Muzeum zkamenělin

(...) Nejvýraznější, snad nejvíc odpudivou, nicméně také nejsympatičtější postavou této středostavovské grotesky je jistě Elisabeth, která jediná projeví vůli ke změně, přestože její prostředky budou patrně i v budoucnu posvěceny účelem. Atwoodová jako by tím chtěla v katarzi svého suverénního a záviděníhodně jemného románu poslat publiku vzkaz: až tehdy bude na světě normálně, až se budou vyskytovat i takové ženy - a nám to nepřijde divné, poněvadž i muži dovedou být takoví.

(...) Věčné téma lásky mezi mužem a ženou zpracovala Atwoodová suverénním způsobem jako melancholickou tragikomedii. Čtvrtstoletí starý román ani dnes neztrácí nic na své působivosti.