Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

Lidé a místa a události, které Alan Karlsson na své stoleté cestě zažil mohou posloužit jako stručná historie 20. století - Franco, Churchill, Truman, Stalin, Berija, Mao Ce-tung, Kim Ir-sen, Charles de Gaulle, pěší přechod Himaláje, Atomová bomba, sovětský Gulag, studená válka. To všechno stoletý stařik absolvoval a nehrál při tom úlohu pasivního diváka. Na rozdíl od zmíněného Forresta Gumpa ale k řešení nenadálých situací používá svůj důvtip a jednoduchá pravidla - politika ho nezajímá a bude jak bude, rozhodně věci příliš neřeší a události kolem sebe glosuje s dávkou černého humoru. A tak ani nepřekvapí, že se v den svých stých narozenin rozhodne utéct z domova důchodců a zaplete se do honičky s kufrem na kolečkách s obsahem 50 milionů...

Pokud někdo zrepuje Mozartovu Malou noční hudbu, budeme mu freneticky tleskat? Co že je to za otázku?? Inu, ona úzce souvisí se Stoletým staříkem. Žijeme v době plagiátorství (někdy se až zdá, že vše už tu bylo). Ale žijeme i v době, kdy se málokdo stará o souvislosti. A tak s dětským nadšením objevujeme stále to samé. Hloupé je, že za to samé znovu a znovu platíme a velebíme stále "nové" autory. A nejhloupější je, že oni se takto velebit nechají. Co na tom, že Stoletý stařík je švédský Forrest Gump? Nebo jiný příklad. Co na tom, že hlavní myšlenka Coelhova Alchymisty je obšlehnutá od židovského spisovatele Martina Bubra? (Vždyť kdo zná v Jižní Americe židovskou literaturu, že?) //

Prodává se to zase a znovu, peníze přibývají, všichni tleskají... proč se stydět. Jenže (!), ono to kupodivu bývá většinou nuda a nedosahuje to úrovně svých originálních předloh. Stoletý stařík si vypůjčil zápletku a smysl pro dějiny, ne však už spád, uvěřitelnost a věrohodnost. Postupně zjišťujete, že hlavní postavy v příběhu vás vlastně nudí, a tak už jen toužebně čekáte na neobvykle zobrazené velikány 20. století. Nezklamou, ale jak už bylo řečeno - někoho napadne, že to už tu bylo. Se Stalinem recitujícím poezii navíc nevystačíte věčně. A ještě k tomu se někomu zlehčované okamžiky lidských tragédií nedávné doby nebudou číst snadno. Přesto zbude spousta negramotů po celém světě, kteří mohou se svým knižním vzorem popíjet vodku (nebo spíš pivo?) a snít svůj sen, že něco vyhodí do vzduchu, a taky to někam dotáhnou... Nutno dodat, že těžko.

Stařík má výtečnou reklamu, je inzerován jako humoristická kniha, leč zasmějete se pomálu. Dějová linie ze současnosti je tak do půlky vcelku zábavná, ale výjevy ze staříkova života se zají dost rychle. Člověk má pocit, že autor si namátkou vybral několik bizarních známých osobností a pak je chtěl mermomocí propojit skrzevá osobnost ještě bizarnější, jenže tak udělal bez vtipu a lehkosti. To ovšem neznamená, že by se text špatně četl, naopak, knihou prosvištíte docela rychle. Je to to jako operace slepáku - po skončení procedury procitnete a za týden už je ze všeho jen mlhavá vzpomínka, ze které zbyla jen jizva, co se dost možná vytratí úplně.