Druhé pokračování neapolské tetralogie Geniální přítelkyně s názvem Příběh nového jména osudy věrných přítelkyň rozděluje. Která ze dvou tak odlišných cest přinese víc štěstí? Stejně jako zůstává neznámá pravá totožnost autorky (či autora?) této celosvětově úspěšné tetralogie, ani nové peripetie obou žen nevyznívají zdaleka jednoznačně. Což ostatně patří k atributům literatury pro náročnější čtenáře.

(...) Ústředním motivem celé tetralogie je ženské přátelství. Způsob, jakým Ferrante vyobrazuje nejintimnější ženské vztahy, překračuje rámec jejich typického uměleckého ztvárnění – tedy jako trvalé a nekomplikované solidarity a sounáležitosti. Přátelské vztahy obecně jsou podle ní nepředvídatelné a absolutní důvěra může jednoduše vyústit v katastrofu, jakmile narazí na zradu nebo manipulaci. (...) Autorce se ale podařilo konvenční literární formu naplnit odkazem italského radikálního myšlení. Její knihy se prodávají po milionech na celém světě. Ne každý čtenář samozřejmě tento širší plán rozpozná, ale nepochybně hraje v románech důležitou roli. Jak píše Dayna Tortorici, Ferrante „dala ženám -intelektuálkám nedocenitelný dar: knihy promlouvající jazykem, kterému rozumějí jejich matky“. Ne nadarmo si Elsa Morante jako motto ke knize Příběh v historii vybrala verš peruánského básníka Césara Valleja: „Všem nevzdělaným, pro něž píši.“ Snaha přesáhnout elitní čtenářstvo a dostat důležité sdělení k běžným lidem je tím, co Ferrante spojuje se spisovatelkou, jejíž jméno si nepřímo vypůjčila.

(...) Hlavním trumfem této spisovatelky je – vedle vypravěčského umu – důvěryhodnost. V jiném příběhu u jiného prozaika by asi vyznělo rozpačitě, možná až nepřípustně, aby se nakonec jedna dívka zamilovala do toho, kterého miluje ta druhá a od něhož ji ta první předtím zrazovala. Ovšem u Ferrante to přijmeme bez mrknutí oka, neboť vše přesně podává v „nelogické“ logice lidských osudů. Dalším trumfovým esem je příznak, jenž se rovněž nezdá v proudu příběhu nejdříve až tak patrný: Ferrante vítězí tím, že se nevyhýbá popisům proher svých hrdinek, popisům civilním, se vším psychologickým podložím. Elena i Lila umí přiznat prohru a pak umí zase vstát z prachu a jít dál. Jako by se dnes bůhvíproč zapomínalo na to, že literatura – a umění vůbec – je vlastně soutěží v tom, kdo dokáže lépe zachytit, popsat lidské prohry a prohrávání. (...) Eleně a Lile se přihodí v Příběhu nového jména plno věcí. Scházejí se, rozcházejí, zamilovávají se, pracují, studují, přicházejí o panenství i do jiného stavu, ale tím podstatným motorem zůstává jejich přátelství, ona podivná rovnováha.

(...) Také v druhém díle knihy sledujeme surové muže a jejich ženy snažící se manévrovat v prostoru vykolíkovaném patriarchální společností: bité manželky a matky, které preferují syny, protože v dcerách vidí jen pokračování vlastního mizerného života. Elena a Lila každá po svém narušují staré hranice a vyhlížejí do měnícího se světa. Mnoho času i textu bylo věnováno totožnosti autorky, autora, nebo dokonce autorů knihy, kteří se od roku 1992 skrývají za pseudonymem Elena (...) Záměrně neliterárně zpracovaná látka neapolských románů Eleny Ferrante může připomínat romány pro služky s diplomem, červenou knihovnu pro intelektuály. Je to však právě zmíněná pravdivost, díky níž příběh o ženském přátelství ke čtenáři tak niterně promlouvá a z jejích knih dělá bestsellery.Ferrante. Ať už bylo důvodem k této volbě upřímné přání neobtěžkávat dílo biografickými výklady, nebo naopak vlastní nedostupností podnítit zvědavost a zájem, je namístě rozhodnutí respektovat a užívat si interpretační svobody.

(...) Geniální přítelkyně je osobní, otevřené a přímé vyprávění o jevu, jemuž se v literatuře příliš prostoru nedostává - o přátelství žen ve všech jeho odstínech a podobách. Pro čtenáře je podobným zjevením jako svého času film Ridleyho Scotta Thelma a Luisa (1991), s tím rozdílem, že obě hrdinky sledujeme z pohledu jedné z nich a souvisle, nejen v jedné, třebaže rozhodující fázi jejich života.