John IRVING, V jedné osobě, Odeon, Praha 2013.
Nebudu předstírat, že Irving není můj oblíbený spisovatel. Právě naopak, a také proto jsem velmi rád, že se mu poslední román povedl. Po předchozích dvou ne úplně kladně přijatých dílech se dokázal znovu nadechnout ke strhujícímu literárnímu výkonu a všem dává najevo: pozor, se mnou se musí neustále počítat! Je to napínavé, vzrušující (ne kvůli sexu, toho tam paradoxně mnoho není, přestože se kniha točí většinou kolem něho), vtipné, někdy jízlivé až sarkastické, tragikomické a čtivé (v tom nejlepším významu slova).
Tématem jeho knihy je hledání sexuální identity, život mezi tím, co cítím a chci, a tím, co si o tom myslí společnost, která svým odsuzováním a napravováním odlišnosti dokáže připravit člověka o sebeúctu: "Vždycky jsem byl osamělý, ale sebeopovržení je horší než samota." Hlavní hrdina románu, spisovatel William Abbott, svoji identifikační krizi překonal a proto nám na začátku druhého desetiletí jedenadvacátého století může vyprávět svůj nevšední příběh o cestě za přesvědčením, že sexuální odlišnosti jsou přirozené (bez jízlivosti!), že každý má nárok prožít lásku (lásky!) s osobou kteréhokoli pohlaví. Jádrem knihy je Williamovo dospívání (kdy neví, zda se mu líbí víc ženy nebo muži, až nakonec zjistí, že podléhá oběma pohlavím) v maloměstském prostředí městečka First Sister v Nové Anglie na konci 50. a začátku 60. let dvacátého století. Přes uvolněná sedmdesátá léta se dostaneme až k epidemii AIDS, do období, v němž Abbott ztratí velmi mnoho přátel (většinou homosexuálů). Otřesné konce mužů nakažených nemocí, o níž neměl nikdo potuchu, že by mohla přijít, jsou sugestivní a patří k nejsilnějším momentům celého románu. (Mimochodem: věděli jste, že Ronald Reagan sedm let nevyřkl na veřejnosti slovo AIDS - z osmi, co byl v úřadě prezidenta USA?)
V knize se splétají a zase rozmotávají různé osudy; Irving často odbíhá, vrací se nebo naopak předbíhá časovou osu, ale čtenář nemá dojem, že ztrácí souvislosti. Mně se tento způsob psaní líbí. Ano, vykrádá sám sebe: hlavní hrdina je spisovatel, rád, byť ne hodně, zápasí, přestože "životně důležitá kniha" pro Williama byla od jiného autora, svůj čtenářský i spisovatelský vkus si tříbí na četbě Charlese Dickense (moje oblíbené Nadějné vyhlídky!), na střední škole se hraje amatérsky divadlo (hlavně Shakespeare), po vysoké zase Abbott odjíždí do Evropy (člověk má dojem, že Irving mimo USA a Kanadu byl už jen ve Vídni!) a asi by se dalo vystopovat mnoho podobností s Irvingovými staršími knihami. Ale je možné mu to mít za zlé? Určitě ne. Proč by neměl psát o místech, která důvěrně zná?
(Snad bych se s tím neměl na tomto místě svěřovat, ale nemohu si to odpustit: u Irvinga se dojímám. Vždycky jsem si myslel, že není něco v pořádku, když jsem se u knihy dojímal. Pozor, opakoval jsem si, někdo je na tom špatně; buď já nebo autor. Ale od Modlitby za Owena Meanyho se dojímám v některých Irvingových pasážích rád, a přesto se trapně necítím. V čem to asi bude?)
Román končí v roce 2010 - lidé urazili na cestě k toleranci a porozumění s "jinak" sexuálně orientovanými velký kus, ale vždy budou stát jedni zde a druzí tam, stále se budeme bránit předsudkům nebo podléhat stereotypům, na tom nic nezmění ani Irvingův román. Tento mimořádný čtenářský zážitek není obhajobou výjimečnosti; je obhajobou práva na výjimečnost či odlišnost, právem na vlastní sexuální orientaci. Jak to výstižně vyjádřila slečna Frostová, když dospívajícímu Williamu Abbottovi říká: "Můj milý hochu, prosím, nepřisuzuj mi žádnou nálepku - nezařazuj mě do žádné kategorie dřív, než mě poznáš!"
John IRVING, V jedné osobě, Odeon, Praha 2013.
Nebudu předstírat, že Irving není můj oblíbený spisovatel. Právě naopak, a také proto jsem velmi rád, že se mu poslední román povedl. Po předchozích dvou ne úplně kladně přijatých dílech se dokázal znovu nadechnout ke strhujícímu literárnímu výkonu a všem dává najevo: pozor, se mnou se musí neustále
...
