Cirkus Les Mémoires

Ačkoliv první knihu Petry Hůlové považuju za jeden z nejdůležitějších textů české porevoluční prózy, nový román je pro mě ještě větším zklamáním než její knížka druhá. Co se týče jazyka, jde pořád o jasný nadstandard, ale když ono je to dokola o tom samém - zase se něco pozoruje, je kolem toho spousta nápadů, viděnejch jakoby mimochodem, zase se to přirovnává (někdo by měl autorku konečně upozornit na nadužívání slova 'jako', pokud se nepletu, v závěru její druhé knížky se objevovalo v každé třetí čtvrté větě), zase se nekontrolovaně valí masa textu, ale tentokrát se valí jen do nudy, neobjeví se ani jedinej náznak nějaký zajímavosti, vytržení, který by člověka donutilo nedočkavě ohmatávat rohy stránek a těšit se na to, co ještě přijde. Postavy sice žijou, ale čtenáři (anebo aspoň mně) jsou zcela lhostejný, kdyby jich bylo víc anebo některý z nich třeba chyběly, vůbec nic by se nestalo. Ono to asi vždycky nestačí, jen tak si sednout, mít pocit a hnedka začít psát, možná je u některejch témat dobrý se zamyslet, co chci, proč, jak a kdy to chci říct, asi je dobrý popřemejšlet o struktuře textu, protože ne vždycky funguje princip valící se sněhový koule. Je mi to líto. Kvůli tomu daru, kterej Petra Hůlová má.