(…) Kvůli tomuto stylu se text, vystavěný kolem nejasné situace, v některých momentech blíží absurdní grotesce, v jiných postapokalyptické fikci či sebereflexivním metajazykovým hrám. DeLillo ve své knize neupozorňuje na rozmělnění řeči v nicneříkajících klišé, zachycuje spíš hrůzu z ticha, kterou se postavy snaží překrýt svými promluvami i myšlenkami. Protože nastalé ticho by znamenalo zastavení času, příběhu i otáčení Země.

V „precovidové“ novele, která se formou blíží absurdnímu dramatu, rozehrává Don DeLillo komunikační apokalypsu. Ukazuje, jak se v dnešní době štítíme ticha, nevíme si s ním rady a neustále cítíme potřebu ho vyplňovat stále další, marnou komunikací.