Nemajetní

Nemajetní Szilárda Borbélye, fikce s autobiografickými prvky, je prózou až nezvykle temnou a krutou, která však přesto ve čtenáři nezanechává pocit marnosti a bezvýchodnosti. Popisuje malou bezvýznamnou vesničku na severovýchdě Maďarska s její charakteristickou uzavřeností, obyvateli, vzpomínkami a pověrami, tak jak to všechno vidí dětské oči. Vypráví nám o všedních dnech chudé venkovské rodiny v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století. Autor při líčení zvoleného mikroprostředí nehodlá ani v nejmenším nic idealizovat; chudoba a bída nejsou nijak přikrášleny a maďarští venkované tvoří uzavřené společenství, jehož obzor končí těsně za vesnickými humny a nezatěžuje si hlavu nějakou etikou či morálkou. Jejich nemajetnost tedy zdaleka není jen synonymem pro absenci hmotných statků; je ji třeba chápat v nejširším slova smyslu. Románové postavy jsou bytosti ovládané pouhými instinkty, a proto na jedné straně nebezpečné, na druhé straně bezbranné. Násilí, ať už verbální nebo fyzické, jim neslouží jako prostředek k dosažení nějakých cílů, je přirozenou součástí jejich existence. Nemajetní jsou románem o zoufalém hledání individuální svobody.