Na paměť mým smutným courám

(...) V technice vyprávění je to starý dobrý Márquez, který vemlouvavě zve do horkem rozpálených i deštěm zmáčených dní. Navíc námět podává s cudností na hony vzdálenou výrazové obscénnosti a necenzurované „zkaženosti představ“ knih Henryho Millera a jemu podobných autorů. (...) I při veškeré vstřícnosti nelze pominout, že Márquez svým vypravěčským uměním tentokrát plýtvá na pochybném dějovém poli. Svazek Na paměť mým smutným courám postrádá ničím nepodplatitelnou moc strhnout, maximálně upoutat pozornost či srdceryvně dojmout.

(...) Novela sama nepřináší nic převratného ani nového, což neznamená, že nestojí za přečtení. (...) Jsou to stará a skoro vždy zabírající témata: nenaplněné touhy, čekání, stárnutí, rozpad ideálního stavu, fikce věčného mládí a příslušný smutek z poznání, že vše má svůj čas a konec. Je jisté, že jen málokterým tvůrcům se tyto základní pravdy podařilo tak mistrně propojit s literárním podáním.

Napsat strhující milostný příběh devadesátiletého starce, jehož zaskočí láska, když čeká smrt, to dokáže jen mistr. Napsat ho tak, že v něm není nic sentimentálního, vulgárního, zkrátka nevkusného, to dokáže jen Márquez. (...) Márquezova odvaha, vydat v sedmasedmdesáti letech svědectví, že zemřít bez lásky je morální a citový debakl a že ani důchod, ani impotence, ba ani smrtelná choroba nezbavuje člověka povinnosti umřít láskou, bere dech.