soudobého románového vypravování. A když už byl zmíněn Illiesův román 1913: Léto jednoho století, hodí se dodat, že Jan Němec k němu napsal více než důstojný český protějšek. Nejen kvůli schopnosti všechna výše uvedená témata zahrnout do jednoho celku sofistikovaným, a přitom hravým způsobem, ale též kvůli rysu takřka záhadnému - ten román neztrácí tempo a i po čtyřech stech stránkách nutí číst jedním dechem.

Pěticípá svoboda

O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.

Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.

Procházka okupovaným městem

Kniha Jiřího Padevěta Průvodce protektorátní Prahou vyrostla z jednoduchého a vděčného nápadu: vytvořit bedekr, který by čtenáři umožnil putovat městem, jež dobře zná, ale v jiném čase, v jiném historickém kontextu. Protektorát "Böhmen und Mähren" (1939–1945) je pro takový podnik "vhodné" období: zlomové, přitom ne tak vzdálené, aby se město zcela proměnilo. (...) Jiří Padevět věnoval obdivuhodnou péči obrazovému doprovodu a fotografiím, objevil několik unikátních momentek z pražských ulic (pozoruhodné je, kolik fotografií se dochovalo z konce protektorátu, z povstání), shromáždil texty vyhlášek, nařízení a propagandistických materiálů, někdy značně kuriózních...

Ideální hypermoderní kniha

Francouzský filozof a esejista Gilles Lipovetsky je rozený prorok a autor manifestů. Svými knihami z osmdesátých let, především Érou prázdnoty, se etabloval jako přední autor postmoderny. Ale postmoderny již pomalu končící a podléhající proměně. Však také ve svých dílech z let devadesátých a pozdějších hlásá nový pojem: nežijeme v době postmoderní, nýbrž hypermoderní. Knihu stejného názvu, Hypermoderní doba, kterou letos v češtině vydalo nakladatelství Prostor, napsal v roce 2004. (...) Přitom Lipovetsky je a originální myslitel, osvěžující a překvapivý svým výběrem témat. Na rozdíl od ostatních komentátorů současnosti se například vyhýbá trochu zatrpklé kritice, jak ji známe z posledních knih zmíněného Baumana nebo Liessmanna. I proto čtenář jeho krátkou knihu (kterou kromě samotného eseje tvoří jakýsi "úvod do Lipovetského" a rozhovor s autorem od filozofa Sébastiena Charlese) zhltne jako nic. Může mu to přinést mnoho podnětného.

Osm knih v lágru

(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".

Za tuto lásku neděkuji

Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech. Ivan Diviš, "numero uno" českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě. Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.

(Ne)možnost nehybnosti

Toussaint patří ke spisovatelům, které nezajímá konstruování klasického příběhu. Ve svých minimalistických prózách – málokterá má přes sto stran – ohledává konkrétní situaci, stav, do nějž je jeho hrdina vržen. A činí to vytříbeným stylem: čistým a jasným jazykem, umným komponováním rytmu a skladby vět. Od první stránky je jasné, že se tu čtenář setkává s přemýšlivým a pečlivým autorem, který nechce zaplevelovat už tak přebujelý literární svět zbytečnými slovy a banálními příběhy, ale pronikat k významu pozorovaného. (...) Dojem bezvýchodnosti a absurdnosti tu v posledku podtrhuje návrat hrdiny do výchozí pozice, kdy se jeho osud, a tím i Toussaintovo vyprávění, uzavře do časové smyčky. Příběh se do sebe zakusuje jako Möbiova páska. Není tu řešení. Zbývá jen působivý a groteskní obraz absurdity. Potřeba a zároveň nemožnost nehybnosti.

Kam kráčíš, Česko?

Politolog Petr Drulák vydal na počátku roku knihu s ambicemi, které se mezi zdejšími společenskými vědci příliš nevidí. Jeho Politika nezájmu příznačně nevyvolala širší diskusi, přitom stojí za pozornost a má smysl se k ní vracet. Zasazuje současnou politicko-společenskou situaci v České republice do obecných dějin západního politického myšlení a aktualizuje masarykovsko-schauerovskou otázku po smyslu českých dějin. Ptá se s novou naléhavostí, kam jako stát a společnost čtvrtstoletí po pádu komunismu vlastně směřujeme. (...) Pokud se někomu "svoboda", "rovnost", "demokracie" či "trh" jako samozřejmá a bezproblémová hesla už nezamlouvají a má chuť promýšlet stav české společnosti v netradičních kontextech současných i historických, Politika nezájmu představuje výbornou příležitost.

Portrét bílého zkrachovalce

Rudiš je zručný stylista a dobrý pozorovatel; je výstižný a umí zachytit hovorový jazyk, zároveň evidentně nechce čtenáře přetěžovat. Jeho prózy jsou nadupané dějem a humorem (…). Útlá kniha je takřka výhradně monologem (Vandama), v němž čtenáře (a svého syna) seznamuje se svou filozofií, k jejímž základům patří nikdy se nelitovat, dělat spoustu kliků a dát všem pokoj do té doby, dokud se chovají tak, jak si představuje.

Vrazi kolem nás

(...) Kniha Francouzské umění válečné, za niž Jenni před dvěma lety obdržel Goncourtovu cenu a kterou v překladu Danuše Navrátilové vydalo nakladatelství Argo, je do jisté míry reakcí na mentální a morální rozpoložení Francie po zmíněných nepokojích a po prezidentských volbách v roce 2007, jejichž výsledek byl pro tradičně levicové francouzské intelektuály šokem. Následovala ekonomická krize. Svět, který se odráží na stránkách Jenniho knihy, je dusivý, depresivní, k prasknutí napjatý otázkou, co bude dál. (...) Francouzské umění válečné lze číst jako dobrodružný román o vojácích, výpověď o stavu společnosti v současné Francii a též jako poměrně zábavnou lekci z nedávné historie. Násilí, které se kdysi odehrálo, se nyní v různých podobách vrací. A neomezuje se pouze na bývalé koloniální mocnosti, jak je vidět na příkladu ze Stockholmu.

Láska a smrt skrz peep show i magnetickou rezonanci

(...) Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz "ručně" psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr "románku" přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu. A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje.

Intimní poklad

Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.

Vášeň, láska, zbraně a krev

Poslední česky vydané beletristické dílo mexického scenáristy Guillerma Arriagy (Amores Perros, 21 gramů, Babel) osciluje svým rychlým dějovým tempem mezi dětskou říkankou a filmem: Velká láska, pistol práská, pomsta graduje, hrobník se raduje. (...) Sladká vůně smrti je mnohem syrovější a živočišnější než literatura, na kterou jsme v evropském regionu zvyklí. Podprahově odkazuje k dalším ikonickým dílům latinskoamerické literatury. Atmosférou připomíná Kroniku ohlášené smrti od Gabriela Garcíi Márqueze, město Loma Grande pak evokuje Comalu z knihy Pedro Páramo Juana Rulfa. Dějové linie spolu souvisejí a navzájem se nepopírají. Postavy zbytečně nefilozofují, protože jim to není vlastní, černovlasé krásky mají plná prsa a boky, občas přilétne facka a manžel má vždycky pravdu, protože vydělává peníze. Přesto nejde o plochou seriálovou linku. Arriagovi se literární styl podařilo zkondenzovat. Sladká vůně smrti je sice jen útlá kniha, ve čtenáři však zanechá pocit, že právě dočetl kvalitní a mnohovrstevnatý román.

Sex, lži a video po česku

(...) Nyní vstoupil na trh i s vlastní kůží, když vydal románovou prvotinu Dvořiště, již lze číst jako knihu o životním pocitu dnešní vrstvy českých pětatřicátníků a čtyřicátníků, kteří "to" nechtějí někam dotáhnout. Horák nakročil směrem, jímž se už před lety vydal také emil hakl, ale vydal se cestou, kde není místo pro humor či ironii. (...) Horák nepíše společenský román. Nezkoumá nitra postav, nehledá příčiny. Tak jako je jeho jazyk jen co nejdoslovnějším záznamem toho, jak běžně mluvíme, je i jeho vyprávění pouze záznamem dění. Záznamem bravurně osekaným na dřeň, vyprávěním, kde je od banálního k fatálnímu jen krok.

Prchání před situací

(...) Román impozantně uchopuje velká témata jako sílu lásky, válečnou zkušenost, paměť a strach ze smrti (jednotlivce i národa), nicméně nenápadně zkoumá též izraelskou mentalitu tak, jak se zformovala pod vlivem bouřlivé historie plné konfliktů. (...) Žena prchá před zprávou je román překvapivě fyzický: klíčová je pro něj země jako vlast a jako hlína nejen v biblickém slova smyslu (Ora do ní mluví, když ji Avram nechce vyslechnout, a zajatého a mučeného Avrama do ní v egyptě několikrát málem pohřbili zaživa). Podrobně je vykreslena flóra i fauna a mimořádná pozornost se věnuje lidskému tělu (Ora detailně líčící každičké Oferovo gesto). A přesto je to především román o síle slov, jazyka a vyprávění, román, který se snaží vymanit z uzavřeného cyklu strachu a smrti, z něhož jakoby není úniku a který izraelci prostě nazývají odosobněně "situací".

Žádné posmrtné masky

(...) V nyní publikovaných sebraných esejích Plovoucí motivy tyto svoje dvě hrabalovské publikace Mazal doplňuje několika eseji, které v letech 2004 až 2012 příležitostně o Hrabalovi, ale také o Škvoreckém či Bondym, napsal. (...) To vzpomínání kombinované s hledáním nových souvislostí je u Mazala nějak příjemně nostalgické a dobrodružné zároveň. Jak píše v doslovu knihy básník Miloš Doležal: přes veškerou uhranutost svými autory jim Mazal nevytváří posmrtné masky. Nechává je i po smrti živě dýchat.

Sem tam se sesouvám

(...) Cit pro podprahový neklid, křivolakost a "krabatost" jazykových významů vede básnířku k mnoha výrazovým odstínům, které zároveň nenarušují sevřenou a jednotnou poetiku. Nádvorníková dokáže využít silných konkrétních počitků, přitom zůstane sytě imaginativní: "nocí se krkolomně hrne hnůj." Dovede si hrát se slovy a s abstraktnem, "hrátky" jsou však protínány ostrými intimními záchvěvy životního poznání, jež nelze jen tak obejít. (...) Nádvorníkové poezie je v každém okamžiku podvratná, vydává se riziku, pronásleduje nesamozřejmost. Je z podstaty, svým založením a smyslem zneklidňující. Kniha poesie přináší celek zcela originálního, jiskrného, subtilního, přitom nepoddajného básnického svědectví.

Mezi vílou a děvkou

(...) Ani přes absenci jednoznačné dějové linky a přes hladinku trvalé čtenářské dezorientace Nícení nenudí, a to ani v abstraktnějších filozofujících pasážích. Dynamiku vnáší humor, kniha je nabitá situační komikou – jak ve výstavbě groteskních situací, tak v práci s jazykem, ve které autorka nezapře spřízněnost s texty již zmiňované Alexandry Berkové. Vedle současných nejúspěšnějších titulů začínajících českých prozaiček působí subtilní text Ivany Myškové jako zjevení. Místo volánů dobových reálií Vyhnání Gerty Schnirch a Žítkovských bohyní Kateřiny Tučkové a místo lapidární autentičnosti Zmizet či Marty v roce vetřelce Petry Soukupové se najednou setkáváme s otevřeně stylizovanou a záměrně subjektivizovanou prózou. Její ambicí není přesně odposlechnout, detailně obkreslit a vybarvit, ale naopak karikovat, měnit proporce, střídat nasvícení, variovat a parodovat.

Vášeň s přísnými pravidly

(...) Striktní tradicionalismus a starosvětská pravidla rodinného soužití v textech volně koexistují s moderním a uvolněným společenským životem. A tak můžeme na jedné stránce sledovat osud právě ovdovělé ženy, která u vyšívání odevzdaně poslouchá, co s ní mužova rodina zamýšlí, a její emoce odečítáme pouze ze zaváhání jehly, kdy se steh zadrhne v půli, a o několik odstavců níž tatáž žena sofistikovaně flirtuje s londýnským Číňanem pod křišťálovými lustry luxusní restaurace, kam auta svážejí ženy s výstřihy do pasu. (...) dějinné souvislosti slouží v příbězích Eileen Chang jen jako kulisy pro osobní příběhy postav. Válka v různé míře vytváří či dokresluje atmosféru příběhů, ale nikdy není jejich tématem, těžiště jednoznačně spočívá v prokreslení psychologie postav, jejich vztahů a motivů jednání, ne ve vnějších událostech. Právě v tom je Chang mezi čínskými autory dost výjimečná, zůstává striktně apolitická, v jejím díle nenajdeme aktivismus ani komentáře k dění v zemi. Paradoxní, nikoli překvapivé, pak je, že si kvůli nedostatečnému poválečnému entuziasmu a jedné vztahové epizodě stejně vysloužila nálepku protikomunistické autorky.

Revoluční deníky

(...) O posledních měsících carského Ruska a počátcích rudého teroru vyšla spousta odborných knih. Literárně zpracované deníky Alji Rachmanovové však nabízejí osobitější a tím působivější svědectví. Bouřlivé časy nahlížejí skrze privátní pohled naivní idealistické dívky, která se v důsledku krutých událostí mění ve statečnou ženu. Právě obzor „malých dějin“ jedné rodiny umožňuje pocítit tíži té doby s nebývalou intenzitou.

Zkuste snít na kolejích

(...) Z "neznámých československých osudů" slavné rodiny vytvořil pitoreskní pozadí pro vlastní příběh myšlenkového i citového zrání, v němž se naleznou především jeho generační vrstevníci z Prahy. Literárním stylem ovšem rodinné vazby nezapře. V atmosféře jeho vyprávění rezonuje pohádkářská imaginace otce Aškenazyho, zatímco vykroužená souvětí připomenou ironické šifry prastrýce Thomase. Kniha sice původně vyšla německy a nepochybně náleží německojazyčné literatuře, svým způsobem však vstupuje i do literatury české. A to nejen díky autorskému přepracování, ale hlavně obsahem, shrnutím zkušeností, které jsou v mnoha ohledech do jiného prostředí nepřenosné.

Zlomek absolutna

(...) Otevřený deník nesporně patří k té nepatrné části knih, jež posilují tím, že nutí ke konfrontaci, což je jedna z nejnebezpečnějších činností vůbec. Jeho autor věděl, co dělá, protože napsal: "Takových lidí uhranutých představou, že právě oni rozluští kvadraturu kruhu, sestaví perpetuum mobile, najdou kámen mudrců nebo napíšou knihu, kde bude odpověď na všechno, jsou zástupy, a nejen v umění." Vladislav zůstává jasnozřivý až do konce – a právě to z něj dělá mistra hodného předchůdců, k nimž se hlásí, a naznačuje směr cesty následníkům, kteří o ni projeví zájem.

Vrah z přesvědčení

Vyšla první detailní studie o Reinhardu Heydrichovi Na začátku profesní dráhy byl ambiciózním, poněkud samotářským námořním důstojníkem svědomitě vykonávajícím rozkazy, který se nezajímal o politiku, zato toužil "zářit v očích nadřízených, kamarádů, mužstva i ve sportu". Podobných mladíků jsou tisíce, z Reinharda Heydricha se však stal jeden z hlavních Hitlerových katů, pečlivý architekt holocaustu. Co vede k tomu, že si chlapec z úspěšné středostavovské rodiny oblékne černou uniformu, nasadí čepici s lebkou a vědomě překročí veškerá pravidla lidskosti? Zajímavé odpovědi nabízí detailní Heydrichův životopis z pera mladého německého historika Roberta Gerwartha. Jeho kniha je cenná tím, že o Heydrichově životě v celé jeho složitosti neexistuje jiná studie, jež by splňovala požadavky kladené na vědeckou práci. Poslední taková biografie vyšla před více než čtyřiceti lety a mapuje pouze počátek Heydrichovy kariéry.

Prvotina s příslibem

V kontextu současné české prózy nicméně jeho román pokládám za příjemné překvapení. Žváček se jím představuje jako energický a důvtipný fabulátor s citem pro načasování zápletky, vládnoucí účelně lapidárním jazykem (rizikem, které z jeho užívání vyplývá a jemuž se debutant nedokázal zcela vyhnout, je určité zmechaničtění a oploštělost výrazu). Žváček dobře ovládá i umění načrtnout na malé ploše postavu, která svými výraznými a přitom ambivalentními rysy čtenáři utkví v paměti, aniž by degradovala na prvoplánovou karikaturu.

Tajemství povrchu

(...) Texty Petra Mazance (67) jsou většinou vytištěny na nestejně dlouhých řádcích, jejich řeč je však docela obyčejná bez básnických ozdob a citově jsou až monotónně zklidněné. Zkušenějšímu čtenáři přitom neunikne jejich vnitřní napětí a povšimne si i nenápadné spřízněnosti s některými klasiky modernismu (Eliot, Masters). (...) Poezie má u Mazance podobu drobných pozorování, prchavých pocitů, letmých ozvěn, útržkovitých záznamů zdánlivých banalit. O básnické kompetenci se tu nedá pochybovat, neboť celek knihy je vyladěn neobyčejně působivě a přesvědčivě. (...) Ovšem celistvý obraz, do jakého se tyto snadno přehlédnutelné stopy v knize skládají, dává naději, že ani ten nejzanedbatelnější život v nejzapadlejších krajích světa není tak docela bezvýznamný.

V jako Vokolek

Vychází kniha zachycující neobyčejný příběh uměleckého rodu Vokolků Mohla by tak začínat pohádka: Žili byli tři bratři, o které se starala milující sestra. Jeden byl básník, druhý malíř a sochař, třetí tiskař a vydavatel. Sestra se stala řeholnicí. Byli chudí a žádný z nich nezbohatl. A přece je jejich stopa v české kultuře 20. století tak výrazná. Ano, pardubická tiskárna Vokolkových nebyla provinční manufakturou, ale rodinnou uměleckou "hutí", která pečovala o literaturu a knižní kulturu na evropské úrovni. Vydávali nejen pečlivě vypravené svazky Demla, Holana, Reynka, staroříšské Archy a knihy s Čapkovými linoryty, ale také francouzské a německé básníky, kteří Vokolkům nadšeně děkovali.

Mýtus kontrakultury

(...) Pro mnoho západních levicových intelektuálů a aktivistů musí být Heathova a Potterova kniha bolestivým políčkem přes obě tváře. Autoři se jízlivě - nebo leckdy jen suše vtipně - vysmívají nejen falešným a snadno vyvratitelným předpokladům zastánců a příslušníků kontrakultury, ale také mnohdy utopickým návrhům řešení, jež končí neblaze: někdy mají nulový politický dopad, jindy vyloženě posilují kapitalistický systém, a někdy dokonce mají špatný ekonomický nebo ekologický dopad. ... Konkrétní návrhy, jak řešit některé zásadní problémy naší civilizace, mohou také čtenáře dost překvapit: zběsilý konzumerismus může oslabit nikoli osobní snížení výdajů, ale všeobecné snížení příjmů, méně práce či progresivní daň uvalená na reklamu. Bude však takové nápady chtít oficiální politická reprezentace přijmout v letech krize, kdy jsme všichni vyzýváni, ať nakupujeme a pracujeme co nejvíce? V některých ohledech jdou autoři cestou malých zlepšení, jindy ale propagují postupy, které se i jim jeví jako prozatímní utopie. Největším paradoxem jejich brilantní analýzy pak zůstává, že jimi prosazovaný racionální přístup promlouvá k té úplně nejmenší menšině lidí na světě: těm, kdo si prošli mládím rebelů a nyní už nechtějí být rozmazlené děti, chtějí umět žít skromněji.

To selský v sobě hledám

(...) V rámci střední generace (Topol, Hakl, Urban, Denemarková) patří Jiří Hájíček spíše k nenápadným autorům, v dobrém slova smyslu neambiciózním. S vydáváním románů nepospíchá, nevyhledává mediální pozornost, a přesto je výrazným autorem – dnes vlastně téměř jediným, kterému se daří zprostředkovat soudobá témata české vesnice. (...) Rybí krev potvrzuje, že Jiří Hájíček umí své příběhy rozvíjet nevtíravě, plynule a s citem pro stupňování dramatu. Naplno tu vykrystalizovala jeho osobitost a styl. Jižní Čechy v něm našly svého kronikáře.

Knihovna bez polic

(...) Jak ale upozorňuje německý literární teoretik Dietrich Schwanitz (1940–2004) ve své knizeVzdělanost jako živý dialog s minulostí, se vzděláním je to mnohem komplikovanější. Nevystačíme si ani s důrazem na jeho formální encyklopedickou stránku, ani s jejím principiálním odmítáním. Navrhuje proto vlastní nástin neopomenutelných znalostí o evropském kulturně-historickém vývoji a způsob, jak je využít v dnešním rychle se měnícím světě. Pokouší se napsat knihu, v níž bude "vše, co musíte vědět, chcete-li rozumět přítomnosti".

Sveřepě dívčí nemístnosti

(...) Od prvních veršů vnímáme poezii Michaely Keroušové (24) jako živou a zaujatou, průraznou a "do světa". (...) Keroušová nezapře ženu. I ji, jako jiné básnířky, intuitivně přitahují vztahy. Partnerské "ty" prochází celou sbírkou a poezie získává typický ženský či spíš dívčí tón. Básnířka umí být hřejivě něžná i vycenit milostně dravé zuby. Ale také se proměnit v soucitnou vnučku.

Rozmetaný román o škodlivé době

(...) Přestože je próza plná dobových detailů, ať už z prostředí samoobsluhy, činžáků nebo úřadů, je nutné chápat příběh jako symbolický. Je to podobenství o společenských mechanismech, které tlačí člověka do role poslušného kolečka v soukolí. Tím, s jakou osudovostí problém hlavní postavy zasahuje a jak obtížné, až nemožné je v rámci systému cokoli zmoci, se Mikeš ve Škodlivém prostoru blíží Kafkovým prózám. Na rozdíl od Kafky ovšem nikdy zcela nepropadne pocitu bezvýchodnosti. Román je co do dějové linky prostý, soustředěný výhradně na problém hlavních postav.

Výřečný duch

(...) Rozmezí bezmála třiceti let, během nichž rozhovory vznikaly, a okolnosti, na něž reagovaly, umožňují udělat si docela dobrou představu o Grušově názorovém vývoji. (...) V úvodních dvou rozhovorech Hlídky poznáváme Grušu ve stadiu německé emigrace, v dalších interview pak v různých fázích jeho polistopadového angažmá v diplomacii a v české politice. Pregnantní slovník a argumentační říznost jej neopouštějí po celou tu dobu, stejně tak polemičnost zacílená na české poměry, které i po roce 1989, a v posledních letech dokonce s novou intenzitou, považoval za zatuchlé, málo otevřené sousedům a evropskému prostoru jako takovému.

Tělo jako důkaz

Je příznačné, že kniha Homosexualita v dějinách české kultury je vůbec první publikací u nás, která se vztahem umění a homosexuality zabývá. Kvůli různé míře tabuizace se totiž homosexualita projevovala vždy skrytě, v náznacích. (...) Ať už je tato kniha více o homosexuálech, nebo o umění, vnímání homosexuality a samotných homosexuálů se skrze ni posouvá do daleko civilnější polohy, v níž se jeví obvyklá karikatura homosexuála coby ztřeštěně zženštilého hysterika jako silně anachronický předsudek. Nakonec se tedy zdá, že angažovanost v umění může vypadat také jinak než jako degenerované výplody oficiální literatury totality. A kupodivu lidské (svůdné) tělo je toho důkazem.

Úděl ruského chlapa

Divoké pitky, balení holek i nasazení na čečenské frontě. Takové zkušenosti promítá kontroverzní ruský spisovatel Zachar Prilepin (36) do jedenácti povídek, jimiž se poprvé představuje českým čtenářům.
Navzdory brutalitě čečenských námětů jsou Botky plné horké vodky především pobaveným vyprávěním o životě generace dnešních ruských třicátníků. Témata Prilepin čerpá z vlastního pestrého života. (...) Ze souboru se vymyká povídka Žilka o rozpadajícím se manželství, již Günter Grass označil za "poetický text", jehož hlavní hrdina je ve sbírce "cizí jako meteorit". Tady Prilepin skutečně odhaluje svou nejsilnější stránku - svébytný lyrický styl ("tváře měkké jako hlína", "kyvadlo v bocích žen, v němž je vždy přítomna naděje").

Já nejsem mírou pro druhé

(...) Nejnovější překlad Ve znamení Saturna obsahuje sedm textů z let 19731980, sedm intelektuálních profilů s různě položenými akcenty. Těmi osobnostmi jsou spisovatelé Paul Goodman a Elias Canetti, filozofové a kritici Walter Benjamin a Roland Barthes, básník, dramatik a režisér Antonin Artaud a němečtí filmaři Leni Riefenstahlová a Hans-Jürgen Syberberg. (...) Proti proudu se ubírala i sama Sontagová, a to nejen výběrem "svých" neotřelých tvůrců, nýbrž i tím, že vystoupila, uznala-li to za nutné, proti převažujícímu, mainstreamovému názoru. (...) "Canetti pronikavě pocítil zodpovědnost slov a velká část jeho díla je snahou sdělit něco z toho, co se naučil o pozorném sledování světa," poznamenává v závěru knihy Susan Sontagová. S klidným svědomím můžeme říci, že totéž platí o jejích esejích.

Bratranec transvestita

(...) Je přístupně a vtipně napsaná: třeba spisovatel hororů se podle Chabona ve společnosti tzv. vážných literátů vyjímá jako bratranec transvestita. Navíc je plná neotřelých dílčích postřehů: Chabon dokáže přehodnotit jak příběhy o Sherlocku Holmesovi, jež jsou klasicky vnímány jako konzervativní obhajoba viktoriánského řádu, tak nedávný román Cormaka McCarthyho Cesta, který brilantně vykládá jako postapokalyptickou sci-fi. (...) I ti, kterým unikne nějaký detail, si však vychutnají dobře plynoucí tok argumentů a vyprávění, zdařile zachycený v pečlivém a elegantním českém překladu.

Jak obejdu ten čas?

Souborným vydáním díla Jiřího Pištory je konečně splacen další literární dluh (...) Gruša správně podotýká, že Pištorovy básně pro děti jsou spíš morgensternovské hříčky určené dospělým. Je přízračné, zároveň ale velmi "pištorální" (Gruša), když tyto básničky pro Mateřídoušku ve svazku plynule navazují na Pištorovy texty nejdrtivější. Ironií osudu právě jedna z Pištorových nevinných říkanek Lapkové spustila vlnu básníkovy posrpnové skandalizace a pronásledování, jež přispěla k jeho sebevraždě.
Vynikající svazek Básně a Brundibásně nakonec pořadatelé vybavili krutým epilogem, totiž autentickou policejní zprávou z Pištorova pohřbu, pořízenou důvěrníkem s krycím jménem Franta. Tady se doba, s níž se Pištora ve své poezii tak náročně a zpříma utkal, předvede v celé své trapné hrůze. Zvláštní však je, že i děsivou policejní zprávou nakonec prokmitnou záblesky nevývratně lidské. Stále táž palčivá otázka se vznáší i nad obludným, absurdním raportem: Jak obejdu ten čas?

Střezte se ekonomů

(...) Jeho kniha s půvabným názvem je v podstatě dosti chaotickou (podle autora záměrně) sérií kratinkých esejů a příběhů protkaných osobními zážitky a místy až příliš sarkastickými šlehy vůči celým společenským skupinám, zejména ekonomům včetně nositelů Nobelových cen. Jejím jádrem je však zkoumání nahodilosti, která v nás vyvolává rozhořčení z nespravedlnosti. „Nahodilost celý svůj život studuji, praktikuji a nenávidím,“ píše. Černá labuť je odkazem na naše omezené vnímání skutečnosti a chabou představivost. Obyvatelé Starého světa byli přesvědčeni, že labutě mohou být jen bílé, protože vídali jen takové. Až do objevení Austrálie, kde najednou spatřili labutě černé.

S nadhledem jemného hříšníka

(...) Mnohdy se tu objevují motivy zdánlivě bezvýznamných i upadlých výjevů a událostí. Autor je však vynáší z periferie a banality každodennosti, aby je s náruživostí literárního detektiva pozoroval, odhaloval jejich skrytou poetiku a proměňoval je v zobecněné obrazy existence. Pokud si v jednom fejetonu stěžuje, že mediálním sítem denně protékají zprávy o vypjatých konfliktech nebo katastrofách, ale málokdy v nich jde o pátrání po smyslu příběhů, pak by se dalo říct, že jeho psaní se vyznačuje právě takovým hledáním skrytých významů.

Básník krize a bezradnosti

(...) Těsnohlídek je jeden z mála básníků, který píše o jevech a osudech kolem sebe, ve společnosti, nikoli výhradně o svých osobních záležitostech. A jako beatnici stylem zdánlivě jednoduchým, jaksi zdrsněle prévertovským, kterého není třeba se bát, třebaže jste poezii dodnes dobrovolně nečetli. (...) Sbírka sice zapadá do současné atmosféry celosvětové sociálně laděné naštvanosti, ale autorova společensky angažovaná poezie bude patrně vždy nahlížet okolí zejména přes životní kotrmelce lidí nejen ze dna, a právě tyto básně o konkrétních osudech by neměly ztratit dech ani po čase, v dobách, doufejme, klidnějších. Proloženy texty o momentálních událostech mohly by Těsnohlídkovy sbírky dát jednou dohromady svéráznou dobovou kroniku.

Plodná monarchie

(...) Uplynuly dva roky a nakladatelství Host vydává další, v pořadí třetí almanach Nejlepší české básně 2011. Celek je rozčleněn do pěti oddílů, z nichž každý nese svůj vlastní symbolický název. (...) Přes dvojitý filtr prošlo do almanachu celkem 48 textů od 43 autorů. Těžko soudit, jestli jde o básně nejlepší, ale stejně jako v předchozích ročnících se dá s jistotou říci, že se jedná o básně, které vesměs mají své, jen stěží zpochybnitelné kvality. (...) A co almanach vypovídá o stavu současné české poezie? Poezie nejen že žije, ale organicky roste, přetváří se, krmí se lidskými životy, zároveň však plodně recykluje staré motivy. Stále je co nového nacházet a objevovat.

Jako sedmiletý Proust

Klasický přistěhovalecký příběh líčící pocit ztráty, občasnou hysterii a úzkostlivost. Mistrovské dílo deprese nelítostně popisující hořký boj o přežití včetně pachů, zvuků a neurózy přelidněného slumu. Základní kámen americké židovské literatury ukazující propast mezi východoevropskou židovskou komunitou a americkou křesťanskou společností. To vše je román Říkej tomu spánek Henryho Rotha (1906–1995).

Ten, který "to" měl

Vize Codyho Jacka Kerouaca je kniha, která sice na první pohled vypadá jako netvor, avšak její autor má pravdu, když o ní tvrdí, že má úžasně logický tvar, stejně logický jako nějaký román od Prousta. (...) Kerouac neunikal před Amerikou, ale hledal její ztracený sen, a Neal Cassady byl ve své ztracenosti jeho připomenutím v paranoidní době senátora McCarthyho. Kerouacovo psaní je pokusem o záchranu tohoto ztraceného snu uměním. A protože stále uniká, je třeba hledat jej v pomíjivém: v hlase, v neonovém světle, v bebopových riffech, v tom, co přežívá pod oficiálně přijímaným povrchem reality. A nelze než jej zachycovat právě tam a právě tehdy, když uniká: v barevnosti slangu, v řeči těla, v rytmu, a to i za cenu toho, že takto vzniklá skica či vize balancuje na samé hranici srozumitelnosti.

Maličko obalená, taktak přioděná

(...) Kinnella však spíše než lidský přitahuje ne-lidský svět. V Básni noci tak sledujeme člověčí ruku sunoucí se po něčem, co se popisuje téměř jako objekt erotické touhy ("maličko obalená, taktak přioděná / kost lícní, čelistní, zašpičatělá"), ale o pár veršů dál zjistíme, že je to "pouhý" plch. Básník vstupuje do světa zvířat, od ptáků přes dešťovky až po pro Středoevropany exotičtějšího dikobraza, aby dospěl k závěru, že "povahou / podobá se nám v sedmi věcech: /značí si záchody...". Neunikají mu ani věci tradičně označované za neživé – vždyť i v ohýnku "zkřížené údy mrtvých větví / zas touží po vesmíru" (Pod měsícem malé Maud) – a stávají se součástí věčného koloběhu.
Kinnell sám se ovšem nepovažuje za přírodního básníka, neboť co by bylo jeho opakem: básník lidské civilizace?

Jako sahat na pilu

(...) Ale žánr povídek donutil Šindelku pracovat na menším prostoru, ukázněně stavět klenbu textu z nejmenších detailů a vypravěčsky mu svědčí mnohem víc. Jeho příběhy obsahují slušnou dávku humoru, spíše však toho černého. Nehladí po srsti a často tnou do živého. Z jejich četby může mít divák podobný pocit, kterým Šindelka popisuje objímání dvou rozhádaných milenců: je to jako sahat na vypnutou motorovou pilu.

Hledání krásného jinocha

(...) Nyní vychází Cunninghamova poslední kniha Za soumraku, v níž variuje hlavní téma ze Smrti v Benátkách Thomase Manna: touhu stárnoucího muže po krásném mladíčkovi. (...) Román vypráví epizodu ze života kultivovaného stárnoucího manželského páru z prostředí newyorských intelektuálů. Epizodu, během níž se vztah plný pochopení a lety soužití vycizelované harmonie pod tíhou skrývaných tužeb promění v torzo vychládajících emocí. (...) Smrt v Benátkách zachytila pomíjivost krásy, v Za soumraku se již něco jako krása nezdá možným.
Ostatně takto lze chápat celou knihu. Jako postmoderní konceptuální promýšlení našich nejistot a proher, jehož dějištěm již nemohou být melancholické Benátky v předvečer světové války, ale mnohotvárný, obtížně zachytitelný a přelidněný New York.

Jak rozcupovat autora po celém pokoji

(...) Ty, které Houellebecq šokoval, šokuje i nadále, a sice tím, že najednou nešokuje. Ti, kdo ze stránek jeho knih cítili hlavně pach zaschlého spermatu, nyní obracejí Mapu a území trochu bezradně v rukou a cítí leda tiskařský klih. Až na straně 107 zavětří i samotného Houellebecqa: "Trochu smrděl, ale ne víc než mrtvola," směje se. A o pár desítek stran dál ze sebe mrtvolu skutečně udělá, tak nechutnou, že i otrlí policisté zvracejí…(...) dílčí výtky však těžko něco mění na tom, že Houellebecq je jeden z mála současných romanopisců, které stojí za to číst – nekrmí literární trh instantními kašemi z každoroční sklizně banalit, nevzdal se analytického myšlení, inteligenci používá k tomu, aby něco objasnil, a román je mu stále ještě způsobem svědectví.
Dobrý autor, řekl bych společně s Martinovým otcem. Nejmíň z 90 %.

Co nelze odpustit

Esejistická kniha Jeana Améryho Bez viny a bez trestu u nás sice poprvé vyšla už před více než deseti lety, patří ale k těm, k nimž je třeba se neustále vracet. (...) V předmluvě píše, že se chtěl nejprve pokusit o objektivní přístup, ale postupně zjistil, že "kde mělo být zcela vymýceno ,já', tam se ukázalo jako jediné použitelné východisko". Jeho eseje se tak pohybují na pomezí autobiografie a filozofických úvah a vedle knih Prima Leviho patří k tomu nejpodstatnějšímu, co bylo o holocaustu řečeno. Počínají promýšlením toho, nakolik v koncentračním táboře může přežívat prostor pro ducha a vědomí. Podle něj tu žádný takový prostor není, protože duch nemůže přežít ve zkoušce, v níž je člověk veden jako dobytek na porážku a všechno se redukuje na bytí v umírání.

Dekadent přežívá na severu

(...) Linhartovy povídky se vymezují vůči všeobecné stravitelnosti jistou nekompromisností a odvahou neřešit vstřícnost autorského stylu. Zároveň povídky nelze osočit z nezávazného literárního žertu pro spřízněné duše, neboť za vší legrací nepřestává rezonovat obava z devalvace jazyka, jeho zanášení balastem rádoby efektních klišé, jež se tak ochotně skrze mocná média zabydlují v našem myšlení. (...) Právě tento typ prózy, postoje, z literatury mizí. Čím dál více knih je napsáno podle pomyslného návodu na bestseller či alespoň literární cenu. Asi je to v pořádku, kdo by také četl záplavu podivínských titulů, přesto není od věci si četbu zásadních společenských románů proložit zdařilým výhonkem z literární periferie, který zpochybňuje jakýkoli zaručený recept na úspěch, provětrává zautomatizované vyjadřování, ignoruje étos o literatuře jako svědomí či kritické nastavování zrcadel.

Bolestný souzvuk

Jedno z vrcholných děl Johanna Sebastiana Bacha – třicet Goldbergových variací – uvozuje i uzavírá oktáva; nejsouzvučnější hudební interval, ve kterém druhý tón je zdvojnásobením frekvence toho základního. Pro nizozemskou spisovatelku a klavíristku Annu Enquistovou je však tato "prázdná" harmonie zároveň metaforou propasti, již v sobě nosí od tragické smrti své dcery, kterou srazilo nákladní auto. Snažila se proto zbavit smutku a upevnit vzpomínky na ni zvláštní terapeutickou metodou – nacvičovala a studovala zmíněné skladby, jež jí pomáhaly vyvolávat z paměti obrazy společného života, kdy ještě dceru chovala na klíně, chodila s ní do kina nebo s ní trávila poslední dovolenou. Oba motivy pak spojila ve svém románu nazvaném Kontrapunkt. (...) Bolest jejích vzpomínek tak lze jen tušit někde vespod jako tichou basovou linku. Z tohoto střetu – bolesti a jejího odvážně přímého odhalování – pak povstává napětí, kontrapunkt tolik typický pro Bachovy skladby. A v tom spočívá i zdar románu Anny Enquistové. Zachycení ztráty milované dcery se v tomto kontrapunktu vyjevuje opravdověji, než by se z chladně racionálního založení knihy zprvu zdálo.

Mlč, dědku, já jsem dobýval Prahu

(...) Hodnota knihy Invaze 1968, ruský pohled tedy nespočívá jen v zachycení svědectví "z druhé strany". Z jednotlivých promluv se dá vypozorovat, jak čas opracovává vzpomínky aktérů, jak se se svými iluzemi museli vypořádat a jak je přizpůsobují pozdější zkušenosti nebo svědomí. Pro prozíravější část ruských sympazitantů pražského jara totiž stejně jako pro mnohé Čechoslováky invaze znamenala konec nadějí, teprve tehdy jim došlo, že komunismus reformovat nelze, že nemůže mít lidskou tvář.

Divoká noc ve fantazmagorické Praze

Jestliže rusista Tomáš Glanc ve svých přednáškách na Filozofické fakultě UK řadil Pavla Pepperštejna (45) k ruským literátům, kteří tematizují změněné stavy vědomí a vnášejí do psaní psychedelické mechanismy, je Pražská noc vzorkem této tvorby.
Vypravěčem Pražské noci je elitní ostřelovač Ilja Korolenko. Do metropole přicestuje splnit zakázku – zlikvidovat šedou eminenci vlivných ruských zločinců, jistého Orlova. (...) Pepperštejnova hra nepostrádá svižnost a duchaplnost (s četnými kulturními odkazy), v překladu osvědčeného Libora Dvořáka je uchována jazyková vynalézavost a peprnost. Popis Prahy musí i rodilé Pražany překvapit místopisnou zasvěceností; až někdo zase bude psát studii o zobrazování české metropole v próze, tato kniha by v ní neměla chybět. A po právu bude Pepperštejnova atmosféra Prahy nejspíš přirovnávána k románům Miloše Urbana. Pražští zasvěcenci se navíc nemohou nepobavit nad sarkastickým vylíčením setkání zabijáka Ilji s malířem (skutečně existujícím) Kurovským, léta se umělecky producírujícím v hradčanské ulici Nový Svět.

Návrat k Cikánům

Před šestatřiceti lety mu vynesla věčnou fotografickou slávu, přesto si ji vždycky přál předělat. Nyní se Josef Koudelka (73) dočkal: kniha Cikáni konečně vychází podle jeho ideální představy. V původní francouzské podobě z roku 1975 to byl takový "katalog dobrých fotografií", jak autor sám říká, zatímco nová knížka je podle něj více "o životě". Vedle českého Torstu ji vydalo v jazykových mutacích šest dalších prestižních světových nakladatelství. A už pár dnů po jejím opuštění tiskárny můžeme směle říci, že jde o jeden z knižních počinů roku.

Znepokojivá volba

Překladem románu Jamese Dickeyho (1923–1997) Vysvobození nakladatelství Argo představuje dalšího významného autora amerického Jihu. Díky Vysvobození (1970) se dočkal Dickey, již uznávaný básník, mimořádného úspěchu i jako prozaik a stejnojmenný film Johna Boormana natočený podle románu se stal až kultovní záležitostí. Podobně jako například u Cormaca McCarthyho i v Dickeyho románu figurují výrazní mužští hrdinové a mužský svět, ovšem v podtextu zaznívají obecně platné existenciální otázky. (...) Právě díky této spodní lince je román nejen napínavým líčením divoké přírody a boje kamarádů o přežití, ale i znepokojivým čtením, kdy hodnocení hrdinů a jejich činů rozhodně není černobílé.

Nestřílejte, jsem Čech!

(...) Příběh Jiřího Potůčka je epilogem historické studie Zdeňka Jelínka (1936–1994) Operace Silver A, jedné z nejpozoruhodnějších knih, která byla o českém odboji a paravýsadcích za druhé světové války napsána. Jednak boří falešný mýtus o zbabělých Češích, kteří se za protektorátu slouhovsky hrbili, a především se mu podařilo rozplést a rekonstruovat celé pletivo odbojové činnosti v roce 1942 i v široké souvislosti s dalšími výsadky. A to navzdory absenci svědectví hlavních aktérů – převážná část jich byla popravena či spáchala při zatýkání sebevraždu – i pochopitelné neznalosti řady v té době nedostupných archivních materiálů. (...) Jelínek jasně načrtává, že bez vědomí toho, že nikdy v minulosti nehrozilo obyvatelstvu Čech a Moravy takové nebezpečí – přímo likvidace národa – jako za nacistické okupace, není možné vyprávět celou řadu protektorátních příběhů. Neboť každé rozhodnutí poskytnout pomoc či informaci ilegalistovi neslo obrovské riziko a pouhé vyslovení názoru či nepatrný posměšek rozhodoval o životě. Nesklouzává přitom k výrobě virtuálních hrdinů, statečnost řady jednotlivců i celých rodin je naznačena v konkrétních situacích střízlivým popisem.

Sníh, zima a ruská duše

Zasněžená nedozírná planina je pro ruskou literaturu symbolem vesmírné prázdnoty, jíž musí čelit ruská duše. Vladimir Sorokin na tuto planinu a do sněhové vánice poslal lékaře Garina s úkolem očkovat obyvatele vzdálené vesnice proti epidemii. Cesta je strastiplná a Garin do cíle nedorazí. Knihu, jejíž název Vánice odkazuje na stejnojmenné povídky ruských velikánů Puškina, Tolstého a Bulgakova, lze číst jako literární kratochvíli, v níž čtenář podle míry svého vzdělání odhaluje ukryté aluze buď na Sorokinovy předchůdce, nebo na Sorokina samotného. Může ji však také číst jako svižně napsaný příběh, v němž se mu postupně odhaluje podivně fantaskní obraz Ruska, kde žijí v jakési symbióze lidé a zvířata různých velikostí, od trpasličích koní velikých jako křepelky, kteří v počtu padesáti (koňských sil) šlapou na pásu a pohánějí samohyb, až po lidské obry vysoké šest metrů, kteří nahradili bagry a lesní stroje.

Křížová cesta

V knize ruské autorky Olgy Grušinové Život a sny Anatolije Suchanova však politické události sovětského Ruska tvoří jen nenápadnou stínohru v pozadí, nikdy nejmenuje konkrétní historické události, politiky, čas. Jde tu především o intimní příběh výtvarného kritika, který byl dříve nadějným surrealistickým malířem, pak ale raději "ve světle strašlivých uplynulých let sám sobě přísahal, že si ze světa kolem sebe ukrojí malé, bezpečné štěstí, které bude jen jeho". Raději zvolil "moudrost jednoduchého každodenního života", opustil svoje plátna a stal se šéfredaktorem prorežimního časopisu Světová tvorba. Olgu Grušinovou tedy nezajímá sovětské Rusko z pohledu velkých, ale těch malých dějin, které mají osobnější, a proto i obecnější výpověď. Vykresluje je v podobě krize identity a následné katarze, kterou Anatolij Pavlovič Suchanov prochází. Jeho příběh podlehnutí a následného pádu je archetypální, faustovský, probouzí ve čtenáři otázky nejen po tom, jak by obstál ve stejně vyhrocených podmínkách, v jakých podlehl Suchanov, ale hlavně jak se se svojí vinou smířit.

Zrcadlové bludiště

(...) Ale i románu Bledý oheň, jejž Nabokov napsal na konci 50. let hned po Lolitě a Pninovi, čímž uzavřel své vrcholné desetiletí, patří jeden primát: stal se jeho nejinterpretovanějším románem vůbec, románem, který vzbudil nelíčené nadšení literárních kritiků i nadšený odpor novinových recenzentů, románem, o kterém dodnes nikdo tak docela neví, jak to s ním Nabokov vlastně myslel. (...) Bledý oheň nelze interpretovat ve třech větách; koneckonců ani Lolita není zdaleka pouze o nymfičce a jejím svůdci. Podobně Bledý oheň je taková dětská hra na schovávanou pro dospělé. Vytříbeným jazykem vypráví o jazyce, kterým modelujeme nejen své životy jako Shade ve své básni, ale i životy druhých jako Kinbote v jejím komentáři, a dokonce celé fiktivní země typu Zembla. Je to román o osudu, jediném, který každý má, a o tom, jak snadno jej strhne náhoda a mění tiskové chyby.

Ani verš bez vědy

(...) Steinerova kniha Ruský formalismus: Metapoetika vychází čtvrtstoletí po americkém vydání také v českém překladu. Nápaditá je už její stavba. Formalisté nikdy nevytvořili nějaký hlavní proud, který by se dal lineárně popsat, ale spíš nepřehledný terén s různorodými tůněmi, víry a gejzíry. Spojovala je především hekticky kreativní, ale také notně vykolejená doba a rovněž snaha zúčtovat s dosavadními psychologizujícími nebo sociologizujícími výklady literatury. (...) Petr Steiner píše poutavě a vtipně. Rozbory některých formalistických koncepcí budou pro neodborníka snad poněkud úmorné, tím spíš však ocení, že autor přečetl původní obsáhlé texty za něj a celkem stravitelně o nich poreferoval. Kniha popisuje pozoruhodné myšlenkové dobrodružství, které vedle mnoha "revolučních" úletů přineslo i bezpočet objevných postřehů, dodnes vstřebávaných a rozvíjených v rozmanitých oblastech vědeckého bádání i v literární praxi.

Dům, který přestal být obyvatelný

(...) Jde o jímavý text, který však v nejmenším čtenáře nevydírá. Vypravěčka Helena Richterová, jejíž otec byl Němec a matka Židovka, v ich-formě memoárově informuje, co zažila ve třicátých a čtyřicátých letech jako dívenka a slečna. (...) Skutečná síla klidného vyprávění Hanny Demetzové – sled vzpomínek vede v jednom toku, bez dělení do kapitol, aniž by to bylo na škodu přehlednosti textu – nastává, když se Helena a její rodiče nuceně přestěhují do Prahy. Helena pozvolna dospívá, bere rozum a vidí, jak se situace vyostřuje. Vztahy mezi lidmi se dramaticky proměňují, procházejí tvrdými zkouškami. Helena se zamiluje do německého vojáka, rodiče tím trpí, ale ona nemůže jinak. Autorka podává intimní a ovšem plastický obraz válečné Prahy s postupným utahováním šroubů. Démoni, kteří byli probuzeni, zdevastovali staletí budované vazby. Když se Helena po válce navrátí do dědečkova domu, který mu byl Němci zabaven, najde ho zoufale zpustlý, nyní obývaný navrátilci z koncentráku, kteří jí ukazují předloktí s čísly. Oni nechápou, co ona tam pohledává, ona jim také dost dobře nerozumí, nicméně si dobře uvědomuje, že tenhle dům bude obývat už jen ve vzpomínkách.

Definitivně vím: Japonci jsou jiní

(...) Ten patří k prózám, v nichž Nothombová zúročuje své zkušenosti s Japonskem, kde strávila prvních pět let života a později se do země vycházejícího slunce načas vrátila. (...) Ani Eva, ani Adam však patří k jejím šťastným knihám, napsaným bez mondénnosti, k níž autorka inklinuje. Zřejmě časový odstup, s nímž Nothombová svůj někdejší zvláštní milostný vztah a své osudové volby nahlédla, jí umožnil být velmi osobní, a přitom nad věcí; je zde soucitná i vtipná. Naprosto vynikající pak jsou partie, v nichž se rozepisuje o svých výstupech do hor, kdy s nebývalou intenzitou vnímá své tělo a současně zažívá v krajině až metafyzické stavy. A konec toho románu je vysloveně jímavý. Dobrá kniha o cestě k sobě.

Pisoár jako sfinga

(...) Tvorba vycházející z duchampovské lekce bývá celkem zábavná a mediálně vděčná, před filozofy umění nicméně klade řadu otázek. Ta základní – Co je umění? – nyní posloužila za název antologie, kterou editoři Tomáš Kulka a Denis Ciporanov sestavili z textů angloamerické estetiky posledního půlstoletí. (...) Kniha zpřístupňuje českým čtenářům myšlenky, které k nám z prostředí západní "neo avantgardy" doléhaly od 60. let jen jako nejasná a mnohdy zkreslená echa. Uměleckým výkonům duchampovského střihu, které jsou založeny na provokaci, rozumělo v dobách totality kulturní publikum po svém: přikládalo jim více méně politický smysl, což komunisté stvrzovali tím, že je zakazovali. Čím více byl aktuální vývoj umění zdiskreditovaným režimem zavrhován, tím důvěryhodněji působil. Přispíval k tomu i nedostatek informací o manipulátorských mechanismech, které ve svobodném světě občas (de)formují výtvarnou scénu, potažmo trh s uměním.

Česká otázka, polská odpověď

(...) Zatímco literární reportáže shromážděné v Gottlandu pokrývaly prakticky celé 20.století, Udělej si ráj vypovídá zejména o současnosti. Ačkoli se jednotlivé kapitoly dost různí stylově i tematicky, z knihy přece jen vystupují dva tematické okruhy. Tím prvním je povaha české kultury: zatímco polská je podle Szczygieła nekrofilní, neboť se vyžívá v křivdách a ztrátách, česká kultura vznikla jako antidepresivum. Češi mají tendenci všemu se vysmát, vše ironizovat a znevážit, je jim cizí patos i hrdinství. Přináší to s sebou jak jistou rozbředlost, tak – a to Szczygieła zajímá víc – otevřenost. Druhým tematickým trsem je pak z polského pohledu skandální vztah Čechů k Bohu, přesněji řečeno jeho absence. (...) Závěť Karla Teigeho je patrně zveřejněna vůbec poprvé a doplňuje předcházející pasáže o tom, jak se Češi (ne)loučí se svými zesnulými. (...) Spíše to však souvisí s vytěsňováním smrti, která do kultury smíchu jaksi nezapadá. "Říkám tomu republika popírání," píše jeden anonym. "Stresovaný občan nemá vidět nic, co souvisí s pomíjivostí, stářím a smrtí."

Než se rozvije půlnoční poupě

Jednu takovou zahradu stvořil německý spisovatel a ilustrátor Einar Turkowski (1972) v knize Měsíční květina. Zahrada je dokonce na ostrově a žije v ní sympatický podivín pan Ribblestone, který miluje klid, ticho, zahradničení, čaj a topinky s ostružinovou marmeládou nebo s kdoulovým želé. (...) Poetika celku upomíná na staré expresionistické nálady, temné, ale ne příliš strašidelné příběhy, které se rodí, když se děti schovávají s baterkou pod peřinou a nemůžou spát. Jazyk knihy je staromilný, bohatý, plný okrasných kudrlinek, jakých by se dnešní dítě odkojené počítačovými hrami a televizí asi nenadálo. (...) Měsíční květina je určená dětem od pěti let a ctí tradice a kreslířskou dovednost. Děti určitě budou hledat další a další ukryté detaily, jako jsou třeba miniaturní vrtulky na hlavičkách vzdušných koníků. A když se pak nakonec dozvědí, co se z obřího poupěte vyklubalo, budou stejně jako pan Ribblestone navýsost spokojené.

Jak zneužívat smrt

(...) Sontagová proti válce protestovala celý život, nejvíc proti té ve Vietnamu a pak o dvě dekády později v Jugoslávii. V historickém exkurzu se ale pouští mnohem hlouběji, až před vznik samotné fotografie. "Lidé dlouho věřili, že pokud všechnu tu hrůzu dostatečně oživí, většina ostatních nakonec pochopí, jak je válka odporná a šílená," píše v úvodu své knihy a následně dokládá, jak byla tato víra naivní. (...) Ale zpátky k ústřední otázce knihy: mohou nás tedy fotografie sjednotit v touze zastavit ve světě války? Sontagová zemřela v době, kdy se přes nástup digitálních technologií spojený se snadnějším pokrýváním všech brutálních událostí nezdálo, že by jejich počet klesal. A neklesá ani sedm let po její smrti. Nejvýstižnější komentář k tomu se dá najít už v půlce knížky. Fotky dokážou naše chování a postoje snad změnit ve chvíli, kdy nás dostatečně šokují. Jenže: "Na šok si lze zvyknout. Může se vyčerpat. A i kdyby ne, člověk se dokáže nedívat."

Bojíš se tmy?

(...) Třetí světlo je působivé zhruba dvěma věcmi. Zaprvé tím, jak Keeganová evokuje vnímání a pocity malého dítěte. "Bojíš se tmy?" ptá se holčičky její opatrovnice. "Chci jí říct, že se bojím, ale bojím se jí to říct," přiznává holčička. Keeganové se skvěle daří přiblížit a využít senzitivitu dítěte, jeho vnější zranitelnost a vnitřní vážnost. Infantilní skutečně mohou být jen dospělí. A zadruhé je Třetí světlo působivé průzračným bezčasím, v němž se odehrává. (...) Drobné empirické omyly, ale citová pravdivost na straně jedné, praktické vědění, ale citová nejistota na straně druhé – i to je jedna z nenápadných os, které Keeganová nechala do textu zarůst. Třetí světlo je prostý, pocitově měkký příběh, má ovšem svou páteř a kosti, svůj pevný skelet, docela jako ta, která ho vypráví. Těch několik desítek stran se čte jedním – zhruba hodinu dlouhým – dechem.

Žijme složitě!

(...) Řekli bychom: typický outsider. Ale dodejme hned, že outsider šťastný, smířený, přirozeně riskující, dobře si vědomý toho, že jistá okrajovost k jeho způsobu tvorby patří, je jejím kořením, ne-li vůbec jedním z principů nazírání na svět. (...) I to je nepřímé poselství Novákova Deníku: nechtějme věci, i ty docela samozřejmé, vidět jednoduše a schůdně. Naopak, vítejme zákruty a zákoutí, nechme se vést odbočkami a do slepých uliček. Žijme složitě! Hýčkejme si svou dávku nesamozřejmosti a nesrozumitelnosti, přitom však zkusme stále být pregnantní, přesní, pravdiví. Berme věci nelehce – leč s lehkostí. Je to neustálé zkoušení, permanentní experiment. Novák tak činí už léta a daří se mu to. Žijme složitě! Je to docela jednoduché.

Téměř neviditelný déšť

(...) Adam Haberberg je muž, který si v návalu všednosti uvědomí, že mu život proklouzl mezi prsty. Sedí na lavičce v Jardin des Plantes, pozoruje pštrosy – podobně zbytečná zvířata jako on – a hlavou mu táhnou neradostné myšlenky. (...) Reza si postavila psací stůl přímo na čelo Adama Haberberga, dívá se jeho očima a prakticky neopouští jeho podrážděné vědomí. Živý tok jeho myšlenek, komentářů, bilancování a vzpomínek nese knihu dopředu i přes absenci výraznějšího vnějšího děje. Banální konverzace s Marií-Thérese ho vždy na okamžik vytrhne, ve skutečnosti však Adam nechápe, jak to, že se nechal naložit do džípu a odvézt kamsi do rozestavěného satelitu. Obyčejný život Marie-Thérese ho fascinuje a děsí – jen všechny ty spotřebiče vyrovnané na kuchyňské lince! Míjení ústí v patetickou konfrontaci, ta se však příznačně odehraje zas jen ve vnitřním monologu...

Zmoudření boha

Robert Wright si pro název své knihy zvolil zdánlivě pošetilý protimluv. Všemocný, vševědoucí a všudypřítomný bůh přece nemůže procházet vývojem, o žádné Evoluci boha tedy nemůže být řeč. Wright si je toho samozřejmě vědom, usiluje o něco jiného – zajímá ho, jak si lidé v té které době boha (nebo bohy) představovali, jaké mu přisuzovali vlastnosti a jak se na základě toho vyvíjelo náboženství a jeho etika. (...) Dobro tedy nevidí jako podstatu člověka, ta je zvířecí, ale evolucí se vyvíjí k vyššímu cíli, ať už mu budeme říkat Bod Omega nebo Království Boží. Navzdory materialistickému a světskému přístupu, kterým tak provokativně a poutavě analyzuje dějiny náboženství, se nakonec dostává k překvapivému závěru. V jeho pojetí evoluce je klidné soužití křesťanství s islámem vlastně nevyhnutelné. Jestliže lidské dějiny směřují ke stále mírumilovnějšímu stavu, jak ukázala analýza jejich hlavních duchovních proudů, můžeme očekávat, že se "bůh" tří abrahámovských náboženství bude dále zdokonalovat.

Umanutý klošár

Při čtení knihy esejů amerického spisovatele Henryho Millera (1891–1980) se možná někomu vybaví hudební skladba Američan v Paříži, kterou složil jeho krajan George Gershwin. A to nejen kvůli jejímu názvu, jenž připomíná divoké časy, kdy americký spisovatel pobýval v meziválečné francouzské metropoli. Podobně jako Gershwinova skladba mají Millerovy texty živelnou melodii, proměnlivý rytmus i tempo. Jeho myšlenky rozverně pádí, zesilují se, bijí na poplach, nabírají hloubku, rezonují a vracejí se k základnímu motivu. Větší část výboru má těžiště v druhé polovině třicátých let, několika pozdějšími pracemi se však natahuje až ke sklonku spisovatelova života. Stejně jako v závěru Gershwinovy skladby tak lze v těchto finálních textech zaslechnout i zklidnění a vyrovnání po bouřlivém a umělecky plodném životě.

Jak to bylo v únoru

Po sedmnácti letech znovu vyšel výjimečný román Egona Hostovského Nezvěstný, který autor napsal na začátku padesátých let. V českém literárním prostředí jde o ojedinělé dílo už proto, že se věnuje událostem komunistického puče v roce 1948 a vystupují v něm i reálné politické osobnosti, například Jan Masaryk. Jak je u Hostovského zvykem, jde o velmi propracovaný a gradující styl vyprávění, kde absurdní momenty dávají vyniknout těm dramatickým. Hlavní hrdina prožívá manželskou krizi v době, kdy i výsostně soukromé téma může mít fatální společenské dopady. Když se o jeho soka v lásce začne zajímat komunistické ministerstvo vnitra, je zřejmé, že banální partnerské selhání se neodehraje bez následků. A to tím spíše, že do hry vstupují i západní agenti. Postavy knihy se tak zaplétají do konspirační sítě a každý krok vyvolá řetězovou reakci událostí.

Poezie v chlévě

(...) Básní je tu na desítky, jen ta témata jsou pro poezii trochu nezvyklá: prasata, krávy a telata, koně, ovce a kozy, slepice, zkrátka celé tradiční hospodářství. Promítá se do toho zázemí editora: Zdeněk Volf je nejen autor několika básnických sbírek, ale také – voila – inseminátor skotu. Chlévská lyrika je jeho dlouhodobý profesní zájem, přesněji řečeno místo, kde se jeho zájmy potkávají. Nezvyklou antologii, již uspořádal, provázejí černobílé fotografie z rozsáhlého archivu Jindřicha Štreita. (...) Poezie snad není úplně zvyklá spávat v chlévě nebo se v noci hřát o kravský bok. Tato kúra jí však svědčí; koneckonců i Ježíš se narodil mezi hospodářskými zvířaty, a ne v pokoji pro hosty. Básníci antologie Chlévská lyrika se sklánějí k bezmocným, propůjčují slovo němým. Není-li zde pokaždé víc poezie než v onom podezřelém "o sobě zpívám", je tu alespoň víc lidskosti.

Právo na strach

(...) Odeon, jenž knihu před Vánocemi vydal v českém překladu, Winterův román propaguje jako apokalyptickou vizi Izraele v roce 2024. Stát se v té době scvrkl na malou oblast kolem Tel Avivu, ostatní prostor si zabrali po ničivých teroristických útocích Palestinci, kteří o ono "právo na návrat" usilují již desítky let. (...) Než se ale Winter k onomu roku 2024 dostane, popisuje události předcházejících dvaceti let. Díky nim se čtenář může ponořit do Mannheimova myšlenkového světa, který se kvůli několikerému ocitnutí se blízkosti smrti dostane až na samu hranici šílenství. Díky tomu se čtou řádky nabízející lék na blízkovýchodní krizi v podobě izraelské odplaty v duchu deset očí za oko, deset zubů za zub jako celkem pochopitelný výsledek Mannheimových strastí, jež ostatně hrdina řeší obdobným stylem: původci jeho křivd neváhá oplatit ještě tvrdší mincí.

Avatarem v milostné partii

(...) Gruša píše svůj experiment poutavou formou dopisů, které adresuje jednou mrtvému příteli, který spáchal sebevraždu, jindy dívce, kterou potkal na ulici, faráři, dokonce i psovi nebo detektivovi C. Augustu Dupinovi – hlavnímu hrdinovi několika povídek Edgara A. Poea, jehož deduktivní metody inspirovaly zrod Sherlocka Holmese. Autor si tak neustále pohrává s nejednoznačností vyprávěného, není jasné, co si hlavní hrdina představuje a co doopravdy spáchal, skutečnost se mění v sen nebo v pouhou hypotetickou možnost. A na závěr se pak ukáže, že jeho kniha není jen skvělou a mnohoznačnou groteskou o ztrátě identity, navíc za cenu ponížení, ale také pojednáním o vině a trestu: "Pravé zavržení je mimo jakýkoli vztah. Je to prostě opomenutí. Bůh se zkrátka zapomene zabývat i trestem, a přitom nechá všechny smysly bdít, ba učiní je ještě vnímavějšími."

Něco úplně jiného

(...) Písecká rodačka Dagmar Šimková (1929 -1995) v ní zcela věcně, prostě, bez patosu a bez jakýchkoli příkras, ale o to působivěji, popisuje roky strávené v komunistických kriminálech. Ve svých třiadvaceti letech byla v roce 1952 z politických důvodů (přechovávání vojenských zběhů a roznášení letáků), v podstatě však jen pro svůj buržoazní původ, uvěznena na strašlivých čtrnáct let. Odseděla si je beze zbytku, z vězení vyšla až roku 1966. Na těch pouhých stopadesát stránek jejích vzpomínek čtenář hned tak nezapomene. Brutalita a sprostota komunistického režimu (nic abstraktního, tvořili ho samozřejmě lidé), absolutní zvůle, bezpráví a beznaděj, vylíčené s velkým literárním talentem. Ten je mi ovšem v této souvislosti téměř stydno zmiňovat. V člověku ještě dlouho zůstává pocit bezmocného vzteku, lítost nad zmařenými lidskými životy a také nekonečný obdiv k morální síle a odvaze autorky, která se tím peklem na zemi nenechala zlomit.

S Bobem na dálnici

(...) Kniha v originále vyšla před devíti lety a způsobila poprask. Muzikant, který celý život dělal všechno pro to, aby se o něm lidé nedozvídali pravdu, před nimi najednou stál skoro nahý. Aby však nedošlo k nedorozumění: publikace, jež nyní vychází v českém překladu, není žádným vynášením špinavého prádla na světlo (ačkoli zrovna o Dylanově přezíravém přístupu k osobní hygieně se v ní píše dost), ale upřímným pokusem podívat se na příběh jednoho ze zakladatelů moderní populární hudby bez příkras. Včetně pozadí vzniku skoro každé z těch stovek skladeb, které natočil. (...) Kniha ovšem pochopitelně končí happy endem, protože Dylan stále brázdí planetu s desítkami koncertů ročně, stále vydává alba a především: stále je jednou z nejtajemnějších postav hudebních dějin. Na svém životopise se Sounesem totiž odmítl během deseti let jeho příprav spolupracovat a kdo ví, jestli ta dálnice jeho života přece jen nebyla ještě komplikovanější.

Léčit slovy

(...) Vrač vtahuje do světa slova, umění. Toto prostředí by mělo člověka nějak přirozeně povznášet, jak ale Gusev několikrát trpce konstatuje, umění proměněné v lež a blábol se stává jedním z nejúčinnějších nástrojů moci, která v Rusku ovládala a nadále se snaží silně ovlivňovat lidské osudy. (...) Gusev přitom ve svém dlouhém monologu žádné řešení nenabízí. Nepřímo však svým osudem svědčí o tom, co lze podniknout v situaci, kdy je mravní i morální integrita člověka ohrožena – prostě se necpat za každou cenu na výsluní, v tomto případě divadelní prkna, ale umět odejít. Opustit sebelepší, byť milovanou práci, kde hrozí, že oproti svým názorům a přesvědčení bude nucen lhát. To se raději stát třeba metařem. I tohle přímo nevyřčené svědectví a Ryšavého vynikající stylistika, suverénní práce s jazykem a bohatá slovní zásoba dělají z Vrače pozoruhodný román, který umocňuje i závěrečná pointa, kdy čtenář uvyklý na hlavního vypravěče náhle přece jen zaslechne jiný hlas. Svůj vlastní smích.

Jako sociální experiment

(...) Do dna je debut provokativní, ostře se vymezující proti mýtu rasově integrované Ameriky a stejně provokativní je i jeho autor. (...) Do dna je netypický americký příběh vzestupu a pádu, neboť je předem dán rasou a třídou. Jeho hrdina se narodil, jak sám píše v jednom ze svých četných spisovatelských pokusů, jako černý, chudý a nadaný, předurčený k tomu, aby se stal vůdcem svého lidu jako dříve třeba Martin Luther King. Dnes ale touží po jediném: být dobrým otcem. Třebaže v jeho žilách koluje i irská a indiánská krev, okolí ho vnímá – v souladu s nechvalně známým pravidlem jedné kapky v žilách z doby otroctví – jako černocha. Tavicí tyglík americké demokracie je tak pro něj jednou velkou lží a má obavy, že nejinak tomu bude v případě jeho dětí s blonďatým afrem, u nichž sám pečlivě zvažuje, jestli by prošli jako bílí.

Retušované vzpomínky píšícího frankisty

"Vzpomínám si přesněji na člověka, kterým bych býval chtěl být, než na toho, kterým jsem byl," říká hlavní hrdina románu španělského romanopisce Juana Marsého. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby jím nebyl frankistický spisovatel, jenž se na sklonku života rozhodl zavřít se v domku na pláži a sepsat paměti. V takovém případě získává jeho promluva příchuť nestoudnosti. (...) Marsé v jednom z rozhovorů prohlásil, že není žádný sociolog, že nechtěl napsat angažovaný román. Zajímá ho osobní rovina, zkoumá, jakým způsobem člověk před svou vinou uhýbá a vytváří "hypotetický stín sebe samého". Jeho román je příjemný tím, že se tu nemoralizuje, autor si dokonce se čtenářem a jeho sympatiemi k hrdinovi – kterému nelze upřít jisté osobní kouzlo –, pohrává. V této nejednoznačnosti a rafinovanosti je jeho román nejsilnější.

Mluvím s Tebou

(...) Současná izraelská literatura má dva nezpochybnitelně světové autory: jsou jimi Amos Oz a právě Avraham B. Jehošua. Oba nejenže jsou skvělí vypravěči, ale jako příslušníci národa, který stále bojuje o svou existenci, přirozeně mísí náboženskou, politickou a osobní rovinu života. V sekularizované, pacifistické a individualizované Evropě již na takto komplexní výpovědi nejsme zvyklí. A nejsme zvyklí ani na kontinuitu dějinného vědomí, která umožňuje skákat generaci za generací ze současnosti až do roku 1848. Možná že v tomto je román Pan Mani pro Středoevropana nejzajímavější: ačkoli se skládá z jednotlivých příběhů, z příběhů jednotlivců, je za textem neustále cítit textura, jež ho přesahuje.

Nechce se mi, ale žiju

V překotném proudu literární řeči spisovatele a překladatele Pavla Růžka nejsilněji zaznívají tóny zvláštního vnitřního smutku a sychravé syrovosti. Jeho kniha Bez kůže není jen souborem autobiografických vzpomínek na normalizaci, ale výpovědí jeho "vynechané generace" narozené na začátku padesátých let. On sám nepatřil k undergroundu ani disentu, chtěl si prostě jen jít vlastní cestou, kdy hledal osvobození od "chapadel bolševiků" v jihočeských a severočeských zapadlých vesnicích, kde se živil jako učitel. A při tom psal. (...) Co v centru civilizace zůstává skryto nebo oslabeno možností volby, na jejím okraji se obnažuje svojí daností. Pavel Růžek se pohybuje právě na tomto rozhraní, ale nachází odvahu k dalšímu svébytnému hledání. V tom je čtení jeho knihy inspirativní, v příkladu zvláštní odvahy, která se při hledání vlastní cesty zdá často sobecká. Proto na ni člověk nutně zůstává sám.

Jak být Nohavicou

(...) Knižní vydání umožňuje čtenáři zahlédnout, jak blízko má Nohavicovo dílo k lidové písni. Dikce a osobní kouzlo zpěváka, šaramantně prokouřený hlas, inteligentní humor a šansoniérský talent se v živém provedení sčítají ve výrazně autorskou výpověď, ale podstata tvorby těšínského písničkáře je v dobrém slova smyslu jednoduchá. Emocionálně přímá, sladkobolná i rozverná, působivě obrazná a v popěvcích si libující Nohavicova píseň je zkrátka předurčena k tomu stát se veřejným majetkem a plnit úlohu po staletí vyhrazenou nápěvům, jejichž původní autor byl dávno zapomenut.

Kurzy filozofie na smrtelném loži

(...) Vzniklo tak podivuhodné, byť na první pohled nesourodé dílo. Kurz totiž z větší části tvoří krátké věty, lapidární sdělení, nečekané poznámky či otázky, číslicemi strukturované myšlení zkoumaného fi lozofa. Všechno to zkrátka připomíná chvatně provedené zápisky studenta na přednášce. Po několika stranách však úsporná forma nabídne naprosto srozumitelný a přehledný koncept vývoje západní filozofie, v němž myšlenky do sebe zapadají jako kostky domina. Gombrowiczovo poslední dílo, jež na světě zanechal, je nadto obdivuhodným svědectvím o síle ducha, kterého na cestě za poznáním nedokáže zastavit ani fyzický úpadek sužovaného těla.

Spálený jazyk Shloma Venezii

(...) Zprávou přeživšího je také knižní rozhovor V pekle plynových komor, který s Veneziou v roce 2006 vedla francouzská historička Béatrice Prasquierová, s jejíž rodinou se Venezia přátelí. Možná i tento fakt sehrál důležitou roli, protože v rozhovoru je Venezia maximálně otevřený, jde na hranici svých možností – dotýká se nejbolavějších míst, odvažuje se nahlédnout do zasypaných vzpomínek, odkrývá i tabu spojená s (ne)životem v koncentráku (vztah k živým i mrtvým ženám). V přesnosti popisu, tkvící ve Veneziově výborné paměti a schopnosti statečně a veřejně se utkat v závěru života s osvětimským prokletím, patří jeho výpověď k tomu nejsyrovějšímu, co u nás v posledních letech z autentických svědectví přeživších šoa vyšlo.

Bezmocné a silné ženy

(...) Ten titul je možná trochu nešťastný: ženy, jejichž příběhy Ndiaye vypráví především, nejsou ve skutečnosti mocné, ale spíš vnitřně silné a odolné. Moc je vnější atribut, možnost vnucovat druhým svou vizi světa, a této možnosti se postavám Marie Ndiaye rozhodně nedostává. Proti moci druhých ovšem staví svou vnitřní integritu, své oblýskané já, i když z něj zbývá téměř už jen jemná, jmenná báze (...) Všechny postavy sice migrují, ale cesty, na nichž záleží, jsou výhradně ty vnitřní. (...) Ndiaye je autorkou rozhodujících okamžiků, zajímají ji ty zdánlivě obyčejné chvíle, kdy si člověk náhle uvědomí sama sebe. Tady jsem a jsem to já – ta banální a zároveň neproniknutelná pravda, že na světě není nikdo další, kdo by byl přesně takový. Ndiaye ví, že každý člověk má v sobě božskou jiskru, ale na konci jiskry může být oheň i tma a minulost je plná popela, který se kolem nás při každém kroku vpřed znova a znova rozvíří. Je možné, že titul Tři mocné ženy může leckterého čtenáře odradit. Byla by to však škoda, protože Ndiaye reprezentuje vzácný způsob psaní i po stylové stránce.

Sám sobě cizincem

(...) Leonard Marnham, zaměstnanec Královské pošty, povolaný ke speciálnímu úkolu do metropole ležící na rozhraní dvou geopolitických bloků, je už v úvodu příběhu konfrontován s hřmotnou žoviálností amerických kolegů, která je mu nepříjemná. S jistým znechucením sleduje jejich předvádění, když si házejí s ragbyovým míčem s dokonale natrénovanou elegancí. V jeho povaze hraje velkou roli skutečnost, že před zapojením do obrovské operace americké CIA a britské SIS toho pětadvacetiletý mladíček, bydlící doma u rodičů, příliš nezažil. Na hrdinovu nevyzrálost a nezkušenost ostatně odkazuje už název knihy. McEwan si vždycky liboval v nepravděpodobných náhodách, v intenzivních zásazích osudu, které od základu proměňují životy jeho hrdinů. A tak není velkým překvapením, že i holobrádek Leonard je vystaven kruté zkoušce, po níž už nic nebude jako dřív. Napětí přitom autor buduje pozvolna.

O ztrátě nevinnosti

(...) Psychologické drama o vině a trestu, o sebeklamu a nutnosti sebepoznání, odehrávající se ve stockholmské čtvrti Söder na sklonku padesátých let 20. století. Jeden rok vytváří časový rámec příběhu právě nedávno dospělého chlapce, který ztratil matku. Zjednodušeně řečeno je pro Bengta otcův mimomanželský vztah, o němž má zprvu jen matné povědomí (a který se po pohřbu manželky odhalí naplno), jednoznačným pokynem pro vymýšlení rafinované pomsty. Po smrti se matka, s níž měl běžné každodenní neshody a pře, stává světicí, ženou bez chyb, ztělesněním čistoty, a otec se ocitá v černobílé roli padoucha. (...) Nad symbolikou převažuje psychologický realismus – možná právě proto je román Popálené dítě přitažlivý i dnes, po tolika letech od prvního vydání (1948). (...) Navzdory času, který od prvního vydání uplynul, je i dnes jasně patrná síla a kvalita zmiňovaného textu. Čtenář je tak konfrontován s příběhem, který jej nutně vede s až drásavou upřímností k přemýšlení nad vlastním "přizpůsobením se dospělosti" a ztrátou vlastních iluzí a snů.

Trpaslík, který se stal Bohem

(...) Autor se v něm vrací do časů, kdy na Starém Brně, ve sklenících augustiniánského kláštera, Gregor Mendel prováděl své podivínské pokusy s hrachem a fuchsiemi, čímž položil základy genetické vědy. Povstávají tu tak dějiny dvacátého století, od eugeniky přes objevení DNA až po genetické manipulace, které člověku umožňují ovládnout vlastní osud. Sám hlavní hrdina a zároveň vypravěč tohoto příběhu je genetická hříčka, výsledek neblahé shody okolností. Fiktivní Mendelův prasynovec, biolog Benedict Lambert, je totiž trpaslík. (...) Simon Mawer vydal Mendelova trpaslíka už v roce 1997, kdy se diskuse o tom, jestli se eugenické myšlenky nevrací do medicíny zadními vrátky, teprve probouzela. Síla jeho povedeného a vtipného románu spočívá v otázkách, ke kterým provokuje: Kdo určí hranice normality? Nezmizely by takovou genovou segregací podmínky nutné pro vznik geniality nebo jiných zvláštností, které umožňují vývoj nebo přežití druhu? A když se vědec dostane do pozice Boha, kdo zaručí, že se z něj nestane Ďábel?

Všechno, čeho je člověk schopen

(...) Jsou knihy, které je dobré připomínat, když se formou reedice opět objeví na pultech knihkupectví. K takovým určitě patří strhující vyprávění Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky. Důvodů, proč tuto publikaci opět avizovat, je několik. Třeba kvůli autentickému svědectví o atmosféře a smýšlení lidí v 50. letech. Anebo kvůli cenné zprávě o málo popsaném světě ženských věznic a lágrů. Své místo ve výčtu bude mít i vysoká literární hodnota této publikace. Slova spisovatelky totiž nejenom bolí a šokují. Jsou navíc přesná, smyslově bohatá i krásná a tokem času unášejí jakoby bezděčným způsobem podobným vyprávění žen při draní peří. Ty ale nikdy nezačínaly jako autorka výrokem mladého estébáka při svém zatýkání. "Jen se rozhlédni, kurvo reakcionářská! V životě se sem už nevrátíš."

USA mezi drakem a slonem

Fareed Zakaria, přední americký politolog, razí ve své poslední knize tezi, kterou lze v nadsázce shrnout takto: Naladění světové veřejnosti, ale i vlád většiny nastupujících velmocí vůči USA se dlouhodobě vychyluje od podrážděného a bojácného protiamerického postoje ve prospěch demonstrativního přehlížení a povýšeného nezájmu. Mezitím se však USA chovají, jako by stále byly nezpochybnitelným pupkem světa. Za posledních patnáct let stačily uvalit sankce na bezmála polovinu světové populace, jako jediná země světa "známkují" chování všech ostatních, se zahraničními diplomaty vedou arogantní monology bez valného zájmu o pochopení jejich stanovisek... Podle Zakarii je však omílaný úpadek americké moci relativní. A bude-li politika USA v příštích letech rozumná, bude jen velmi pozvolný, přičemž si USA ještě po dlouhá desetiletí udrží výsadní pozici v mezinárodních vztazích.

Monotónní toulky přírodou

(...) Proč tedy Thoreauovu knihu esejů dnes vlastně číst? V první řadě jako návod k duchovnímu dobrodružství, jež tento mistrný pozorovatel skrytých detailů i znamení přírody nabízí jejich kladením do nečekaně objevných souvislostí s lidským životem. Lze vyzkoušet i prakticky na první delší pěší túře. Toulky přírodou ale podávají svědectví o důležitém stadiu vývoje západní společnosti, která si skrze podobné jedince jako Thoreau poprvé začala uvědomovat, že honbou za pokrokem, modernitou něco podstatného ztrácí. Americký esejista to vystihuje popisem krajiny nejen z ohledu na nitro člověka, ale i v podobách, jež alespoň v Evropě už neznáme. Liduprázdné lesy, průzračné řeky, nezastavěné či nerozparcelované louky a svahy, ničím nerušený výhled z hřebenů hor.

Mezi Východem a Západem

(...) Děj tohoto historického románu je záměrně situován do doby vlády sultána Mehmeda IV. na konci 17. století, kdy se uzavírá slavná éra říše středu. Turci přicházejí po neúspěšném dobývání Vídně o evropské državy a osmanská říše se dostává do krize. Zároveň ale nastává oboustranný zájem o život v "odlišných civilizacích". (...) Bílá pevnost je jednodušší než jiné Pamukovy romány snad jen v tom, že se drží jedné dějové linie. Ale jinak se čtení této knihy stává - podobně jako u jeho jiných děl - výpravou do spletité džungle symbolů. Dobrodružný cestopis se velmi rychle mění v psychologické drama, aby vzápětí opustil dimenzi reality úplně či se změnil ve filozofický spis.

Zamyšlené putování střední Evropou

(...) Černobílá hranice táhnoucí se mezi strništěm a zoranou částí pole k šedivému obzoru upozorňuje na dvě tváře té samé krajiny, jakoby zakleté, ponořené do ospalosti. Kniha ukrajinského spisovatele Jurije Andruchovyče a polského prozaika Andrzeje Stasiuka se totiž týká střední Evropy. Regionu zmítaného dějinnými zvraty, které ho krutě poznamenaly a na dlouho izolovaly. Stasiuk oblast vymezuje osobně, jednoduchým zabodnutím kružítka do místa svého bydliště, vesnice Wołowce v Nízkých Beskydech, a opsáním kruhu o poloměru dělícím jeho horský dům od rodné Varšavy. (...) Jeho i Andruchovyčova Evropa tak vyznívá jako vzrušující a barvitá zpráva o této části kontinentu, jež není tak produktivní, upravená a líbivá jako Západ. Čtenář přesto vycítí, že si uchovala něco svébytného. Což je druhá tvář na první pohled stejné krajiny. Šlo by ji charakterizovat jako schopnost přijímat život takový, jaký je, a před realitou neutíkat do světa falešných idejí a velkých iluzí. Anebo Stasiukovým výrokem ohledně císaře Františka Josefa. "Teprve z perspektivy všech těch drsných let je vidět, že neohrabaný, pomalý vývoj je lepší než jakákoli revoluce."

Národ jako ztotožnění

(...) Hrochovy práce se přitom vyznačují přehledností a čtivostí, což zvyšuje jejich přístupnost širšímu publiku, takže zdaleka nebudí pozornost jen v nějakém úzkém okruhu nadšenců. Učí čtenáře, jak hlouběji promýšlet minulost, nacházet v ní mnohdy překvapivé souvislosti, a přitom neztrácet z dohledu horizont tvořivé současnosti. (...) Samotný název práce, Národy nejsou dílem náhody, napovídá, že autor považuje lehkovážný přístup k minulosti za pochybení, které může vést ke ztrátě míry věcí. Konkrétněji: řekneme- -li, že národy vznikaly jen jako dílo intelektuálů a politiků, jako výsledek "svérázného sociálního inženýrství" a šíření nacionalistických představ, aniž bereme v potaz podmínky, ve kterých se tyto představy zrodily, podléháme podle Hrocha klamnému zdání. Stejně tak ovšem nelze říci, že se národní myšlenky šířily ve vzduchoprázdnu.

Nezáleží na ničem

(...) Při čtení Ellisovy prvotiny si člověk uvědomí, že nihilismus intelektuálního střihu je velmi dynamický a vlastně podnětný. Ellis jde o krok dál: zlatá mládež v jeho knize, která sviští po Sunset Boulevardu tam a zpět, sleduje MTV a hraje videohry, zdaleka netvrdí, že nic nemá smysl. Netvrdí totiž vůbec nic, vyjma každodenních banalit. Mezilidské situace mizejí před očima, jako by pod každou z nich byl kanál, jímž protečou kamsi do zatuchlé tmy, dialogy se rozpadají do nesmyslných nebo zcela mechanických sentencí. Ellisovi se s minimálními prostředky podařilo vytvořit nikoli silnou atmosféru, ale působivé vakuum. Po ulicích L. A. vane prázdnota, vybírá popelnice, hledí ze zrcátek, z nichž krásní mladí lidé sjíždějí lajny koksu. Autor pochopitelně nemoralizuje, pouze zobrazuje; ale samotné zobrazení je názor. Tomuto zobrazení se přizpůsobuje vše, Ellis se vzdává vtipů, stylistických kudrlinek, potlačuje psaní jako estetický akt. Míň než nula je syrová, nekašírovaná próza, jež zachycuje život, který ztratil opodstatnění.

Ta irská tíha

(...) Na první pohled by se proto mohlo zdát, že William Trevor napsal sice skvělý, leč konsenzuální román ve smyslu ano, takhle nějak to v Irsku asi vypadalo. Zevrubnějšímu zkoumání však neujde jemně melancholická, nenápadná a vše podrývající ironie: sílu zpovědi zpochybňuje třeba scéna, v níž nahluchlý kněz klepe na mřížku a žádá, aby Ellie mluvila hlasitěji. A naopak - když se Ellie ptá, čím je její nedokončená pouť za láskou jiná než ten potajmu tradovaný příběh o svedené a opuštěné jeptišce, otázky budí jak ve Florianovi, tak v dnešním čtenáři: Není například strohá církevní morálka vlastně lepší než žádná? Opěvovat se dá zkrátka nejen lehkost, ale i nesnesitelná tíha bytí.

Tyátr světa

(...) Kdyby Toltz nepřišel se Zlomkem celku a kdyby ho poroty nadšeně nenominovaly do užšího výběru na Bookerovu a pár dalších cen, mohl by dnes vychvalovaný autor působit dojmem ztracence. Jenže ve své prvotině, jejíž rukopis s sebou tahal po světě čtyři roky, doplňoval ho a přeskupoval po kavárnách a hostelových pokojích, Toltz všechny ty střípkovité zkušenosti úročí. Ne že by tato bichle byla autobiografií, vůbec ne, jde o čistou fikci. Je to ovšem úctyhodná syntéza, a Zlomek celku tak aspiruje stát se klasikou neustále migrujícího a medializovaného světa, přinejmenším v oblasti zábavné literatury. Zábavné? Ten úsměv tuhne na rtech: podobně jako Cervantes vyslal do světa dona Quijota nikoli, aby ukázal bláznivost jednoho rytíře, ale bláznivost celého světa, Toltz si vymyslel rodinu Deanových.

Jen za cenu smrti

(...) Otázky v jeho posledním románu jsou vážné a odpovědi váhavé: "Je možné na chvíli neumírat? Na chvíli neubližovat?" "Nebo je život jen pálení a svírání, jen nesmyslná šmouha, stopa našeho duševního a biologického rozkladu?" Přesto i zde přicházejí dramatické okamžiky světla, jehož vertikální "úhozy" u Balabána vždy vykupují z plochosti světa. Proto musí Emil stoupat s Jenovéfou na vrcholek kopce kdesi na Kypru, do ortodoxní kaple, do zlatého pruhu světla, do středu kříže, kde není "napravo a nalevo", kde není dokonce už ani "nahoře a dole, blízko a daleko". Musejí existovat okamžiky, kdy člověk není jen "zlomysl, který trvá na svém". Musejí existovat poklady lidského dne.

Vzpomínka na dlouhý vlas

(...) Útlá publikace z nakladatelství Revolver Revue je příjemným příspěvkem k "malým dějinám" československé normalizace. U jejího vzniku stála sbírka kreslených vtipů a karikatur shromážděná někdejším anarchistou Romanem Laubem: jde o z dnešního pohledu značně nevtipné až trapné kresby především z časopisu Dikobraz, na nichž vystupují vlasaté "máničky" v situacích majících je zesměšnit, znemožnit, zkrátka degradovat před uvědomělým čtenářstvem. Jeden "vtip" za všechny: dva esenbáci zatýkají zarostlého mladíka, před ním se hroutí jeho rodiče a říkají: "Synáčku, odpusť nám, že jsme na tebe byli vždycky tak hodní..." Sbírka ilustrací z 60. a 70. let zaujala Terezii Pokornou a Petrušku Šustrovou. A ty ji doplnily o krátké vzpomínky a dobové fotografie postav, jež byly ve své době předobrazem oněch kreseb.

Tři nenaplněné životy

(...) Děj románu začíná 1.září 1938 a končí ve stejný den o třicet let později, kdy každý rok se odehraje jedna epizoda, která se více či méně vztahuje k onomu památnému dni. Tehdy se - jak praví autor - na levické plovárně naposledy v tomto století šťastně potkávají Němci, Slováci, Maďaři, Češi, Židi i Cikáni a tehdy si chlapci také vymyslí plavecké závody. Vítěz má získat možnost ucházet se o Márii. První ze zářijových závodů však skončí málem tragicky. Jeden z kamarádů se skoro utopí. Ani v pozdějších letech se nepodaří závod dokončit. Nikdy se tedy nevyjasní, kdo z nich má na jejich lásku nárok. Hlavní postavy románu, ačkoli účelně zastupují určité typy, se autorovi podařilo vytvořit velmi živoucí. Klíčem k jejich příběhům je Mária a její "tři nenaplněné životy". Zatímco oni - její muži - se snaží být hybateli dějů, a tato role se jim zoufale nedaří, ona sama je obětí. Pasivní, ale statečnou. Druhou linii románu tvoří krátké fantastické obrazy, trochu připomínající knihy jihoamerických magických realistů.