Recenze z média REFLEX

Horáčková vypráví příběh Bendových s citlivostí na hmotné detaily, které často v jakési poetické zkratce působivě vystihují význam dané situace i atmosféru panující v disentu, a zvlášť v Bendovic spartánské rodině.... Jde o důstojný a skvěle sepsaný hold dvěma lidem, kteří se zasloužili o naši svobodu a tvrdě za ti zaplatili, ale zřejmě nelitovali. Protože to mělo cenu.

Lázeňský švihák české literatury JOSEF MONÍK se vrací knihou pikantních povídek (...) Po povídkovém souboru Neser bohy a románech Psi bez rodokmenu a Schweik it easy se v knize s jednoznačným názvem Prostitutky vrací k povídkové formě. Nejen jeho příznivci si zas přijdou na své. (...) Je to stručný soubor několika krátkých textů, v nichž vypravěč, stárnoucí bonviván s patřičným – nejen sexuálním – apetytem a bohatou minulostí, vzpomíná v ich-formě na různé zážitky se ženami tak či onak prodejnými.

(...) Jejich adaptace Kafkova Zámku vzbudila pozornost i za hranicemi, když komiks v červnu vydalo britské nezávislé komiksové nakladatelství SelfMadeHero. Scénář Zámku vytvořil Kafkův velký fanda – Mairowitz už spolupracoval na dvou jiných komiksech o Kafkovi, mj. s legendou amerického undergroundového komiksu Robertem Crumbem. (...) S klidem můžeme prohlásit, že pro další ponor do Kafkova temného světa si Mairowitz stěží mohl vybrat lepšího partnera. Výtvarný projev Jaromíra 99 během let dospěl od citování Franka Millera (Sin City) ve vlastní nezaměnitelný styl, který dokonale koresponduje s místem původu, tedy střední Evropou a Českem. Budete-li chtít, naleznete v kresbě Zámku odkazy na tvorbu Josefa Čapka i Josefa Lady, ovšem bez jakýchkoli záporných konotací, Jaromír Švejdík pouze přiznává vlastní kořeny.

(...) Čtení je to plné smutku a bolesti. Místy se čtenář až zdráhá uvěřit, že jsou podobná zvěrstva, navíc prováděná na dětech za „hříchy“ jejich rodičů, vůbec možná dokonce i v zemi s tak odlišnou historickou a kulturní tradicí. (...) Vydavateli je třeba vyslovit uznání už jen za to, že v rychle přeložené publikaci (originál vyšel loni) nechal ohlídat správný přepis korejských, čínských a japonských jmen a neprzní text anglickými zkomoleninami. I díky tomu zůstává tento krutý bestseller i v češtině skutečně strhující četbou.

(...) Ten román popisuje věci tak nepředstavitelně strašné, že čtenáři působí fyzickou bolest. Přesto se až do poslední stránky nedokážete od textu odtrhnout a šílené obrazy vás budou ještě dlouho mučit... Anglicky píšící Číňan Cha Ťin ve své zatím poslední knize Rekviem za Nanking líčí hrůzné události, k nimž došlo v předvečer druhé světové války a o nichž se z mnoha důvodů dlouho mlčelo, mlžilo a lhalo. Vojáci japonské císařské armády v tehdejším čínském hlavním městě zmasakrovali, umučili, znásilnili statisíce civilistů včetně dětí. A před dvěma lety vznikl ze zdrcujících historických fakt tento silný soukromý příběh, obsazený reálnými postavami.

(...) Jde o příběh nikoli vyfantazírovaný nebo odposlouchaný, ale z velké části odžitý na vlastní kůži (a na vlastní žíly). Karel Fořt, někdejší provozovatel slavného porevolučního pražského Klubu v Jilské, v roce 1979 ilegálně odešel do Rakouska a odtud do Spojených států, kde po letech „slušného života“ začal fetovat a krást, až ho nakonec zavřeli. Kdo jiný by měl tedy čtenáři lépe vyložit, jak strašným stavem je feťácký „cold turkey“, popsat život v „žalářích plných žalu“ a zprostředkovat dobu, kdy „bylo v East Village daleko jednodušší sehnat kokain nebo heroin než třeba čerstvou housku“. Tradice vězeňské literatury v tolikrát nesvobodném Československu 20. století je silná a Fořtova próza je cenným příspěvkem i proto, že se její děj odehrává v cizí zemi a vyprávění je ryze subjektivní, nereflektuje politickou situaci, je neideologické, nesnaží se o nápravu věcí, a proto se může soustředit na romantiku a dobrodružnost vězení jakožto literárního toposu, vězení jakožto test psychické odolnosti, vězení jako místo pro usebrání a mystický prožitek i vězení jako společenskou instituci se svými pravidly a rituály.

(...) Talebovy knihy jsou poněkud náročnější než všechny ty self-help publikace „bohatého táty“ Roberta Kiyosakiho a čtenář očekávající praktické rady, jak ušetřit při výdajích domácnosti či jak dobře investovat roční prémie, bude na rozdíl od nadšenců do matematiky a zájemců o obchodování na burze knihou zklamán. (...) Taleb dokáže člověka strhnout, předložit mu dosud neviděné souvislosti a poučit ho v mnoha oblastech.

(...) Kniha je určena prakticky každému, kdo si jen trochu váží kultury písma – bez ohledu na to, zda je jeho nosičem svitek, papír či paměťové čipy. Báezova kniha informuje i provokuje k palčivým otázkám. Je to neradostné, avšak zvláštním způsobem strhující čtení. (...) Knihu Fernandu Báeze můžeme chápat také jako negativní příběh psané historie. Ve chvíli, kdy si lidská civilizace osvojila písmo, začala zároveň jeho produkty ničit. Zarážející však je, že bez ohledu na povahu politického uspořádání tak lidé s velkou chutí činí dodnes. Jakkoliv by bylo pošetilé vyjadřovat se k budoucnosti, je iluzorní domnívat se, že plenění kulturního bohatství v podobě likvidace literárních artefaktů je minulostí. Věk elektronických médií neznamená konec dějin ničení knih, nýbrž jejich novou kapitolu.

(...) Sukova kniha je informačně nabitá, nápaditě vystavěná a až na některé příliš popisné pasáže skvěle napsaná. Autor obratně pracuje s pojetím dvojí řeči, podle něhož byli komunističtí pretendenti stejně jako političtí disidenti přesvědčeni o legitimitě (správnosti) svého počínání a o vlastní pravdě. Jeho výklad se zároveň snaží vyjádřit všudypřítomné napětí mezi „bezmocí“ československého disentu změnit politické kormidlo dějin a morální (existenciální) „mocí“ v podobě neoblomného stanoviska. Havel je představen nejen jako dramatik a výrazný intelektuál vstupující do politiky, ale také jako lidská bytost se svými chybami a slabostmi.

Je dost dobře možné, že kdyby měl prezident Zeman možnost číst jako malý kluk (jak nepředstavitelné!) nizozemskou gay pohádku Princ & princ, mohl dnes být homosexuální křesťan Martin C. Putna bez problémů profesorem. (...) Jednoduchý příběh o následníkovi trůnu, jenž dal před všemi princeznami přednost princi Krasomilovi, vyšel už v devíti jazycích; v češtině pak zejména díky elánu překladatelky Adély Elbel z hudebního dua Čokovoko a díky podpoře 186 liberálních dárců z crowdfundingového portálu hithit.cz, kteří za pětačtyřicet dní věnovali na podporu vydání knížky hned 158 000 korun místo požadovaných 88 000. Zjevně si dost rodičů myslí, že by se jejich ratolesti už jako tří- nebo čtyřleté měly dozvědět, že homosexualita není nemoc a že to, co se liší od běžných představ, nemusí být automaticky „nenormální“. Za jak dlouho u nás asi vyjde pokračování, v němž oba princové, v té době už králové, adoptují holčičku?

(...) Autoři zvolili osvědčenou kombinaci mnohdy unikátních fotografií, mapek přibližujících jednotlivé kampaně, výroků zainteresovaných osobností a bojové techniky. Text je napsán srozumitelně, takže se do něj ponoří i čtenář nepříliš zběhlý ve vojenské terminologii. Kniha nezanedbává ani ekonomické aspekty války, a ačkoli líčí především válečné úsilí západních Spojenců, nepouští ze zřetele ani východní frontu, což nebývá zdaleka u všech západních autorů samozřejmostí. Kromě připomenutí gigantických bitev, jež se na východě odehrály, je věnována pozornost i tak závažným faktům, jako byla úspěšná a bezprecedentní evakuace sovětských průmyslových závodů do hlubokého týlu a skutečnost, že Sovětský svaz dokázal vychrlit mnohem více letounů, děl a tanků nežli Německo, na které dřela podmaněná Evropa. Základ budoucího vítězství autoři spatřují v předválečné horečné industrializaci.

Je mu sedmnáct, je dyslektik, má záznam v trestním rejstříku, skvělou práci „na placu“ v jednom z tisíců zaplivaných londýnských fast-foodů, potenciální novou lásku a zavražděného tátu s hlavou na maděru. Kdo myslíte, že se stane hlavním podezřelým? Přesně tak. Zdatný sportovec a společenský outsider Finn Maguire musí co nejdřív najít otcova vraha, než sám skončí ve vyšetřovací vazbě. Svižně napsaná, napínavá krimi není zdaleka určena jen teenagerům, jak by se díky věku jejího hlavního hrdiny a řazení v regálech zahraničních knihkupectví mohlo zdát. V knize je dost akčních scén, nečekaných obratů a netriviálních detailů v psychologii postav na to, aby ji s chutí zhltl i dospělý čtenář. A to ji prý Niall Leonard napsal během pouhého měsíce, v rámci akce National November Writing Month neboli „napiš-román-během-třiceti-listopadových-dní-a-nocí“.

Trochu memoár, trochu pojednání o štábní kultuře Facebooku, trochu mentoring do kapsy a trochu pokus o feministický manuál k dosažení kariérního vrcholu i rodinného štěstí. (...) Díky třaskavému tématu, ale hlavně díky výborně promyšlené mediální kampani se publikace o roli ženy na pracovišti a vlivu genderu na úspěch okamžitě ocitla na vrcholu všech důležitých žebříčků knižních prodejů v USA a dodnes v nich setrvává. (...) Kniha se zabývá otázkami, na něž zná hned několik odpovědí snad každá žena, která se kdy, byť i jen ve svých snech, pokusila proniknout do „mužského světa“ a ucházet se o vyšší místo, vyšší plat nebo vyšší uznání. Třeba: proč v USA, ale i ve většině takzvaných západních zemí a nakonec i v Česku samotném dlouhodobě absolvuje vysoké školy podstatně více žen než mužů, ale v představenstvech firem, dozorčích radách, ve vedení týmů i politických stran jich sedí menšina? Kam se ztrácejí chytré, schopné a pracovité ženské po porodu, případně po mateřské dovolené? Proč za stejnou práci na stejné pozici ani po století bojů a protestů nedostáváme stejné platy jako leckdy o poznání línější, ale spolehlivě sebejistější a agresívnější mužští kolegové?

Zpočátku se zdá, že se Haring vyjadřuje obyčejně, až nudně, ale s přibývajícími stránkami – a s tím, jak „stárne“ – se jeho uvažování, glosy či postřehy stávají zajímavějšími, hlubšími. Čtenáře si postupně získává na svou stranu, vtahuje ho do své existence. (...) Z deníků vystupuje jeho neustálé pracovní nasazení, touha proslavit se – a zároveň silné pochyby, jež provázejí umělcův úspěch. Když jej dosáhne, má obavy, že příliš ovlivní to, co dělá, a jeho tvorba se vyprázdní.

Tomu Rachmanovi, majiteli diplomu z nejlepší katedry žurnalistiky na světě a novináři s hvězdnou praxí (agentura AP, deník International Herald Tribune), bylo v březnu roku 2010, kdy svůj debut vydal, pouhých pětatřicet let, a z vlastní zkušenosti římského korespondenta létajícího po reportážích od pólu k pólu dokázal pro Imperfekcionisty vytěžit maximum, ať už jde o reálie, či o stylistiku. (...) Těch jedenáct kapitol by se krásně četlo jako samostatné povídky, tak živoucí jsou jejich tragikomičtí hrdinové a tak vypointované jejich závěry. Silného pocitu fyzické nevolnosti a blížícího se nervového kolapsu, jaký u vnímavého čtenáře svými geniálními vyústěními vyvolávají povídky Roalda Dahla typu Farářovo potěšení, Rachman docílí zejména na samém konci příběhu finanční ředitelky Abbey Pinnolové, přezdívané Arbeitsproduktivität. Takovou postelovou scénu jste zaručeně ještě nezažili!

Princezny jsou debilní a menstruace není dobrovolná, zato potrat by být měl. Všechno o sobě – a velmi osobně – říká Caitlin Moranová, sedmatřicetiletá sloupkařka The Times, zapálená feministka a horlivá pozorovatelka zmenšujících se rozměrů dámských spodních kalhotek, ve vtipné, drsné, cool a trochu sprosté knize Jak být ženou (vydal ji Host).

(...) četba vhodná především pro nostalgiky, beznadějně zaláskované snílky, milovníky Istanbulu a romatické duše.

Žena, která „udělala“ nejoblíbenější český časopis o jídle, se postarala o nejpříjemnější kuchařkové překvapení sezony, ba pro někoho hned celé pětiletky. Zapojila do práce na své knize nejen špičky v oboru, jakými fotograf Jiří Turek a grafické Studio Najbrt bezesporu jsou, ale i celou svou rodinu. Výsledkem je nádherná kniha kvartového formátu, která obsahuje intimní deník, životní příběh s nostalgickou linkou a čtrnáct tematických kapitol bezvadných (jakkoli pro zkušené gastronauty možná trochu banálních) receptů – od dětských slastí a receptů po babičce až k jídlům vhodným po sexu a pro jízdu vlakem.

Tahle kniha je učiněným klenotem především pro masožravce mezi námi – s Romanem Vaňkem, ředitelem proslulého Pražského kulinářského institutu neboli Prakulu, na ní spolupracoval i restauratér Václav Frič, který v měsíčníku Apetit píše oblíbenou rubriku o mase, a šéfkuchař Prakulu Zdeněk Marcín. Skoro dvě stovky receptů představují poctivou klasickou školu našich babiček – a cholesterolu se meze nekladou. Na tuto populární a v oboru ceněnou kuchařku navázal Vaněk knihou Kouzlo kuchyně Čech a Moravy aneb Dědictví našich babiček.

Máma čtyř dětí, vystudovaná pojistná matematička a někdejší provozovatelka dnes již zavřeného vyhlášeného žižkovského Bistra Florentýna vymyslela krásnou a úspěšnou kuchařku, jejíž třetí vydání se právě doprodává. Debutová kniha Jany Florentýny Zatloukalové je určena mladým holkám, na které maminky v kuchyni neměly moc času, a nechává se inspirovat těmi nejlepšími kulinářskými biblemi ze zahraničí. Je podrobná, vřelá, laskavá, má smysl i trpělivost se začátečníky, vypráví příběh – a hlavně: recepty z ní fungují.

Zajímavý románový debut vyšel před měsícem teprve třiadvacetiletému scenáristovi Jaroslavu Žváčkovi. Lístek na cestu z pekla je pábitelská próza plná energie, erotiky, expresiv a pestře omalovaných figurek s nešťastnou dušičkou. Místy tak trochu „háelpéčko“, respektive dovedně upletená série vzájemně se prolínajících „hlubokých lidských příběhů“ … Tahle akvizice se nakladatelství Paseka povedla.

Už třetí výborný román vychází v češtině Simonu Mawerovi. Na rozdíl od předchozího Skleněného pokoje (osud brněnské Vily Tugendhat a jejích obyvatel – vzpomínáte?) a Mendelova trpaslíka je novinka zcela prosta českých a moravských reálií: Dívka, která spadla z nebe vypráví příběh mladičké válečné hrdinky Marian Sutrové, jež je jako britská špionka „vysazena“ do Francie. Opět pečlivé rešerše, zajímavá fakta a skvělý styl (a překlad Lukáše Nováka).

Už třetí výborný román vychází v češtině Simonu Mawerovi. Na rozdíl od předchozího Skleněného pokoje (osud brněnské Vily Tugendhat a jejích obyvatel – vzpomínáte?) a Mendelova trpaslíka je novinka zcela prosta českých a moravských reálií: Dívka, která spadla z nebe vypráví příběh mladičké válečné hrdinky Marian Sutrové, jež je jako britská špionka „vysazena“ do Francie. Opět pečlivé rešerše, zajímavá fakta a skvělý styl (a překlad Lukáše Nováka).

(...) málokterý z Čechů opovrhne skvělou knihou vzbuzující nevázanou touhu po kapce (či ještě lépe po flašce) alkoholu, která ovšem zároveň poradí, jak s vínem, pivem a destiláty nakládat. Manuál každodenního pijáka (vyd. Plus) tvoří tři texty významného britského romanopisce a celoživotního ochmelky Kingsleyho Amise (vzpomínáte na Šťastného Jima?), a jak se přiléhavě píše v předmluvě, jedná se o „archivního Amise: neřezaného, nefiltrovaného a vylepšeného dlouhým zráním“. Úvahy o kocovině, rady, jak se neožrat, ódy na hospody a recepty na drinky doplňují zábavné i vzdělávací kvízy.

Po „radách pro začínající tatínky, kteří nechtějí brzy skončit“ přichází tento zodpovědný otec tří kluků s druhým dílem Tátologie a rozšiřuje svou realistickou, vtipnou a inspirativní odpověď na koncept „líného rodiče“: otcové, buďte nezodpovědní, spěte v práci, zapomeňte na sex, koníčky, kariéru i problémy lidstva, nefňukejte a pochlapte se. Bryczova knížka bude modernímu českému tatínkovi praktickým rádcem a v rámci péče o rodinné hodnoty by se měla stát povinnou četbou.

(Autorka) se opět nevyhýbá erotice a tře, mne a hladí citlivá ženská místa – sexuální iniciace nevinné a posléze nestoudné Cley je doširoka otevřenou, mokrou, ženskou odpovědí markýzovi de Sade. Zapomeňte na Padesát odstínů šedi a pořiďte si tuhle libertinskou prózu z nakladatelství Novela bohemica; dobře si v ní počtete a po překonání nostalgického rozjezdu zastane i roli autoerotické pomůcky.

(...) Proč se Mantelová, autorka brilantních románů inspirovaných vlastními osudy či propracovaných, faktograficky bohatých historických próz, vlastně rozhodla vyprávět tenhle duchařský příběh? Možná proto, že na duchy jako dítě věřila a věří dodnes; často se jí zjevují (...) Historky ze záhrobí, vrtání sond do děravé paměti a překvapivé, vtipné metafory nedokáží skrýt druhý plán místy snad trochu zdlouhavého románu Za temnotou – neštěstí života na periferii, ať už tím myslíme kraje velkoměst, nebo okraj společnosti. Mantelová dokázala ze světa mrtvých přivést román, díky němuž se my živí můžeme docela dobře pobavit i poučit.

(...) Další připomínkou důvěrně známých front na pomeranče, živoření na socialistickém sídláku, smrdutých výtahových šachet, otročení na zahradě, šmeliny a šlendriánu bude pro českého čtenáře právě vydaný komiks Marzi 1984–1987 (...) Vyprávění vyhublého, okatého, zrzavého jedináčka odhaluje typické rodinné vztahy (máma je tlustá a zlá, tatínek je anděl), typické socialistické hospodaření (v regálech je jen ocet a hořčice; přebytky ze zahrady lacino prodáme sousedům z paneláku), typický polský postoj k náboženství (do kostela se musí, pokud si člověk nestihne řádně zaflákat jediné sváteční šaty) i typické dětské pocity (bojím se smrti – a taky se strašně stydím za to, že chodím na velkou). Na každé stránce šest na sebe navazujících obrázků nezvykle naplněných textem; třiatřicet příběhů napsaných s humorem a přesností, ačkoli jsou události z polského betonového města 80. let viděny dětskýma očima. Solidarita, Černobyl, cukr a toaleťák na příděl, otrávený vzduch, masožravé oblečení a vypasené morče. Připomeňme si někdejší domov, sladký domov...

(...) Outsiderovi Maikovi Klingenbergovi, přes jeho naprostou normálnost přezdívanému Cvoky, odjela na konci školního roku máma na odvykačku a táta na „služebku“ (po boku mladé a krásné sekretářky). Je tudíž tak trochu nucen prožít dobrodružný prázdninový týden se sympatickým ruským přistěhovalcem Andrejem Čichačovem, řečeným Čik, který vyhlíží „jako Mongol – jeden nevěděl, kam se vlastně kouká“ a je malinko „socka“ („jeho neforemný hnědý boty vypadaly jako mrtvý krysy“).(...) Čik je vtipný, dokonale autentický a (díky absenci vulgarismů a sexu) zdravotně nezávadný.
Sedmačtyřicetiletý berlínský malíř, ilustrátor a prozaik Wolfgang Herrndorf získal za Čika, druhý ze svých tří románů, prestižní Německou cenu za literaturu pro mládež a Cenu Clemense Brentana.

(...) Co je na próze Ulické obzvlášť cenné, je odvaha k nečernobílému vidění a k říznutí do živých ran. Přitom tak autorka, která do románu vstupuje svými komentáři a vyskytne se leckde v dokumentu své literární postavy jako „spisovatelka z Ruska“, nikdy nečiní pateticky a okázale.
(...) Kolážovitost knihy má dvě přednosti. Cítíme se stejně jako autorka ve fázi tvoření, pátráme výstřižek po výstřižku (jednou je to záznam o bestiálním teroristickém činu, podruhé židovská anekdota, potřetí postelová scéna bývalé jeptišky), abychom se dobrali představy nějakého uceleného světa. Je to dobrodružství, a kdo se někdy zabýval pořádáním sbírky známek, tento aspekt díla ocení. Dalším kladem této kompozice je, že nejen narození, ale i smrtí najdeme v příběhu tolik, že by to vydalo na celý hřbitov. O těchto velmi lidských tématech umí Ulická psát dojemně a sugestivně. Z každého jednotlivého útržku tak čtenáře Daniela Steina, překladatele ovane úžasný dojem, že právě tady dochází ke zrodu či skonu poprvé.

(...) Paměť básnířky skáče přes první lásky („Nezbylo mi, než se do něj zamilovat, byl to hezký chlapec.“) a útržky doby, kdy byly největší bojovkou kuličky nebo kutálení se z kopce v prázdné popelnici – prvních deset let života holčičky, která byla hodně nemocná, ráda četla a hrála školku s míčem i švihadlem. Jakoby za záclonou občas zahlédneme ducha doby.
Několik hnědě tónovaných snímků malé Bohušky, její rodiny, kamarádek a panenek dotváří jímavou, nostalgickou, niternou, prostou knížečku dámy, která, abych parafrázovala její verše, má dva životy – napřed žije a pak o tom píše. „Vzpomínám-li na své hračky,/ vybavují se mi/ už jen jejich stíny.“

(...) Kouzlo Smrti múz tkví podle mého soudu v synergii obdivuhodné erudice autorky, znalkyně Skotska první poloviny 19. století, a jejího sebevědomého stylu protkaného vtipem a osvěžující ironií. Humor, zkratka, dobový jazyk proložený aktuální profánností: „Vy si píšete se Swiftem?“ užasl jsem. „Ty kráso!“ (...) Výsledný román je v našich podmínkách pozoruhodným úkazem – a pro milovníky Skotska, dobré literatury a poučné historické prózy povinnou četbou.

(...) Kersnovská ve svých pamětech osvědčila vynikající pozorovací talent. Pasačka vepřů, zdravotní sestra, pomocnice v márnici, a posléze dokonce hornice zevrubně charakterizuje sadistické dozorce i rázovité postavičky mezi spoluvězeňkyněmi a neopakovatelným způsobem přibližuje atmosféru v gulagu i o něco snesitelnější poměry ve vyhnanství, kam díky bonusům získaným v norilském táboře roku putovala v roce 1952. Po vypršení trestu v roce 1960 žila se svou matkou v severokavkazských Jessentukách. Právě zde své memoáry zhustila do objemných sešitů a poskytla tak ojedinělé svědectví o oné „vzrušené době“, proklínané jejími oběťmi a dodnes adorované stalinisty. Životní příběh Jevfrosinije Kersnovské, jež se navzdory prožitému utrpení pokládala za „obyčejnou Evropanku“, potvrzuje poněkud cynické rčení, že kdo přežil gulag, měl vyhlídky na dlouhověkost. Narodila se totiž v roce 1907 a zemřela až roku 1994.

(...) Prozaik BOUALEM SANSAL se kvůli svému čtyři roky starému, v pořadí pátému románu Němcova vesnice aneb Deník bratří Schillerových dostal doma v Alžírsku do velkých problémů, ačkoli jeho knihy tam tou dobou byly už dva roky zakázány. Ono se moc nesluší poukazovat na tragický stav nepokoji a chudobou zmítané vlasti a srovnávat rysy islamismu bujícího v dnešních muslimských enklávách s pořádky, které kdysi ve vyhlazovacích táborech i hodovních síních zavedli Hitler and his melody boys... (...) Mimochodem, Sansalův skvěle napsaný příběh s úvahovými pasážemi bodajícími do svědomí lidstva se inspiroval skutečným životem nacistického pohlavára, který přes Egypt prchl do Alžírska a tam se z porobitele lidství stal oslavovaným mudžáhidem, bojovníkem za svobodu nejrozlehlejšího státu Afriky i největší muslimské země.

Španělské vydání románu 2666, jenž vyšel rok po autorově smrti, má přes dvanáct set stran, anglický překlad ještě o osmdesát víc. Složitě komponovaný celek tvoří pět oddílů; Roberto Bolaño je krátce před smrtí zamýšlel vydat samostatně, aby lépe zabezpečil rodinu. Nebylo to třeba, z knihy se stal bestseller. Navíc získala hlavní cenu amerických kritiků, překlad ve svém pořadu propagovala i moderátorská hvězda Oprah Winfrey a zpěvačka Patti Smith o ní prohlásila, že je to největší kniha současnosti a že jí dává sílu tvořit.

(...) Příhody nesnesitelné pozérky Angie (vlastně jde o obyčejnou českou Martu Staškovou, ale to jí zní příliš banálně), která z marnosti svého pražského živůtku utíká na „křižovatku Na konci světa“, na finský venkov do sousedství (stereo)typické finské famílie, čtenáři zprostředkuje kromě ženy samotné ještě pestrá partička střídajících se vypravěčů. (...) Dnes dvaatřicetiletá Salmela získala za svůj finskými čtenáři zbožňovaný bestseller prestižní literární cenu tamějšího největšího deníku Helsingin Sanomat i nominaci na nejcennější finskou knižní trofej Finlandia (o jejímž získání mimochodem Angie sní, když začíná práci na jednom ze svých literárních blábolů, jejichž vinou už je čtenář v závěru knihy poněkud uondán).

(...) Jenže Barnesovo Vědomí konce je jiná liga, a těm, kteří četli některý z prozaikových šesti předchozích románů přeložených do češtiny, třeba Flaubertova papouška, Arthura & George nebo Žádný důvod k obavám, je zřejmé, že konečně vybojovaná Man Bookerova cena je po třech nominacích rozhodně zasloužená. Čeká nás jako obvykle skvěle napsaná i přeložená, brilantně strukturovaná kniha s překvapivým vyústěním – do ztracena.

Tanečnice s poetickou přezdívkou kudrnka vypráví strašlivou historii. V lázních Jáchymov jí naslouchá nakladatel Anselm Findeisen, milovník vídeňských kaváren a jejich lenivé atmosféry, kterého postupně ničí bolestivá nemoc páteřních obratlů. Kniha proti sobě postavených rozdílných světů, zčásti sportovně i politicky laděná literatura faktu, doplněná líčením pocitů kudrnky i nakladatele – to je Jáchymov rakouského autora Josefa Haslingera. (...) Popisný, chvílemi až strohý jazyk dobře postihuje strašnou atmosféru vězení i jáchymovského pekla. Román známého šestapadesátiletého prozaika a esejisty Haslingera zůstává také díky překladatelce Libuši Čižmárové strhujícím čtením.

(...) Polodokumentární román ruského spisovatele Leonida Gabyševa Odljan neboli Vzduch svobody vzbudil v době svého vydání na přelomu 80. a 90. let kontroverzní reakce. Ambivalence přijetí vychází z pozice, z níž autor příběh svůj a svých spoluvězňů vypráví. Dává totiž nahlédnout do temného světa zločinu a kriminálů, kam se dostal jako patnáctiletý chlapec koncem šedesátých let za krádeže i jeden vážnější delikt.

Mizející zvyky a rituály, které obyčejný smrtelník nemá šanci zažít. Český fotograf Roman Burda vydává knihu fotografií ze svých cest po Etiopii, kde jej mezi sebe přijaly domorodé africké kmeny od řeky Omo. Čtyři domorodé africké národy a jejich starobylé kulturní zvyky mapuje fotografická publikace Romana Burdy nazvaná jednoduše Ethiopia - Omo River. Na více než dvou stovkách černobílých snímků v ní český fotograf dokumentuje život lidí na březích řeky Omo. Burda navštívil Etiopii poprvé jako turista: "Co jsem tam viděl mě nutí se do této nádherné, neobyčejné země vracet i několikrát ročně." Zvědavost a touha poznat nové lidi jej zavedla i na místa, která zůstávají běžnému návštěvníkovi Afriky skrytá.