O spánku a mizení

Zatímco Chuť jablečných jadýrek ještě tak trochu voněla létem, nejnovější román německé prozaičky Kathariny Hageny O spánku a mizení (vydal Host v překladu Petra Štědroně) už se posunul k podzimu – a to rovnou do mlh nad řekou. Autorka pokračuje v linii vytyčené již v předešlé knize, opět jde o nevyřešenou minulost a ztráty, které přináší život, jen je tentokrát o trochu melancholičtější a také komplikovanější. Hlavní hrdinka šestatřicetiletá Ellen pracuje jako somnoložka, píše kulturní dějiny spánku a léčí ty, kdo nemohou spát, sama paradoxně však také trpí nespavostí – a jednu hamburskou noc, která tak tvoří rámec vyprávění, stráví rekapitulací svého dosavadního života. Vzpomínky staré i novější ji vedou zpět do rodného města Grundu na břehu Rýna, do Irska i do Hamburku. Přemítání vynucené absencí spánku jí znovu přehrává dobu dospívání, odchod z města, narození dcery, život v Irsku, úmrtí matky, vztahy, rozhodnutí, rozchody. Symbolem těch ztrát a nálezů jako kdyby byla všudypřítomná voda. Voda průhledná, ale neprostupná a těžká jako minulost. Voda Rýna obklopená rákosím, voda moře, která obepíná Irsko, voda z hamburského přístavu. Voda pronásledující, která neumožňuje vyklouznout a zapomenout. Voda se stane osudově blízká i další postavě příběhu, podivínské Martě, která je jeho druhou vypravěčkou. Její linie je jiná – do bolestivé minulosti se neponořuje, spíš zaznamenává svou současnost, kterou vpisuje do deníku. V něm by sice měly být jen záznamy ze sboru, jehož byly Marta i Ellen členkami, ale Marta si začne zapisovat mnohem víc. Zmiňuje se v něm o nenávisti k Ellen a její dceři Orle, o synovi jménem Lutz, jehož stopy do městečka přišla hledat stejně jako viníky jeho zmizení. V jejích zápiscích figuruje i Ellen která opustila Irsko a zaplétá se před jejíma pátravýma očima s Bennem, studentem, který se potlouká po březích Rýna, cosi hledá a nemůže spát. Zatímco Ellen se odreagovává v nerovném vztahu, Marta plánuje pomstu. Všechny a všechno však bedlivě sleduje nemluvný Andreas, dávný Ellenin i Lutzův přítel, který často chodí právě kolem řeky. Tam jednou najde i Martin deník. Dobře ví, kde hledat to, co by každý z nich chtěl najít, ale také to, že některé věci je lépe nechat si pro sebe a některé dopisy nedoručené. Jak již bylo řečeno, s příběhem je neoddělitelně spjato prostředí - krajina kolem Rýna, řeka a její skrytá zákoutí, místa vášnivých schůzek a domov volavek. Hagena popisuje lužní lesy, pískovny a staré vyšlapané pěšiny, které drží svá tajemství, velmi sugestivně a se smyslem pro poezii. (Autorka pochází z Karlsruhe, žila v Dublinu a nyní v Hamburku, takže do příběhu podle všeho vložila své vlastní dojmy z reálného prostoru.) Díky poetickému zaobírání se autorce daří děj zpomalovat, což pomáhá udržet trpělivého čtenáře v napětí. V románě je totiž patrná snaha do poslední chvíle nevyzradit žádné tajemství - autorka si dává záležet, aby cesty které vedou k rozuzlení nebyly přímé, takže příběh je rozkrýván pomalu, asi tak jako stoupají mlhy nad řekou. Krajina se objeví na kratičký okamžik, než zase upadne do závoje mlh…. a stejné je to i s tímto příběhem.