Duch odchází

(...) Román lze chápat jako epilog, neveselé rozloučení s literární postavou, která stárla a proměňovala se spolu se svým tvůrcem a u níž jsme byli pravidelně nuceni zamýšlet se nad mírou autentičnosti, s níž odráží život a názory samotného Rotha. Stáří už zde nehraje takovou roli, jako například ve výtečném Sabbathově divadle, které popisovalo pozdní, divoká vzplanutí zralých lidí. Zde už pro vášeň není místo, zbyly vzpomínky a nenaplnitelná touha. Spisovatelovy jiskrné dialogy s ženami, z nichž vždy prosvítala "metafyzická erotika", už jsou možné pouze jako ideální varianta reality v poznámkách ve spisovatelově bloku.

(...) Na druhé straně, a to je třeba zdůraznit hned na začátku, byla by obrovská chyba číst tuto Rothovu knihu jen jako kuriozitu anebo jako materiál pro diagnózu autorova tělesného a duševního stavu. Ano, možná se tam tyto aspekty promítají, ale - jak nás Roth dostatečně upozornil v předchozích zuckermanovských románech -každé pátrání po biografické inspiraci je ošidné. A proto je třeba číst tento román jako výsostné literární dílo.

(...) Proč číst nového Rotha? Rozhodně ne proto, abychom spekulovali, zda měl jako Zuckerman rakovinu prostaty či zda si také znovu pročítal Josepha Conrada, ale pro citovou a myšlenkovou hloubku, jaké je schopen často v rámci jediného odstavce dosáhnout. A pro nádheru poslední tragikomické kapitoly z Zuckermanova života, jakož i pro tragikomickou nádheru posledních Zuckermanových vět: "V hrobě přibral."