Jestliže si ve své předešlé básnické skladbě Přemalovat pot (2023), pojednávající o úmrtí otce, Jan Sojka před čtenářem sdírá kůži, pak v poemě Noční údy lamp si rovnou otevírá tepny.
V básnické skladbě Onde nám autorka poodkrývá jakousi svoji osobní kabalu, v níž se významy slov mohou různě proměňovat na základě zvukových podobností, přeskupovaných písmen nebo etymologického původu.
Sbírka Z bolesti je knihou, která „při čtení skutečně bolí (a nepochybně bolela i autora při jejím psaní)“, protože je zápasem o přesné zaznamenání bolesti, a to právě svou „silou, autenticitou, objevností, odvahou a sugestivitou“, ...
Svébytné textové útvary sbírky Formaldehyd vybízejí k tomu být čteny znovu a znovu, vždy jinudy a jinak, jako by se snažily, aby jim bylo dobře porozuměno, zároveň se však důsledně vyhýbají jakékoli jednoznačnosti a stabilitě.
Napříč básněmi, které jsou místy holanovsky enigmatizujícím světem, se utváří svébytný časoprostor, v němž je jednak reflektována dějinnost člověka, jeho jistá historická podmíněnost a tragédie nietzscheovského nekonečného opakování, ...
Experimentální básnická sbírka Punkva: básně spánku Jakuba Kostelníka přináší texty plné expresivních obrazů, jazykových fragmentů a snových vizí. Autor se pohybuje na pomezí bdělosti a snění, osobního prožitku a jazykové hry.
Svět poezie Petra Ligockého je vymezen gestem trvale přítomné laskavosti vůči ostatním i sobě, které se objevuje i ve sbírkách předešlých, zde však je umocňováno zkušeností hned několika generací.
Soubor výňatků z milostných dopisů Azurový inkoust je svědectví o tragické lásce z dávných let, vtělené do projasnělého slovesného tvaru. S citlivým doprovodem kreseb ostravské malířky Hany Puchové...
Výbor z básnického díla Alberta Manzana (*1955) uspořádaný a přeložený Jiřím Měsícem (*1985) zavádí čtenáře do světa současného španělského surrealismu ovlivněného poezií Generace 27, flamencem a angloamerickou písničkářskou tvorbou.
Básník Jiří Hort zůstává věrný své poetice všedních věcí a dní, ve kterých se na sídlištích zhmotňují zapomenutí hrdinové práce, fotbaloví fanoušci, pouliční postavy noci, děti z děcáku, dorůstající vnučky.
Původnost těchto básnických kusů ze sbírky Bezejmenný tok je sympatická svou, snad možno říci, žensky jemnou diferencí mezi emocí a rozumem, mezi expanzí vůči světu a niterností, mezi tím, jak lyrický subjekt vnímají druzí, ...
Vstupování do fantastických komnat obraznosti nevyhýbající se ani děsu je charakteristickým znakem poezie Petra Vrchlabského, básníka a člena ostravské Skupiny 1742, jež čerpala také ze zdrojů a tvůrčích metod a postupů surrealismu.
Poezie Anny Štičkové v knize Všude pak viděla husy je věnována prožívání národní či náboženské identity a může být cestou k identitě i integritě personální a způsobem jejího budování prostřednictvím generačních vzpomínek a udržování rodových ritů.
Křehce lyrické verše ze sbírky Věci, co by mohly vzplát Simony Rackové jsou zároveň i sytými a houževnatými svědectvími o každodenním soukromém autorčině životě.
Kniha Joanny Oparek není poema ke čtení pro citlivé povahy; je to kniha pro čtenáře s pevnými nervy. Představuje sice svéráznou kroniku násilí, které páchají lidé na lidech na počátku 21. století, v tomto případě ale nejde čistě jenom o toto téma.
Soubor Prarady a jiné písně představuje básníka a germanistu Pavla Novotného jako autora, pro něhož má samotná forma písně osobní důležitost, protože v ní pro sebe kdysi poprvé objevil techniku zpracovávání či imitovaní cizích promluv, ...
Česky psaná sbírka ukrajinské básnířky, jejímž tématem se mnohdy stává jazyk sám, jeho pravidla, dále jeho tvar, respektive „tváření“, a také jeho tajemství spojené s nevyslovitelností naší vlastní úzkosti i strachu.
