Recenze z média Instinkt

Nové dílo Jaroslava Rudiše se zabývá závažnými aktuálními otázkami a je psáno neobvyklou formou; objevují se v něm však všechny klasické rudišovské motivy v čele s jistou „východoněmeckou“ nostalgií. (…) Už o Konci punku v Helsinkách se dalo říct, že Rudiš jako autor stárne a vyzrává. Národní třída tento trend potvrzuje.

(...) Švédský spisovatel Sem-Sandberg pobýval opakovaně v Praze, dokonce tady i psal: právě Ravensbrück tu ostatně také vznikal. Tématem tohoto již 10 let starého románu, vycházejícího až nyní v české premiéře, je život novinářky a překladatelky Mileny Jesenské (1896-1944). Ta byla známá mimo jiné jako blízká přítelkyně Franze Kafky nebo manželka funkcionalistického architekta Jaromíra Krejcara, s nímž vedla notně veselý a nezřízený život (nebyly výjimkou celonoční tahy, neplacené účty nebo cesty taxíkem z Tater do Prahy). Za román byl Sem-Sandberg nominován na prestižní Cenu Severské rady. Jesenská byla vězněna v koncentračním táboře Ravensbrück, kde také v roce 1944 zemřela: tímto obrazem román také začíná, pak se ale vrátí do minulosti a barvité osudy Jesenské popisuje pěkně od začátku a v úplnosti.

(...) Zpět k přítomné knize: černou edici zahajuje reedice Komárkovy práce Ochlupení bližní, v níž se autor zabývá vztahem člověka ke zvířatům v průběhu věků – od hospodářského užití přes mytická pojímání až po dnešní ochranu zvířat, fenomén chovatelství pro zábavu a podobně. Pro znalce Komárkova díla nepřináší kniha mnoho nového, naopak potěšení se často skrývá v opakování některých notoricky známých vtipů (pro zasvěcené: "Fin" zmíněn již na prvních stranách). Jako vždy je to čtení jazykově a stylově vytříbené a elegantní, pro čtenáře, který se se jménem Stanislav Komárek setkává poprvé, navíc plné originálních postřehů. Dalším svazkem edice bude titul s lákavým názvem Muž jako evoluční inovace.

(...) Nesba vi se podařilo napsat vtipnou knížku, u níž se stejně dobře pobaví děti i dospělí. Je z ranku té literatury, která dětského čtenáře nepodceňuje a nenabízí mu dětinské vyprávěnky, nýbrž jiskrné dialogy, dobrodružný děj a napětí. Autor nezapře svou zálibu v thrillerech, umí popsat strach z neznámého, ale protože má stále na paměti, pro koho píše, dostanou jeho "strašáci" nakonec humorný kabát. Má schopnost popustit uzdu fantazii podobně jako Roald Dahl nebo Gerald Durrell a umí trefně vykouzlit výrazné charaktery postav. Jeho sympaticky bizarní hrdinové navíc ožívají v nepodbízivých a přitom rozverných ilustracích norského výtvarníka Pera Dybviga.
Kniha se díky přehlednému členění do kapitol dá dobře použít i jako čtení na pokračování třeba před spaním a kdesi z podtextu si děti odnesou i základní mravní poučení pohádky: totiž že darebákům by v životě jejich špatnosti projít neměly.

Spisky vdov po slavných mužích nebývají úplně povzbudivé čtení. Ale když se ten muž proslaví až po své smrti a je-li tou vdovou sama zkušená autorka, může to být docela jiný případ. Jako u knihy Milénium, Stieg a já, kterou napsala Eva Gabrielsson, životní partnerka Stiega Larssona. (...) Autorka psala rukopis švédsky a se svou francouzskou překladatelkou komunikovala anglicky – prostě proto, že francouzsky neumí. Pak vznikl ještě překlad do norštiny a teprve poté vyšla švédská verze. Trochu zamotané, že? Možná to ale ani nebylo potřeba. Většina knihy totiž obsahuje ryze soukromé věci, jako vyznání lásky životnímu partnerovi, vzpomínky na peripetie nejednoduchého vztahu a třeba i Larssonův pobyt v Africe koncem sedmdesátých let, který ho málem stál život.

Stejně jako autorův povídkový debut z roku 2008 i jeho Nové povídky nabízejí to, co Svěráka dělá Svěrákem: lehkost vyprávění, nehrdinského hrdinu, jemný humor s někdy trpkou příchutí a dobře promyšlenou pointu. Nic víc, nic míň. (...) Jako soubor působí Nové povídky poměrně kompaktně a jejich společným jmenovatelem by mohlo být úsloví "to se někdy stává". Neinvazivní a civilní text docela dobře doplňují jednoduché kresby Svěrákova cimrmanovského kolegy, herce a ilustrátora Jaroslava Weigela. Co do obsahu nejsou Nové povídky nijak zvlášť objevné, ale řemeslně precizní a ve svých pointách dokážou být někdy překvapivé, jindy zábavné (nijak třeskutě, spíš jen tak co se koutky roztáhnou), kradmo dojemné či melancholické. A pochopitelně laskavé.

(...) . Série má nepochybně jedinečnou dokumentární hodnotu, život Romů a romských osad však zachycuje především osobitým pohledem umělce, který nehledá objektivitu, ale poezii. Koudelkovy fotografie z let 1962–1971 doprovází text britského sociologa Willa Guye, který sleduje migraci Romů i jejich současné postavení ve světě.
Francouzi to Josefu Koudelkovi řekli správně: Cikány na jeho fotografiích musejí mít lidé rádi.

Jsou svižné a plné vtipu. Přes veškerou lehkost se však umějí dotknout podstatného. Povídky Jiřího Kratochvila stahují čtenářovu mysl jako smyčka – těsně a ze všech stran. Není úniku. Ať už podtitulem Škola povídek knihu označil autor anebo vydavatel, Kruhová leč školou bezpochyby je. Mistrovskou. (...) Co kus, to trumf přesvědčující čtenáře o autorově suverenitě, nebývalé chuti k vyprávění i radosti z něj. Kratochvilův vypravěč střídá role, mění převleky. Ne, nešlehli jste kokainovou lajnu (v textu jsou k mání) – jednou je mluvícím koněm, podruhé bezdomovcem; vždy však sebejistým znalcem svého původu i prostředí, v němž se pohybuje. S pro něj typickou erudicí a samozřejmostí autor propojuje historii se současností, odhaluje epizody ze života anonymních VIP celebrit (vsaďte se, že vás přinutí zapřemýšlet, kdože mu posloužil jako předobraz), splétá fikci s realitou.

(...) Román norského spisovatele Joa Nesba, který se ve skandinávských zemích stal cenami ověnčenou spisovatelskou hvězdou už na konci 90. let, je skutečně delikatesní detektivní literaturou. A opravdu v něčem připomíná Larssonovo Milénium, případně i Keplerova Hypnotizéra. Je sympaticky seversky pochmurný, s ambiciózně vystavěnou strukturou a komplikovaným hlavním hrdinou. Nechybějí do detailu promyšlené zápletky a patřičné napětí, které způsobí, že pokud se do knihy začtete v metru, spolehlivě přejedete stanici, kde jste chtěli vystoupit. Nemesis je Nesbův čtvrtý kriminální román z osmi a všechny spojuje postava svérázného kriminalisty Harryho Holea. Ležérní týpek, co kouří camelky a bez Jima Beama mu život připadá vyprahlý jako poušť Gobi, má vytříbený smysl pro spravedlnost, rád se o samotě poflakuje ulicemi Osla a opakovaně se rozchází a schází se svojí životní láskou Ráchel.

Skandální případy sexuálního zneužívání katolickými kněžími dávají v posledních letech římské církvi pořádně zabrat. A pokrytecké mlžení mnohých prelátů už tak otřesnou reklamu ještě zdůrazňuje. Katolický autor Wunibald Müller je jiný – do bolavého vředu řeže skalpelem. (...) Müllerovi se však v žádném případě nejedná o laciný výprodej tradičních církevních hodnot ani o předhazování krvavé flákoty bulvárním titulkářům. Hraniční otázky nahlíží s vhledem a hlubokou znalostí církevního prostředí, a jde-li na dřeň, tak z potřeby odstraňovat zhoubné nádory. Nelíbí se mu malomocenství zakrývané nachovými rouchy, chce pravdu. "Když zamlčuji, nevyslovuji to, co musí být vysloveno." Zamlčené rány nejsou odsuzující obžalobou církve, ale kultivovanou provokací a výzvou k odvážné diskusi. Ve vlastním zájmu by na ni měli slyšet církevní představitelé i široká věřejnost.

(...) Glasper mezi řádky dovozuje, že tato druhá vlna punku byla v zásadě zajímavější než první, rozhodně hudebně, když ne historicky. V poměrně úzce vymezeném stylu nabídla nevídanou pestrost a mnohotvárnost. (...) Její čtenář s ní jako s mapou prochází jednotlivými oblastmi Velké Británie, v nichž mu autor představuje tamní punkové veličiny. Shromáždil jich ke stovce, skutečně impozantní suma svědčící o důkladnosti v přístupu k látce. (...) Nechybí diskografie, významné koncerty, historie, žádná nezbytná náležitost. Co je však na shromážděném materiálu nejzajímavější, jsou současné rozhovory, spíše jejich útržky, s tehdejšími punkovými protagonisty, které Glasper dohledal často v hlubokých propadlištích a vyzpovídal. Stejně jako z dobových reálií knihy vane chlad thatcherovské éry, tak z těchto příspěvků cítíme pach spáleniště vyhořelých snů o revoltě.

(...) Různé interpretace Lukjaněnkova díla i obou snímků, jejich podtexty a symboly, byť mohou být diskutabilní, postupně navozují pocit, že onen povyk nad dílem, které se v Rusku, ale i u nás těší značné přízni čtenářů, není tak úplně pro nic. Z toho poznání pak lehce mrazí. Na jedné straně, pokud se esejisté zabývají oběma filmy, vyvěrá z jejich dojmů vesměs určité opovržení, jakkoli uznalé k řemeslu, nad jejich formou, jež se zhlédla v západní filmové estetice a přehlušuje obsah. Z druhé strany, pohlížejí-li na literární předlohu, dospívají v převážné většině k pocitu, že v Lukjaněnkových románech je zakódovaný hluboký ruský nacionalismus imperialistického typu, nostalgie po starých časech pevné diktátorské ruky. Pojem "ruský" tu až děsivě často splývá s pojmem "sovětský".

Druhý román redaktora INSTINKTU Šimona Šafránka, Fleischerei 36, je jako zrychlený průlet prostorem a časem. K tomu zaznamenává milostný příběh, drsný i romantický. Vše v prostředí značně nestandardním. (...) Ponechává prostor fantazii, není zde jediné zbytečné slovo, text přitom nepůsobí jako vykostěný. Hrdinové Fleischerei 36, místa v západoberlínském Kreuzbergu, žijí naplno, vlastně nadoraz, nic po nich však nezůstává, jsou jako vyprázdněné postavy v nějakém filmu, před klíčovacím plátnem, na něž pak někdo jiný promítne zcela jiné kulisy

(...) Věra Nosková používá hovorový jazyk krev a mlíko, kterým nechává promlouvat vesnici, stejně samozřejmě jako výrazivo poetické, které se dostává ke slovu ve světě hlavní hrdinky, a půvabně tím dokresluje rozdílnost obou "vesmírů". Román si nehraje na velkou literaturu ani nesklouzává k povrchnosti. Nabízí sarkasmus, vtip i lehké mrazení.

(...) Jak píše editorka v rozsáhlé úvodní studii, tradice fantastického žánru je v Jižní Americe bohatá, témata přitom, namátkou, sahají od smrti a života po ní, snu, rozdvojování osobnosti, setkání s ďáblem i třeba bájnými Sirénami až k borgesovským hrátkám s časem. Překvapivé přitom je, jak ani ty nejstarší kousky nepůsobí zastarale či knižně - a my si u nich můžeme připomenout některá Arbesova romaneta či naše symbolisty.

(...) Boučková ovšem nemoralizuje, nezvedá výstražně prst, jen před své čtenáře lakonicky klade historky svého běžného života. Nikdy neusiluje o lacinou pikanterii, ostatně její vyprávění je natolik děsivé, že to ani není třeba. Od pokleslé literatury ji dělí bezpečná demarkační čára: Rok kohouta je psán jistou rukou (místy sebeironické, místy sebezahleděné) autorky, která sice prochází krizí, dokáže se v ní však literárně zocelit. Navíc má něco, co v současné české próze tristně chybí: silný příběh, s nímž čtenář dokáže jít od první do poslední strany, aniž by ho co chvíli zaplavoval pocit trapnosti a studu.

(...) Sympatické rozhodně je, že se Clapton nešetří ani nesnaží dělat se lepším, nevyhýbá se traumatizujícím zážitkům z dětství, kdy své prarodiče, kteří jej vychovávali, považoval za rodiče, otce nepoznal nikdy a o matce si do devíti myslel, že je jeho sestra. Píše o neveselém tápání ve vztahu k dívkám, nezamlčuje své dlouholeté přátelení se s různými drogami, hlavně heroinem. Když probírá svůj milostný život, jako třeba s ženou George Harrisona, či svá manželství, činí tak vždy s vkusem. V Claptonově světě je však hlavní hudba, a o té se toho dozvíme hodně: kytarista píše o slavných muzikantech a kapelách, s nimiž hrával - a opět s příkladnou skromností.

(...) Výherci, který svou propracovanou strukturou připomíná partii šachového velmistra. Skupinka lidí, kteří vyhráli v podivné loterii výlet na zaoceánském parníku, vyráží k Pacifiku, ale zvyklosti na palubě vládnou prazvláštní - cestující jsou omezováni v pohybu, nevědí, kam se plaví, jaké je posádka národnosti, ani kdo je tu vlastně kapitán. Cortázar pak ze všech stran rozvíjí variace jejich chování, komentuje situace skrze skvělé dialogy i intertextové úvahy pavědce Persia. (...) skvělé předznamenání k autorovým dalším mentálním tajenkám a zkoumání absurdity lidské existence.

(...) V Kunzruově nové próze nejde jen o problém migrace lidí a kultur, jak se předem očekávalo, nýbrž i o téma virtuální reality a postmoderního chaosu. (...) Příběh o hledání svobody ve víceméně nesvobodné společnosti vynesl Harimu v roce 2005 britskou knižní cenu Spisovatel roku a New York Times ho označil za knihu roku. Virus tak úspěšně nakazil tisíce čtenářů a autorovo nakladatelství už teď střádá na zálohu za příští bestseller.

(...) autoři se snaží o tematické dělení na tři části: Lidé ze starých Sudet, Lidé z východu a Češi v Sudetech. Vodítko je to ale tenké - kniha sdružuje velmi různorodé výpovědi, které se spíš rozebíhají do světa, než aby se v tomto vykastrovaném kraji sbíhaly. Navíc jsou uvedeny stručně, vhodnější by bylo vybrat jen nejvýmluvnější z příběhů a více je rozvést. I z toho rozbitého vzorce ale vystupuje podoba - zjizvená, tiše křičící o poslední generaci starého světa, jen pomalu získávající pocit klidného usmíření.