Záznamy

(...) Co především z těch dvou- třířádkových zápisů vystupuje, je to, že nepokoj, neklid a nelhostejnost zůstaly s Kolářem až do konce života. Jímavost některých zápisů (zvláště v cyklu, kde se "ptá" stolu, koštěte, hřbitovní zdi, staré bankovky, houslí, vázy... co soudí o lásce...) a některých okamžitých impresí a záblesků snad příštích prací ("Udělat barevný týden - měsíc - jednu reprodukci o Rimbaudových Samohláskách") je konfrontována snad s ještě dojemnějšími zprávami o bídném stavu jeho těla

(...) Kolář je zesláblý, rozklížený i mrzutý, nikoli však stýskavý a plačtivý. Ani Záznamy nepostrádají étos autorova přístupu k dílu jako autentickému svědectví, za něž tvůrce plně ručí svým životem. Samozřejmě tyto "děravé" výkony čiré vůle - vesměs torza, náznaky i šifry - nemohou být co do literární hutnosti stavěny po bok Kolářových klíčových sbírek s jejich soustavným, maximalistickým vytěžením poezie a básnických i životních poselství z toku (zdánlivé) všednosti, nevábnosti až ošklivosti, společenské okrajovosti. Záznamy jsou knihou oddanosti tvorbě do posledního dechu, doličným předmětem Kolářova neskutečně vytrvalého, posedlého tázání a ověřování, zda mu při veškeré osobní mizérii zůstává schopnost lyrického zření.