Rybářská chata

(…) Ne každý příběh se musí přímo zadřít čtenáři pod kůži, ne každý hezký popis hned bere dech. A ne každá hlavní postava získá čtenářovy sympatie plně na svou stranu. I tak může z textu zůstat aspoň palčivá chuť nasolených ryb nebo touha bořit zkřehlé prsty do krabice písku nahřátého na kamnech.

(…) Postavy prostě vedou banální řeči a trousí pseudomoudra („Dělat dobrý umění a zároveň ovládat umění žít. Ovládat nástroj a ovládat hru života“; „Být svobodný znamená řídit si věci sám, anebo se nechat unášet proudem jako teď“) a na začátku nastavená situace - poučující Ivar a pasivní, poddajný Jon - se během vyprávění nemění. Nejedná se o iniciaci, muži k sobě nenacházejí cestu, ale nedojde ani k očistné roztržce. Stein Torleif Bjella nevyužívá ani poetického potenciálu jezera a krajiny, jazyk zůstává plochý a závěrečné odhalení rodinného tajemství a patetický dodatek v podobě naplněné osudové lásky jen potvrzují, že Rybářská chata je novela plytká a neinvenční.

(...) Jon v drobné próze vyráží se svým strýcem Ivarem na týden lovit ryby k horskému jezeru. Ivar se o toto místo dlouhá léta staral, věk je však nemilosrdný a stejně tak okolnosti, a stárnoucí příležitostný rybář proto hodlá správu chaty, člunu, veškerého vybavení i jezera přenechat někomu v rodině. Nabízí se ale pouze jeho mírně neschopný synovec. A protože týdenní rybolov, během něhož má Ivar Jonovi předat všechny zkušenosti, skýtá množství příležitostí k hovoru i tvrdé práce, která Jonovi zprvu zrovna nevoní, mají před sebou dva rozdílní muži dost krušné dny. V rukou skvělého spisovatele by se podobný námět proměnil v literární perlu. K té má však Rybářská chata daleko. Útlá novela se sice opírá o vcelku podmanivé evokace horského jezera a jeho okolí, zároveň však moralizování staršího z rybářů působí schematicky, jeho životní rady jsou často otřelé bonmoty a některé retrospektivní epizody jsou vyumělkované. Výsledku nepomáhá překvapivá, nepříliš věrohodná pointa ani občasná rytmizace vyprávění pomocí krátkých vět. Ty nedodávají textu zamýšlenou ráznost, působí naopak rušivě. Námět Rybářské chaty je atraktivní, ale četba přinese spíš zklaání. Asi jako když vám bere, a namísto pěkného pstruha vytáhnete z vody jen nedomrlou mřenku.

(…) Rybářská chata je psaná ve variantě norštiny nynorsk, což je sice jedna ze dvou spisovných variant norštiny, ale užívá ji asi jen dvacet procent obyvatel země z méně obývaných západních oblastí. Nynorsk má blíže ke staré norštině a vycházejí z něj další nářečí, z nichž jedním mluví právě strýc Ivar. Překlad byl proto nesmírně náročný jak na porozumění, tak na hledání adekvátního kódu v češtině. Zkušená překladatelka Jarka Vrbová samozřejmě nenechala norského rybáře lovit pstruhy v hanáčtině či hantecu. Pravdou ale je, že se ve výsledku tato rovina z textu spíše ztrácí. Strýc Ivar mluví samozřejmě peprněji, zato vypravěč Jon občas vpustí do své obecné češtiny až podivně knižní výraz, což působí spíše rušivě. Ne každý příběh se musí přímo zadřít čtenáři pod kůži, ne každý hezký popis hned bere dech. A ne každá hlavní postava získá čtenářovy sympatie plně na svou stranu. I tak může z textu zůstat aspoň palčivá chuť nasolených ryb nebo touha bořit zkřehlé prsty do krabice písku nahřátého na kamnech. (…)

(…) Rybářská chata nemůže uspokojit čtenáře dychtící primárně po napětí. Jde v podstatě o meditativní prózu, která nemá daleko k buddhistickému vidění světa, byť na děj nerezignuje a v závěru nabídne zvrat. Je škoda, že nepracuje výrazněji s humorem. Částečně autobiografický příběh Steina Torleifa Bjella především popisuje trochu neotesaný, ale přesto hodnotný vztah mezi dvěma muži, kteří k sobě zpočátku neměli moc blízko. (…) Hodnocení: 70%

(…) Norštiny neznalého čtenáře až zamrzí, že si příběh nemůže přečíst v originále. Netroufám si hodnotit, do jaké míry lze vůbec specifika norštiny a navíc té archaické převést do čestiny, bez toho, aniž by to vyznělo počeštěle či jinak absurdně, a zároveň, aby si příběh zachoval jazykové zvláštnosti. Člověka totiž zajisté tvoří i jazyk, kterým mluví a v němž přemýšlí. V tom však tkví i slabina celé knihy českého překladu – ochuzujeme se totiž o lingvistický rozměr a jednu z dimenzí postav. Zvláště pokud sám autor dbal na vyjádření charakterů pomocí jejich dialektů a specifické formy jazyka. Nezbývá nám tedy nic jiného, než se zaměřit na samotný příběh. (…)

Prozaický debut úspěšného norského písničkáře vypráví o vztahu dvou odlišných mužů, o rybaření ze člunu, o soužití člověka s přírodou a o tom, co nás přesahuje.

(…) Krásný autobiografický příběh originálním způsobem měří hloubku mezi dvěma muži v dřevěném člunu. S humorem a nadhledem zkoumá touhu, pýchu, odloučení, pocity nedostatečnosti a vše mezi tím. Vypráví o velké změně, která se rýsuje v Jonově životě. (…)

(...) Co Jon netuší Rybářská chata tedy nemá výrazný děj, nic dramatického se v průběhu nestane, žádné obraty či vzpoury. To ovšem nemusí být na závadu, vzpomeňme na nedávný obrovský úspěch obdobně vystavěného přírodního příběhu, který nabídl Paolo Cognetti v románu Osm hor. V norské novele vše stojí na jediné figuře a tou je Ivar, jenž naštěstí sehnal někoho, na kom si může leštit svou jedinečnost. Jon sehrává roli věčného otloukánka, který většinou vše přejde mlčením, i když uvnitř se plní nádrž sebelítosti – její protržení by pro Ivara bylo dalším důkazem Jonova polotučného chlapáctví. Příběh tak táhnou především Ivarovy nestandardní reakce na cokoli a nevyžádané poznámky k čemukoli. Vylákal Jona na své území, kde je neomezeným vládcem, kde se cítí silný v kramflecích – a když on sám stařecky klopýtne, je nutné dělat, jako by se nic nestalo. Též proto, že další poznámka z úvodního Jonova prohlášení říká, že strýček Ivar mezitím již zemřel. I to je důvod, proč byla sepsána Rybářská chata. Nikoli pouze z nutnosti se vy(z)povídat z toho, co se – překvapivě – Jonovi v tak zralém věku přihodilo. Ale taky proto, že jedinou možností, jak Ivara znovu oživit, bylo o něm napsat. V samotném závěru Rybářské chaty je odhalen ještě jeden překvapivý detail, který se Jon dozví jen tak náhodou… (...)