Recenze z média RESPEKT
Pěticípá svoboda
O těchto událostech vyprávějí Čtyři knihy Jen Lien-kchea. Každá z nich z jiné perspektivy, jiným jazykem a stylem, všechny se ale týkají téhož. Staré řečiště je jakousi oficiální kronikou převýchovného tábora, kde se děj odehrává. Dítě vypráví o osudu velitele tábora, Záznamy zločinců jsou práskačským hanopisem jednoho z vězňů na své kolegy a Nový mýtus o Sisyfovi filozofickou úvahou rámující celou knihu. Výsledkem je nebývale působivé literární podobenství.
Výmluvná je už symbolická charakteristika a rozmístění základních figur: převýchovnému táboru velí postava jménem Dítě. Pod jeho dohledem jsou vězněni Hudba, Náboženství, Učenec, Spisovatel a další postavy zastupující jiné druhy umění a věd. Aby je Dítě přinutilo spolupracovat, zavede pro ně infantilní hru odměn a trestů – za dobré chování a pracovní výsledky jeden červený kvítek, za pět kvítků červená pěticípá hvězda, za pět hvězd svoboda.
Procházka okupovaným městem
Ideální hypermoderní kniha
Osm knih v lágru
(...) Osvětimská knihovnice není napsána poetickým ani příliš naturalistickým jazykem. Věrně odráží myšlenkový svět čtrnáctileté dívky a střídá jej s prostřihy osudů jiných odvážných – kromě Hirsche třena dvou vězňů, kterým se podařilo z Osvětimi uprchnout, Rudiho Rosenberga alias Rudolfa Vrbu a Fredyho Wetzlera, nebo desátníka SS Viktora Pesteka, jenž dezertoval a stálo ho to život. Pokud je Iturbeho kniha v kontextu šoa literatury něčím výjimečná, pak především díky popisům zázraku obyčejného života v rodinném táboře. Ten je nepopiratelně tragický, nicméně není líčen velkými slovy a hutnými estetizujícími obrazy, jak je tomu u některých jiných autorů, třeba Arnošta Lustiga v případě jeho pozdějších knih. Antonio G. Iturbe je mimo jiné významný kulturní novinář, a tak je jeho styl publicisticky věcný, přímočarý a příjemně doslovný. Možná čtenáři, stejně jako autor románu, dosud na hrdiny nevěřili, ale po přečtení Osvětimské knihovnice tomu bude jinak. A možná v sobě alespoň na chvíli znovuobjeví jakýsi druh tajného spojenectví s knihami, "jež některým lidem umožňuje, aby si vytvořili z několika svázaných listů celý jeden velký svět pro sebe".
Za tuto lásku neděkuji
Korespondence Ivana Diviše přináší svědectví o jeho dlouhém navracení se do Čech. Ivan Diviš, "numero uno" českého básnického společenství, jak sám sebe sarkasticky i s typickým haurstvím zve, se do Čech vrátil roku 1997. Za sebou měl sedmadvacet let mnichovského exilu. Staronový domov ho sice ocenil Státní cenou (1995) za knihu Teorie spolehlivosti, sám návrat domů však básníkovi mnoho zkonejšení nepřinesl. Těžko říct, jestli byla víc na vině proměněná, nevlídná doba, či zda si básník osudovou bezútěšnost nosil sám v sobě. Plastický obraz jeho dlouhého navracení přináší kniha Návrat do Čech, shromažďující Divišovy dopisy vybraným přátelům z období 1990–1999, tedy do básníkovy smrti. Jako prolog je připojeno pár dopisů ještě z let šedesátých. Divišovo epistolární psaní je neodolatelné; výbušné, vrstevnaté, citově otevřené, jazykově strmé, dynamické. Nechybí humor, vulgarita, histrionství, ale ani vřelost, dojetí.
(Ne)možnost nehybnosti
Kam kráčíš, Česko?
Portrét bílého zkrachovalce
Vrazi kolem nás
Láska a smrt skrz peep show i magnetickou rezonanci
(...) Při četbě Němcovy nové knihy ožívá pocit, který člověk má u starých dobrých krátkých próz Čechovových, Buninových, Hemingwayových, Hrabalových. A Kunderových Směšných lásek, jež zjevně stály u kolébky. Tedy próz "ručně" psaných, založených na vybrušování a cizelování. Také samotný žánr "románku" přichází z míst mimo dnešní čas a prostor. Tímto podtitulem bývaly označovány už před sto lety knihy, které chtěly zaujmout čtenáře čtoucí kvůli ději a toužící, aby byli vytrženi z fádní či neútěšné každodennosti života kolem nich a aby byli přeneseni do sféry čistého, uspořádaného a dynamického světa, v němž platí jen zákonitosti příběhu. A právě souborný a soudržný příběh, provazující jednotlivé motivy, postavy, prostředí a scény jak uvnitř každé povídky, tak navíc i v rámci knižního celku, je majákem, k němuž Němcův vypravěč směřuje.
Intimní poklad
Jan Ságl zpracoval své snímky undergroundu, které měl za dávno ztracené. "Všichni se z toho radují. Ale já myslel, že do té krabice snad nazvracím, když jsem ji našel." Fotograf Jan Ságl (71) nechodí pro silná slova daleko a používá je i při příležitosti, která se nedá nazvat jinak než jako objev pokladu. Loni totiž našel dva tisíce negativů, které považoval čtyřicet let za nenávratně ztracené. Vyvolané filmy zachycují formující se hnutí československého undergroundu, jehož součástí byl Ságl na přelomu šedesátých a sedmdesátých let. "Rok jsem pak trpěl jako zvíře, víte, jak se ty filmy ve skeneru kroutily?" vzpomíná Ságl na dlouhé měsíce uplynulého roku. Během nich doloval z vybledlých políček obrysy událostí, jež se před ním znovu odehrávaly. A tím utrpením nemyslí jen práci s nekvalitním materiálem, který kdysi tajně získával od kameramanů z Barrandova. Díky Ságlovi před sebou sice máme unikátní svědectví o neopakovatelné éře naší historie. Jenže v povaze autora je dívat se dopředu a Ságl již za touto dobou dávno udělal ostrý řez. Nakonec však sám uznává, že zatnutí zubů stálo za to. Svědčí o tom nejen výstava Tanec na dvojitém ledě, která je k vidění v lounské Galerii Benedikta Rejta, ale i stejnojmenná pětisetstránková publikace, již vydalo nakladatelství KANT.
Vášeň, láska, zbraně a krev
Sex, lži a video po česku
Prchání před situací
Žádné posmrtné masky
Sem tam se sesouvám
Mezi vílou a děvkou
Vášeň s přísnými pravidly
Revoluční deníky
Zkuste snít na kolejích
Zlomek absolutna
Vrah z přesvědčení
Vyšla první detailní studie o Reinhardu Heydrichovi Na začátku profesní dráhy byl ambiciózním, poněkud samotářským námořním důstojníkem svědomitě vykonávajícím rozkazy, který se nezajímal o politiku, zato toužil "zářit v očích nadřízených, kamarádů, mužstva i ve sportu". Podobných mladíků jsou tisíce, z Reinharda Heydricha se však stal jeden z hlavních Hitlerových katů, pečlivý architekt holocaustu. Co vede k tomu, že si chlapec z úspěšné středostavovské rodiny oblékne černou uniformu, nasadí čepici s lebkou a vědomě překročí veškerá pravidla lidskosti? Zajímavé odpovědi nabízí detailní Heydrichův životopis z pera mladého německého historika Roberta Gerwartha. Jeho kniha je cenná tím, že o Heydrichově životě v celé jeho složitosti neexistuje jiná studie, jež by splňovala požadavky kladené na vědeckou práci. Poslední taková biografie vyšla před více než čtyřiceti lety a mapuje pouze počátek Heydrichovy kariéry.
Prvotina s příslibem
V kontextu současné české prózy nicméně jeho román pokládám za příjemné překvapení. Žváček se jím představuje jako energický a důvtipný fabulátor s citem pro načasování zápletky, vládnoucí účelně lapidárním jazykem (rizikem, které z jeho užívání vyplývá a jemuž se debutant nedokázal zcela vyhnout, je určité zmechaničtění a oploštělost výrazu). Žváček dobře ovládá i umění načrtnout na malé ploše postavu, která svými výraznými a přitom ambivalentními rysy čtenáři utkví v paměti, aniž by degradovala na prvoplánovou karikaturu.
Tajemství povrchu
V jako Vokolek
Vychází kniha zachycující neobyčejný příběh uměleckého rodu Vokolků Mohla by tak začínat pohádka: Žili byli tři bratři, o které se starala milující sestra. Jeden byl básník, druhý malíř a sochař, třetí tiskař a vydavatel. Sestra se stala řeholnicí. Byli chudí a žádný z nich nezbohatl. A přece je jejich stopa v české kultuře 20. století tak výrazná. Ano, pardubická tiskárna Vokolkových nebyla provinční manufakturou, ale rodinnou uměleckou "hutí", která pečovala o literaturu a knižní kulturu na evropské úrovni. Vydávali nejen pečlivě vypravené svazky Demla, Holana, Reynka, staroříšské Archy a knihy s Čapkovými linoryty, ale také francouzské a německé básníky, kteří Vokolkům nadšeně děkovali.
Mýtus kontrakultury
To selský v sobě hledám
Knihovna bez polic
Sveřepě dívčí nemístnosti
Rozmetaný román o škodlivé době
Výřečný duch
Tělo jako důkaz
Úděl ruského chlapa
Divoké pitky, balení holek i nasazení na čečenské frontě. Takové zkušenosti promítá kontroverzní ruský spisovatel Zachar Prilepin (36) do jedenácti povídek, jimiž se poprvé představuje českým čtenářům.
Navzdory brutalitě čečenských námětů jsou Botky plné horké vodky především pobaveným vyprávěním o životě generace dnešních ruských třicátníků. Témata Prilepin čerpá z vlastního pestrého života. (...) Ze souboru se vymyká povídka Žilka o rozpadajícím se manželství, již Günter Grass označil za "poetický text", jehož hlavní hrdina je ve sbírce "cizí jako meteorit". Tady Prilepin skutečně odhaluje svou nejsilnější stránku - svébytný lyrický styl ("tváře měkké jako hlína", "kyvadlo v bocích žen, v němž je vždy přítomna naděje").
Já nejsem mírou pro druhé
Bratranec transvestita
Jak obejdu ten čas?
Souborným vydáním díla Jiřího Pištory je konečně splacen další literární dluh (...) Gruša správně podotýká, že Pištorovy básně pro děti jsou spíš morgensternovské hříčky určené dospělým. Je přízračné, zároveň ale velmi "pištorální" (Gruša), když tyto básničky pro Mateřídoušku ve svazku plynule navazují na Pištorovy texty nejdrtivější. Ironií osudu právě jedna z Pištorových nevinných říkanek Lapkové spustila vlnu básníkovy posrpnové skandalizace a pronásledování, jež přispěla k jeho sebevraždě.
Vynikající svazek Básně a Brundibásně nakonec pořadatelé vybavili krutým epilogem, totiž autentickou policejní zprávou z Pištorova pohřbu, pořízenou důvěrníkem s krycím jménem Franta. Tady se doba, s níž se Pištora ve své poezii tak náročně a zpříma utkal, předvede v celé své trapné hrůze. Zvláštní však je, že i děsivou policejní zprávou nakonec prokmitnou záblesky nevývratně lidské. Stále táž palčivá otázka se vznáší i nad obludným, absurdním raportem: Jak obejdu ten čas?