Jan Žižka: Život a doba husitského válečníka

Přiznávám, že od pana profesora Čorneje jsem neočekával jiný pohled na Žižku, než kritický, samozřejmě v tom nejlepším, tedy vědeckém slova smyslu.
Již v celé řadě svých předchozích prací pan profesor prokázal, že jeho sympatie patří spíše umírněným představitelům husitského hnutí, zejména pak univerzitním učencům, kteří v poklidu svých pracoven teoreticky přemítali o významných teologických otázkách svojí doby. Naproti tomu postava vojevůdce, pro něhož je nemilosrdné fyzické hubení nepřátel denním chlebem, nemůže u pacifisticky smýšlejícího vzdělance vzbuzovat sympatie. (Jinou otázkou je, jak by to asi s husitským hnutím dopadlo, nebýt zdatných vojevůdců, kteří si - na rozdíl od umírněných univerzitních mistrů - s nějakým usmrcováním nepřátel nedělali těžkou hlavu...)
A přesto je Čornejovo líčení této osobnosti husitského hnutí objektivní, vyvážené a natolik nezaujaté, jak jen může historikovo dílo být. Žižka není ani zatracován, ani glorifikován, pan profesor na něj nepíše ani chvalořeč, ani hanopis (ostatně skutečným ztělesněním násilné stránky husitské revoluce pro pana profesora není Jan Žižka, nýbrž „krvavý kněz“ Jan Želivský).
Teď ale to horší: Za určitý nedostatek této publikace považuji pasáž, v níž se autor zamýšlí nad hodnocením radikálně chiliastického či pikartského hnutí (jehož představitele, jak známo, Žižka nemilosrdně potřel) v novodobé historiografii. Na straně 432 autor uvádí, že: „zejména v období stalinistické diktatury vládnoucí režim adoroval radikály a marginální skupiny shledávaje v nich své předchůdce i blížence.“ Dále uvádí pojetí R. Kalivody, k němuž však shovívavě konstatuje, že jej „lze zpětně pochopit“. Toť vše. Pan profesor na tomto místě velkoryse pomlčel o nezanedbatelném „přínosu“ akademika Josefa Macka, který výkladu táborských chiliastů jakožto předchůdců revolučního proletariátu bojujícího za „šťastný a radostný život v beztřídní společnosti“ věnoval více než 100 stran druhého svazku studie Tábor v husitském revolučním hnutí. Že by projev úcty ke slovutnému historikovi Mackovi, který, ač v mládí horlivým stoupencem třídního boje, se v pozdějším věku stal „čestným disidentem“ (z dalších osobností kulturního života mě jako další příklad podobné „proměny“ napadá ještě básník Pavel Kohout…) a ze zastánce „stalinistické diktatury“ se stal jejím odpůrcem, byť tím ohrozil svoji kariéru v éře normalizace?
Pan profesor výslovně jmenuje Kalivodu (toho asi v dnešní době bude sotva kdo bránit, pokud vůbec ještě žije někdo, kdo zná jeho dílo), zatímco Macka nechává „odpočívat v pokoji“. Je to snad proto, že Macek se „polepšil“ a po svém ideologickém obratu o 180° nakonec popřel to, co v 50. letech adoroval? Přesto mi Mackovo jméno v příslušném odstavci na straně 432 velmi citelně chybí. Mimochodem, já sám si Macka velmi vážím, a vážím si jej právě za to, co napsal v 50. letech, protože během pár let zvládl o husitském revolučním hnutí napsat tolik, že je to až obdivuhodné, přičemž jeho tehdejší závěry ohledně táborského chiliastického hnutí mi připadají přinejmenším velice věrohodné a důkladně podložené poctivým studiem pramenů, byť zároveň ovlivněné jeho tehdejším světovým názorem, na který má ale historik koneckonců stejné právo, jako kdokoliv jiný.