Vztáhnout na sebe ruku: Rozprava o dobrovolné smrti

Kniha Vztáhnout na sebe ruku. Rozprava o dobrovolné smrti, kterou Améry vydal dva roky před smrtí, je unikátní už propojením tématu s vlastním dobrovolně zvoleným koncem. Ne snad že by Améry byl jediným bývalým vězněm koncentračního tábora, který se uchýlil k dobrovolné smrti. Pouze Améry se však ve svém díle tak zevrubně, upřímně, s nekompromisní důsledností a tvrdostí s tímto tématem vyrovnává.

(...) Základní životní postoj Jeana Améryho, jenž za druhé světové války prošel několika koncentračními tábory, se svým způsobem zrcadlí již v jeho pseudonymu, za nějž si na protest proti zrůdnostem nacistického Německa z původního německy znějícího příjmení zvolil frankofonní anagram. Gestem volby jiného jména ze stejných písmen, autentickým životním postojem, zachyceným v díle, stejně jako svým "nemluvným činem" nám Améry revoltující zanechal drásavé poselství, vycházející z hlubokého porozumění bezvýchodné situovanosti člověka v dnešním světě. (...) Autor svou knihu koncipoval jako pokračování díla O stárnutí, rovněž dostupného v českém překladu (Prostor 2008). V předmluvě "varuje", že nejde o vědecké (ve smyslu pozitivistické) pojednání, nýbrž o pokus o empatický pohled z nitra žitého (vécu) života, blízký nejvíce fenomenologickému či existenciálnímu přístupu oblíbených autorů, především Jeana -Paula Sartra.

Jak jednal, tak i psal. A jak psal, tak i jednal. Filozof a esejista rakouského původu JEAN AMÉRY (1912-1978). Knihu Vztáhnout na sebe ruku by nemohl stvořit ten, kdo o sebevraždě přemýšlí jen teoreticky. Nedlouho po dokončení textu Améry uzavřel svůj život předávkováním se léky na spaní. (...) Ačkoliv autorovo existencialistické založení je nesporné a vymezování se vůči Jeanovi-Paulu Sartrovi v obou zde zmíněných knihách zřetelné, Jean Améry byl myslitelem neodvislým. A naprosto neideologickým. Jeho publikace O stárnutí a Vztáhnout na sebe ruku nestárnou a žijí! Tyto prožité a "protělesněné" práce totiž vybízejí k niterné a bolestné konfrontaci a člověk k nim, když už se odhodlá vzít je do ruky, přistupuje natolik vážně, nakolik bere vážně své tělo a svoji existenci, přičemž stále silnější uvědomování si těla, jeho "fungování", patří k našemu civilizačnímu vývoji.