Dva autoři, dva různé jazykové a kulturní zázemí, jedna série. Thomas Enger je norský mistr kriminálky. Johana Gustawsson je francouzská autorka krimi se švédskými kořeny. Co z toho vzešlo?

Kari Voss — psycholožka, uznávaná odbornice na odhalování lži a na řeč těla, jejíhož syna před lety někdo unesl — vyšetřuje vraždu dvou šestnáctiletých dívek v městečku Son jen pár desítek kilometrů od Osla.
Městečko Son totiž skutečně existuje — tiché norské městečko, které se teď stává dějištěm toho nejtemnějšího. Kontrast zátiší a násilí je v severské kriminalitě oblíbený nástroj, a tady je použit s jasným cílem: Vybudovat atmosféru, která čtenáře přilepí ke knize.

Kari Voss je zajímavá protagonistka: profesionálka, která čte ostatní lidi dokonale, ale sama nese trauma, jež nečte nikdo. Odbornice na lež v prostředí, kde každý něco skrývá.

Na druhé straně: Někdo už může mít těch postav, které si s sebou táhnou určitý balvan dost. Je to ale jeden z rysů severského thrilleru a tady je navíc toto trauma velmi příjemně zpracované. Zkrátka a dobře: tohle je zárodek dobré série. Jakkoliv jsem zatím teprve ve čtvrtině, tak mohu říct, že to je velmi zdařile napsaná kniha.

Fanoušci Nesbøho, Jussi Adler-Olsena nebo Karin Fossum mají jasno. Ale i pro ty, kdo skandinávskou krimi ještě nepropadli — tohle by mohl být správný vstupní bod.

Může vzniknout dobrá kniha jen z toho, že si dva lidé ve vlaku z Vídně do Mnichova povídají? U většiny autorů by to byl sotva nosný nápad. U zkušeného spisovatele to ale může stačit. Daniel Glattauer už několikrát ukázal, že dialog je jeho přirozené teritorium. Otázkou tedy není, zda to zvládne řemeslně, ale zda i tentokrát dokáže z minima vytěžit maximum.

Je to dvacet let, co český knižní svět zasáhl román Dobrý proti severáku. Jednoduchý nápad, chytrá forma a silný čtenářský ohlas. Glattauer si jím vydobyl pověst autora, který umí psát o vztazích lehce, s nadhledem a bez zbytečné tíhy. Ve vlaku k tomuto obrazu přirozeně odkazuje, aniž by se ho snažil překonat nebo zásadně rozšířit.

Novela, kterou v češtině vydalo nakladatelství Host v překladu Viktorie Hanišové, stojí na zcela minimalistickém základu. Stárnoucí spisovatel v tvůrčí kriz Eduard Brünhoferi, cesta vlakem, nečekaná spolucestující – terapeutka Catrin Meyrová. Zpočátku se může zdát, že autor volí až příliš bezpečnou cestu. Dialogy jsou civilní, tempo klidné, situace zdánlivě obyčejná. Právě v této uměřenosti se ale ukazuje Glattauerova zkušenost.

Rozhovor se postupně mění v psychologickou hru. Catrin klade otázky, tlačí, systematicky rozkrývá Eduardovy postoje k lásce, nevěře, stárnutí i alkoholu. Eduard odpovídá, uhýbá, racionalizuje a čtenář sleduje nejen jejich čím dál tím ostřejší výměnu názorů, ale také jeho vnitřní monolog. Pointu příběhu lze odhadnout poměrně brzy, což ale nepůsobí rušivě. Glattauer se tentokrát nesnaží šokovat, spíš pečlivě vede čtenáře k cíli, který dává smysl.

Ve vlaku není kniha, která by chtěla otřásat nebo znejišťovat. Je to komorní text, založený na přesném dialogu, jemném humoru a schopnosti vystihnout drobné lidské slabosti. Nejde o autorův vrchol, ale o suverénní, vyzrálé dílo, které ví, čím chce být. Pokud by měla být tato novela jeho poslední, působila by jako klidná a důstojná tečka. Nenápadná, ale čtenářsky velmi příjemná.