Poslední básně

V Polsku si budou příští týden, přesně 30. června, připomínat 100. výročí narození nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze. Nyní česky vyšel také svazek jeho veršů s názvem Poslední básně. Takového nemáme. Ani ne snad co do významu či věhlasu, ale co do typu. Těžko by se mu v české básnické tradici hledalo i místo. V ní je totiž poezie synonymem pro čistý obraz či pro čistý zpěv, eventuálně pro jazykový vtip. Ještě snad sneseme skřípavého analytika, jakým byl František Halas, a navykli jsme si, že psát poezii lze i jaksi pěšácky a civilně, pod heslem "všední den". Jenomže Czesław Miłosz (1911-2004) je básnickým myslitelem, ba občas u něj dojde i na apel či traktát. A tohle českým nosům nevoní, neboť to zavání poučovatelstvím či zveršovanou filozofií. Délkou svého básnění - přes sedmdesát let - bychom vedle nobelisty polského mohli postavit nobelistu českého, Jaroslava Seiferta. Oběma nebylo cizí vstoupit do veřejného prostoru - ale tím jakékoli další paralely končí.