Nonstop knihkupectví pana Penumbry

Správný obchod s knihami je ostatně vždycky trochu tajemný. Nonstop knihkupectví pana Penumbry amerického spisovatele Robina Sloana aspoň takové je (vydal Host v překladu Petry Jelínkové). Atmosférou jako kdyby vypadlo buď z Harryho Pottera nebo třeba z Orwellova románu Bože chraň aspidistru. Tam je hrdinou příběhu podobně bezprizorný týpek a hlavně stejně zaprášený obchod. Samozřejmě, už název musí znít knihomilovi dobře. Nonstop knihkupectví. I když, ono jde spíš o antikvariát nebo knihovnu. A to nejenom proto, že má otevřeno nonstop, jeho zaměstnanci se v něm střídají na tři směny a že knihy tam jsou – ano - od podlahy až kamsi do stropu, a i ten mizí kdesi v šeru. Ale hlavně se tady knihy ani tak nekupují, jako půjčují. Stejně pozoruhodní jako obchod jsou ostatně i jeho zákazníci. Obzvlášť ti, kteří přicházejí v noci, jak si všimne hrdina příběhu Clay, webdesignér bez kariéry a zaměstnání v oboru, který z nouze vezme právě noční směny v knihkupectví. V této denní době však není příliš provoz a tak si náš člověk z dlouhé chvíle sestaví nejprve počítačový model antikvariátu se všemi knihami a posléze do něj zanese i výpůjčky. Díky tomu objeví, že se tak děje podle určitého systému a ten ho přivede na stopu zvláštního společenství. A tady už přichází na pomoc moderní technologie. Druhá polovina knihy je tím pádem trochu méně o knihách o trochu více o internetu, googlu atd. obzvlášť když se náš hrdina dá dohromady s ortodoxní googlačkou. Přechytralá zaměstnankyně Googlu Kat v tričku Bam!, její strava, i nadšení pro Google a počítače může leckoho, poté co se chopí v příběhu díla, naštvat (mě připomínala divné týpky z románů Scarlett Thomasové), ale na druhé straně se později ukáže, že ani její počítače na všechno nestačí a že v boji o nalezení určitého klíče, o který společenství jde, nakonec i ty nejmodernější technologie prohrávají. Řešení je samozřejmě lidsky prosté. A to je asi styčný bod, díky kterému je kniha spojována s Ecovým Jménem růže, jak se o Sloanově knize tvrdí. Nejen podzemní knihovna, nejen tajemné společenství či knihy až do stropu ztrácejícího se v mlhách. Ale cosi jednoduchého a prostého, co se tváří jako velké tajemství. Zatímco u Eca se všechno točí kolem snahy zneškodnit spis o smíchu a zároveň všechny, kdo jej stihli přečíst, u Sloana jde o rozluštění zašifrované zprávy zakladatele spolku, nad kterou si lámou hlavu všichni, kdo si v onom zvláštním knihkupectví knihy půjčují a zároveň jsou po čase a určitém nnožství přečtených knih vyzváni napsat příběh svůj vlastní, který bude přiložen k ostatním po bok zakladatele. S každou další přečtenou a napsanou knihou mají být pomyslnému cíli blíž, ačkoliv vlastně netuší, co tím cílem vlastně je. V každém případě se tady autorovi podařilo vetknout do příběhu metaforu zrání a zmoudření. Vždyť až po určité sumě vědění je člověk schopný uvažovat jakž takž rozumě a k tomu samozřejmě výborně slouží knihy jako médium, které jen cosi neservíruje, ale zároveň nutí přemýšlet a používat fantazii. Na to, že Sloan původně plánoval napsat jen povídku, se mu podařilo příběh rozvinout do obdivuhodné šíře. Čin o to významnější, když uvážíme, že jde o prvotinu.

Touto knihou vstupuje čtenář do světa nerdů, převážně počítačových maniaků, gúglistů a expertů přes vizualizaci dat. Ovšem Sloan k tomu zvolil zcela nečekanou cestu. Co může být moderním IT technologiím vzdálenější než prastaré a ošuntělé knihkupectví, kam skoro nikdo nechodí, i když má otevřeno nonstop, a kde ve vysokých regálech padá prach na podivné knihy, které si ještě podivnější lidé nekupují, ale půjčují? Vybaví se nám Ecova knihovnu z románu Jméno růže i Zafónovo pohřebiště zapomenutých knih, ovšem očištěné o vraždy a intriky. Sloan zdařile míchá skutečné s fiktivním jako třeba Dan Brown či Frederick Forsyth. O luštění šifer tu jde také. Strhující, chytré a vtipné čtení, snad až jen na tu americkou sebestřednost. Musí společenství staré pět set let, které vzniklo v Benátkách, mít nutně svou centrálu v New Yorku?