Aueho vyprávění je koncipováno jako vlna plná násilí, temných vzpomínek na minulost i zvrácených nacistických představ o nové Evropě. Takových potenciálních příšer jako Aue, člověk bez svědomí, bez skrupulí a bez morálních zásad, žije mezi námi více než dost. A vypravěč, který nás hned v první větě oslovuje "bratři v lidství", na to nedovolí zapomenout: "Nikdy nemůžete říct: Nebudu zabíjet. To nejde, přinejlepším můžete říci: Doufám, že nebudu zabíjet."

Mohutný epický rozměr Laskavých bohyní, který byl tak charakteristický pro klasické realisty 19. století, nemá dnes v Evropě prakticky obdoby. Mimo klasické realisty navazuje Jonathan Littell také na tradici pikareskního románu s jeho bludným, neklidným hrdinou, putujícím groteskním světem. Dr. Aue svůj příběh začne psát z důvodů jakéhosi nutkání, snad pod vlivem oněch laskavých bohyní, kterými jsou – ironicky – míněny usmířené Erínye, bohyně msty za mrtvé.

Proč ve světě a teď i u nás patří k nejprodávanějším knihám Laskavé bohyně od Jonathana Littella? Čím zaujala zpověď přesvědčeného nacisty Maxmiliana Aueho, který se nechce omluvit ani provádět sebereflexi a jen popisuje tuny válečných hrůz?

(...) Chameleonské převlékání žánrů, pro které se mnohým, zejména německým kritikům Laskavé bohyně nemohly vejít do škatulky historického biografického románu, ovšem plně odpovídá Littellovu pojetí války a holocaustu v jejich komplexnosti. Vyzrálých charakterů najdeme v románu na nejrůznějších příčkách hierarchického žebříčku stejně mnoho či málo, jako mátoživých figurek. A všechny, byť sebešílenější, od fanatických dětí německé domobrany přes inženýra bořícího mosty, sekretářku pilující si nehty až po kolegy Vosse, Thomase i další, jsou jeho plnohodnotnou a významuplnou součástí. Mnohokrát, a to nejen v tomto románu, byl zážitek válečných hrůz přirovnáván k plavbě dravou řekou - a právě takovým literárním dobrodružstvím, které zvedá z bahnitého dna takzvaně nižší žánry typu detektivky, hororu či pornografie, aby je v jedno semlela s dialogy mnohdy sókratovskými, jsou i Laskavé bohyně.

(...) Laskavé bohyně jsou přis vší intelektuální blazeovanosti a odstupu vypravěče neuvěřitelně zrůdným textem, v němž se hrůzy východní fronty i holocaustu prolínají s freudovskými komplexy a sny traumatizovaného Aueho. Naturalismus popisu, vytříbenost argumentů a místy až dokumentárně-vědecká hloubka analýzy problému vzbuzují bázlivý respekt z díla Jonathana Littella, kterému se podařilo proniknout nepochopitelně hluboko do srdce temnoty nejen Třetí říše, ale celé moderní civilizace. Veškerý mediální humbuk nedokáže postihnout, jak hluboko umí tahle kniha zatnout ostří a kolik poznání nabízí. Ejhle, velký román!

(...) Littellův styl je skutečně strhující, byť jde o tradiční formu vyprávění, bez experimentů nebo poetické ekvilibristiky. Čtenář se stává užaslým pozorovatelem hrůzných událostí, banálních konverzací, statistických dat, nočních snů a citátů z klasické literatury. Je to pokus na čtenáři - ten si má uvědomit, kde jsou jeho hranice citové otupělosti. (...) Aue se tu stává něčím jako bratrem, s nímž nemusíme soucítit a nebudeme jej litovat (on taky necítí žádnou lítost), ale určitě se do něj dokážeme vžít. Nejde o relativizaci zla, ale o jeho identifikaci. Aue je naším bratrem Kainem. Tím pravým nebezpečím pro člověka jsem já nebo vy.

(...) Ve frankofonních zemích se z románu Laskavé bohyně stal hit okamžitě po jeho vydání v roce 2006: během prvních týdnů se prodalo neuvěřitelných 280 tisíc výtisků a Littell za něj obdržel mimo jiné i francouzskou Goncourtovu cenu. (...) Aueho vyprávění je koncipováno jako vlna plná násilí, temných vzpomínek i zvrácených nacistických představ o nové Evropě, vlna, která nás zaplaví takřka nestrukturovaným textem, v němž je jen minimum odstavců a žádné kapitoly, zato přehršel německých výrazů a vojenských označení. Čtenář je tak nucen číst dál a dál, nemůže se od knihy odtrhnout, protože se nemá kde zastavit.

(...) Objemný opus se stal v roce 2006 francouzskou literární událostí roku. Získal velmi vážené ceny (Goncourtovu i cenu Francouzské akademie) a zaujal i čtenáře - během několika týdnů se stal bestsellerem a znovu dokázal, že "tlusté" knihy mohou mít úspěch i v dnešní době. Littell je bilingvní autor a Laskavé bohyně jsou jeho první knihou napsanou francouzsky - předtím psal anglicky.

(...) Laskavé bohyně jsou vyprávěny důstojníkem SS Maximilienem Auem, synem Němce a Francouzky. Je již delší dobu po válce a on spokojeně žije ve Francii. Littellův hrdina je akurátní, neopomene zmínit žádný detail, což může působit úmorně a monotónně. Na druhou stranu Laskavé bohyně mají dostředivou sílu, díky níž je čtenáři v románu s takovým tématem vlastně dobře. A to není jediný paradox. Aue totiž také není žádný tupý "nácek". To, co se dělo, nejen zaznamenává, ale rovněž reflektuje, je inteligentní i vzdělaný.

Román Jonathana Littella Laskavé bohyně tematicky čerpá z nejotřesnější kapitoly 20. století – z holocaustu neboli šoa. Vzhledem k závažnosti tématu byl holocaust již mnohokrát zpracován. Jonathan Littell nepřišel tedy k tématu nezpracovanému nebo v literatuře opomíjenému. Spíše se nabízí opačná otázka.

Bratři v lidství, dovolte, abych vám vyprávěl, jak to bylo. Možná se ohradíte, že nejste moji bratři a že to nechcete vědět. Je pravda, že ten příběh je temný...

Může být tisíc stran téměř jednolitého textu plného suchých historických fakt strhujícím čtením? Ano – francouzsky psaný román Američana Jonathana Littella Les Bienveillantes, který čerpal inspiraci z filmu Clauda Lanzmanna Šoa, je důkazem.