Václav Havel: Duchovní portrét v rámu české kultury 20. století

Kniha Martina C. Putny seznamuje s velmi pestrým intelektuálním zázemím, do něhož se Václav Havel narodil, z něhož vyšel a na něž svým myšlením navázal. Putna zdůrazňuje především tři „geneticky“ dané determinanty Havlovy osobnosti: zaprvé spiritismus jeho dědečka Vácslava Havla, zadruhé tradice svobodného zednářství a úcta k masarykovským hodnotám jeho otce Václava M. Havla, zatřetí bohémství jeho strýce Miloše Havla. Podle Putny se všechny tyto tři odlišné momenty slévají právě v myšlení Václava Havla, který se svojí naslouchající nevyhraněností stál vždy „uprostřed“ jako smiřovatel odlišných názorových proudů. Jako klíčová se pak tato Havlova sjednocující schopnost projevila především v disentu, kde pod Havlovým zaštítěním spolupůsobily velmi rozdílné skupiny (underground, katoličtí kněží, bývalí komunisté). Putna uvádí i další významné české osobností, které Václava Havla silně ovlivnily (Šafařík, Neubauer, Ivan M. Havel, Patočka), avšak dodává, že Havel si přesto vždy uchoval svoji názorovou pluralitu, která brání zařadit ho do určité kategorie (dramatik, filosof, věřící, politik). Ačkoli tedy Putnova kniha podává skutečně komplexní „duchovní portrét“ Václava Havla, její záběr je o něco širší, neboť je navíc zajímavým svědectvím o určité části české intelektuální elity 20. století. Václav Havel tedy představuje pouze jakousi špičku ledovce, pod níž se ukrývá množství dalších souvislostí. Zdá se však, že Putna až příliš akcentuje vliv různých církevních i necírkevních náboženských proudů na Havla.