Na počátku knihy Metuzalém byl televizní cyklus vašich promluv, ze kterého kniha dopracováním vznikla. Co bylo vaším hlavním autorským cílem při přípravě obojího?

Jsem patolog. Celý život se potkávám s důsledky stárnutí. Pokusil jsem lidem předat asi půlstoletí zkušenosti a její kořeny z dětství.
 
V technologicky vyspělých zemích se prodlužuje věk dožití, experimentuje se s metuzalémskými geny, které by prodloužily život až dvojnásobně. Má na to člověk ale "nervy", čili má na to psychicky?

Najít elixír mládí je sen starý jak lidstvo. Je pochopitelný, máme evolučně zakódovaný strach ze smrti. Překonat ho je těžké. Nemyslím, že by elixír byl na dosah. A nemyslím, že by byl účelný. Ideálnější by bylo odstranit choroby, které stárnutí doprovázejí - a nechat běžet "program života" tak, jak ho evoluce pro živočichy našeho druhu vytvořila. Mohlo by to být dejme tomu kolem stovky zdravých let. Nesměli bychom tomu však sami zabraňovat, třeba všemi důsledky funkce našeho sociálního systému včetně životosprávy.
 
Jaké to je, vědět toho tolik o fungování lidského těla a přitom být sám tím, kdo stárne?  Nevedou takové detailní znalosti k k většímu strachu z komplikací, které s sebou život přináší?

Projde si tím většina studentů lékařství. Pak to obvykle přejde. Viděl jsem stonat a umírat lékaře. Pokud nebyli moc mladí, byli většinou stoicky vyrovnaní.
 
Zdálo se, že čtu také knihu, která je tak trochu průvodcem po historii vašeho zájmu o myšlení vůbec....Může být jedním z léků proti stárnutí i to, naučit se v mládí umění myslet?

Každopádně. Ale je to dřina. Škola a společnost by té dovednosti, jejíž kořeny má vrozené většina lidí, měly zabraňovat co nejméně.