Před necelými dvěma měsíci spatřila světlo světa malá, tenká knížka. Příběh, který Aljaška vypráví, mnozí z nás už slyšeli (nebo viděli) a ti ostatní jej v průběhu roku jistě ještě uslyší – možná i v souvislosti s některým z literárních ocenění pro jejich bezděčného sběratele Jana Nováka. (...) Jeho zatím poslední próza potvrzuje, že rodný jazyk nezapomněl a zachází s ním skvěle. Dokonce tak dobře, až si člověk maně povzdechne: Proč jen Jan Novák drolí svůj čas mezi točení dokumentů o Havlovi a hokejistech nebo scenáristické přicmrdávání Miloši Formanovi, když by měl sakra psát knihy furt pryč.

Novela Aljaška je docela milou ukázkou toho, s čím se potýká spisovatel, který umí skvěle psát, ale momentálně (a možná i dlouhodobě) nemá o čem. Novákova nejnovější kniha se jako vždy dobře čte, ale po jejím dočtení zůstává rozporuplný dojem.

(...) Stejně jako ve své prvotině, souboru povídek z emigrantského prostředí Striptease Chicago (1983), i v Aljašce Jan Novák užívá, a nejen v přímých řečech, foneticky přepsanou americkou angličtinu, včetně slangu a vulgarismů, která se prolíná s emigrantskou potvornou českoameričtinou. Mimochodem, Aljaška je po autorově prvotině teprve druhou knihou, kterou Novák napsal česky – ty předchozí nechával překládat z anglických originálů a do převodů pak hodně zasahoval. Jeho zatím poslední próza potvrzuje, že rodný jazyk nezapomněl a zachází s ním skvěle. Dokonce tak dobře, až si člověk maně povzdechne: Proč jen Jan Novák drolí svůj čas mezi točení dokumentů o Havlovi a hokejistech nebo scenáristické přicmrndávání Miloši Formanovi, když by měl, sakra, psát knihy furt pryč.