(...) V něm jako by se Zábrana definitivně otevřel, odhodil poslední zbytky naděje a nadechl se z plných plic totální a bezvýchodné skepse. Leccos napoví už fotografie, které Nápěvy doprovázejí: zatímco snímek ze studentských let zachycuje odhodlaně zasněnou chlapeckou tvář, portrét dvaadvacetiletého, předčasně dospělého muže ukazuje ironický odstup, ostražitost, obavy. Slovo - ať už v překladu, nebo v původní tvorbě - se stalo Zábranovi jedinou, poslední možností. V alternativních fikčních světech hledal opozici vůči realitě, kterou dusil nepřátelský režim. Slovo se mu stalo jedinou možností důstojné existence uvnitř systému nepřestajné buzerace a ponižování všeho, co tento ubohý systém převyšovalo. Jan Zábrana jej převyšoval vším: celým svým životem a dílem.