Elegie z Duina / Sonety Orfeovi

(...) Neexistuje patrně dílo, které by nám s takovou jasností a existenciální naléhavostí zjevovalo nesmírnou rozlohu světa, v němž žijeme. Které by tak důrazně vytrhávalo naše ostrůvky bezpečí z "popsaných" vazeb a dávalo nám tak zblízka nahlédnout do rozptýlené, neviditelné oblasti našeho bytí. Z něhož by tak zřetelně vystupoval jeho smysl: starost o vyslovení tohoto světa až tam, kde nás přesahuje, kde je odsouzen (či stvořen) k mlčení, za onen ošlapaný práh, kam v náručí "hrozných andělů" směřujeme.

(...) Narození i smrt, láska i rozchod, štěstí i zmar, neustále se opakující stereotypy života, to vše oslovuje citlivou duši básníka, který si pokládá nekončící řadu otázek. Musí to tak být? Co učinit, aby si člověk vzal na druhý břeh (smrti) to, co je trvalé? Nakonec se stejně obrací k sobě s vědomím, že "...v srdci mi pramení bohatství bytí."