Recenze z média TÝDEN

Je to téměř detektivka z prostředí knihoven, antikvariátů a historických zájezdních hostinců. V knize Neviditelná republika spisovatel Joan Peruga představuje Andorru jako ztracený horský ráj, vyhledávaný milovníky starých cestopisů. Co tam nacházejí dnes, už ale popisům z historických knih příliš neodpovídá… (...) Nejpřekládanější andorrský spisovatel píše květnatým jazykem, vyžívá se v líčení atmosféry a charakterů, jako jsou sečtělý postarší recepční nebo manželé provozující hospodu s vyhlášenými chobotnicemi. S hlavním hrdinou ho spojuje to, že oba píší do andorrského deníku a zajímají se o dějiny Pyrenejí. V Neviditelné republice se čtenářům pootevírají dveře do světa historických knižních svazků, které jsou pro jedny uměleckým dílem a pro jiné jen cennou sběratelskou komoditou.

Témata partnerských vztahů i objevování sebe sama jsou stará jako lidstvo samo. Ve spojení se závažným psychologickým problémem může přesto vzniknout poutavý příběh. Tak jako v případě románu Dýchání pod vodou. Mohla to být tuctová love story. Nicholas Andreas je šestnáctiletý mladík vyrůstající v Miami v přepychu, s vyznamenáním a nadprůměrnou inteligencí, ukázkový případ dospívajícího teenagera, kterému zdánlivě nic nechybí. I jeho přítelkyně Caitlin je ideální dívka, půvabná a obdivovaná. Jenže místo toho celý příběh začíná u soudu, ke kterému došlo na základě Caitlinina oznámení, že ji Nick po měsíc trvajícím vztahu napadl. (...) Příběhy týraných žen bohužel často trpí tím, že se autoři k tématu samému upnou natolik, že děj i jeho zpracování jsou pak plytké. Ve čtenáři zůstává hořkost z toho, že kniha sice pomáhá odkrývat a do důsledků zviditelňovat i pochopit společenský problém, ale že jde v pojetí o promarněnou šanci. V tomto případě stál u zrodu opačný přístup, a výsledek tak naopak působí o to intenzivněji.

(...) Podmanivý příběh jednoho roku, který bez nadsázky určil celé evropské 20. století, sepsal Florian Illies. Kombinoval přitom bulvární popis vztahů i atmosféry nejproslulejších lokálů slavných míst v Berlíně, Vídni či Paříži s postřehy o filozofické podstatě přelomové doby a prostým encyklopedickým výčtem. Je přitom vtipný, ironický, stručný. Německý kunsthistorik a esejista Florian Illies (42) působil jako fejetonista u Frankfurter Allgemeine Zeitung a nyní píše pro časopis Zeit; věnuje se i obchodu s uměním. Z jeho knih vzbudila největší ohlas dvojice věnovaná jeho vlastní generaci, nazvaná Generace Golf (2000, druhý díl 2005). Kniha 1913 - léto jednoho století vyšla v Německu "v předvečer" výročí, v říjnu 2012. Okamžitě opanovala žebříčky prodejnosti, dodnes se jí prodalo kolem 200 tisíc výtisků. Češi jistě nebyli jediní, kteří se chopili nápadu vydat ji rychle, hned letos, k jubileu.

Obdivovaná a uctívaná postava básníka a grafika Bohuslava Reynka (1892–1971) se dočkala úctyhodného literárního pomníku: Karolinum vydalo jeho Korespondenci. Významnou část Reynkových dopisů kdysi zachránil domáckým opisem Jiří Šerých, který spolu s literárním historikem Jaroslavem Medem stojí také za přítomnou edicí. Básník neobyčejné hloubky a obraznosti, úzce navázaný na krajinu Vysočiny, v jejímž centru Petrkově tvořil, a na francouzskou kulturu, z níž čerpal, je zdrojem inspirace pro mnohé intelektuály a umělce: vydání Korespondence tak zdaleka není jen položkou do snobských knihoven či státních institucí.

Touha po samotě, totální umělecký neúspěch a k tomu ten protivný Oscar Wilde: nejvyšší čas utéct třeba do Itálie. Tak to učiní Henry James v románu Colma Tóibína Mistr. (...) Není to jen čtení o psaní, jakkoli může celá záležitost působit trochu krypticky – spisovatel (Tóibín) píše o spisovateli (James) a jeho očima se dívá na dalšího spisovatele (Wilde). Popisy metod psaní sice nechybějí, ale spíše dokreslují atmosféru. Půvabná je třeba situace, kdy James kvůli bolesti ruky musí najmout stenografa a čelí pak mezi intelektuály podezření z přílišné "industrializace psaní" – oceňuje ale možnost chodit při formulování vět po místnosti a přemýšlet nahlas.

(...) Peter Handke je dobře znám i u nás - vyšly zde mimo jiné prózy Don Juan, Krátký dopis na dlouhou rozloučenou nebo Číňan bolesti. O divadelní známost Handkeho jména se u nás zasloužilo především Divadlo Komedie - v režii Dušana Pařízka uvedlo Spílání publiku, jeho pozdější ironickou reflexi Podzemní blues a nakonec němohru Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Sdružení Transteatral nyní přichází se svazkem lakonicky pojmenovaným Pět her, který přibližuje další položky z autorova rozsáhlého díla. Obsahuje pětici spíše literárních než divadelních textů (Nerozumní vymřou, Přes vesnice, Hra o ptaní, Proč kuchyň? a Stopy zbloudilých) v překladech Zuzany Augustové a Barbory Schnelle.

(...) Za edicí, představující literární klenoty úpadku říše římské, vesměs tedy texty napsané ve čtvrtém a pátém století našeho letopočtu, stojí známý literární historik a překladatel Martin C. Putna (44), který každý svazek doprovází obsáhlou úvodní studií. Dílo básníka Prudentia z latiny i přeložil. "Prudentius pocházel z Hispánie, byl významným úředníkem na císařském dvoře v Miláně a rozhodl se zasvětit podzim života básnictví. Obecně ale je typický pozdně antický intelektuál - majetný soukromník, pro kterého je psaní radost," říká o svém oblíbenci Putna.

Proč číst, teď a tady, staroseverské básně? Třeba proto, že jsou mimořádně zábavné. Poprvé vyšel česky klasický soubor Eddica minora, výběr z básnické tvorby vrcholného středověku ve Skandinávii. (...) Český poprvé vychází Eddica minora, tedy svazek odlišný od takzvané velké a malé Eddy, které shromažďují především hrdinské ságy. Básně tohoto korpusu vznikaly v širokém rozpětí od devátého do čtrnáctého století. Obsahují nebývalé množství krve, násilností, sexuálních narážek i divokého humoru. To vše se zdrcující severskou upřímností a syrovostí.

(...) Se Žváčkem přichází talentovaný vypravěč čtivých příběhů ze současnosti, který netrpí přílišnou sentimentalitou a má tendenci líčit dění kolem sebe se suchým humorem. (...) Lístek na cestu z pekla vypráví věci vesměs neradostné, ale tak, že máme skoro pocit, jako bychom četli humoristický román. Tomáš, hlavní hrdina, je mladý scenárista, jehož úspěšná tvůrčí období se střídají s pobyty v psychiatrických léčebnách. Nemá umělecké ambice, bere svou činnost jako práci a nad požadavky některých producentů spíše pobaveně vytahuje obočí, než by se pohoršoval; svými namachrovanými spolužáky z FAMU pohrdá a pražským kavárnám vůbec nevěnuje pozornost. (...) Bude-li autor Lístku na cestu z pekla psát dále, může se stát masově úspěšným autorem středního proudu, aniž bude čtenářům kazit vkus nebo jim okatě vtloukat do hlavy nějaké romantizující ideály. Takového spisovatele bychom, upřímně řečeno, potřebovali jako sůl.

(...) Myšková představuje typ autora, který ilustruje známé heslo "Kvalitní knihy se obejdou i bez čtenářů". Nelze čekat, že by Nícení trhalo rekordy v prodejnosti, patrně také - jako správný solitér - zůstane stranou literárního provozu. Je to malá radost pro literární fajnšmekry. Jak známo, pochválit první knihu je tak trochu danajský dar. Debutů vynášených do nebes bylo spousta, málokdy po nich následovala velká literární kariéra (jakkoli v našich poměrech má pojem literární kariéra trochu paradoxní nádech). Chvála prvotin vyvolává nemístná očekávání a nároky na knihy druhé (možná i tlak na autory) - vzápětí přichází logicky zklamání. Nechtějme od Ivany Myškové a Jaroslava Žváčka nic, oni se sami rozhodnou, co a jak (a jestli vůbec něco). Zůstaňme u potěšujícího konstatování, že tu máme dvě knihy, které stojí za to číst. A to je skvělá zpráva.

(...) Nová knížka shrnuje příspěvky z časopisů Literární noviny, Vital Plus a Týdeník Rozhlas, připojuje i promluvy psané pro Český rozhlas. Pro pravidelná Křesťanova sebrání jsou charakteristické ilustrace jeho ženy Magdaleny; Skotové představují desátý společný počin. Křesťan vládne zázračným postřehem. Kristus ukrytý v jeho jménu měnil vodu ve víno, on mění to, co lidé považují za banalitu, nudu nebo opruz, v zábavnou historku, vtip a moudrou sentenci. Žádná všednost mu není tak všední, aby z ní nebyl schopen učinit nevšednost. Přináší chvíle svěcené radostí. Nejste v pohodě? S Křesťanem budete.

(...) Autor Černé zahrady (překlad slova Karabach) je britský expert na jižní Kavkaz a zručný novinář, takže jeho reportážní vyprávění založené na encyklopedické šíři znalostí působí svižně a je okořeněno osobní zkušeností. Kolem Karabachu je 320 kilometrů pytlů s pískem na frontové linii, kde se zastavila fronta, a mír v nedohlednu. Přesto je to úchvatná země plná těžko uvěřitelných příběhů.

Povídky Jana Zábrany jsou jedním ze zásadních edičních počinů letošního roku. A nic na tom nemění, že autor je už téměř třicet let mrtev a kniha sama je zčásti reedicí. (...) Ovšem poskytují také neobyčejný čtenářský zážitek i pro ty, kterým jsou národní dějiny ukradené a básničky je nezajímají: takhle silné a přitom stylově vytříbené povídky v naší literatuře nejen současné, ale celého dvacátého století aby pohledal.

Nejfrancouzštější z britských spisovatelů, Julian Barnes, se loni konečně dočkal a v 65 letech dostal Man Bookerovu cenu za román Vědomí konce. Ten právě vychází česky. (...) Hlavním hrdinou je postarší, bilancující, středostavovský občan, průměrný historik Tony Webster, toho času v penzi. Rozvíjí před námi příběh svého dospívání a mládí, popisuje s espritem vzdělávací instituce i atmosféru sexuálních vtahů, velmi opatrných a traumatizujících, v atmosféře sešněrované Anglie. (...) Především nám předkládá pozoruhodnou úvahu o základních věcech člověka - o paměti, sebeklamu a času. O důsledcích těch nejmenších činů a o marné snaze něco napravovat. A také o fenoménu konce, který se nakonec vztahuje ke každému našemu počínání.

Tur Mulligan, Chcáč Burke a samozřejmě Leopold Bloom jsou tu zas. Nakladatelství Argo vydalo znovu slavný román Jamese Joyce Odysseus. Proč je to skvělá zpráva? (...) S tím je možné se spokojit - Odysseus se sice v každé knihovně dobře vyjímá, pouhým vystavením hřbetu by se však každý ochudil o vynikající zážitek z perlivého humoru, neotřelých nápadů a kaskády slovních a stylových hříček, kterými Joyceovo dílo oplývá. A může se číst třeba i na přeskáčku, příběhy Leopolda Blooma a jeho dublinských kumpánů nikdy nezklamou stejně jako autorovy exkurzy do středověké filozofie či antické mytologie.

(...) To, co dělá Hochgatterrerův román napínavým a poutavým čtením, jsou právě náznaky. Dokáže odkaz do důležitého příběhu z hrdinovy minulosti shrnout v jedinou větu, dokáže říct v jednom odstavci spoustu věcí, aniž nám př itom prozradí všechno - a aniž se k tomu ještě v průběhu románu vrací (a když, tak zase jen náznakem). Hutné, neobyčejně vtipné popisy atmosféry běžných dní, kdy během jedné poznámky vycítíme, na co by jiní autoři potřebovali dvě kapitoly, líčí život našich jižních sousedů (a tím i náš, protože, jak se říká, "Česko je Rakousko v nepořádku") tak, jak by to u nás patrně nikdo nedokázal. Metoda Pauluse Hochgatterera je paradoxní: dala by se nazvat přesnou přibližností. Málokdy řekne něco konkrétního, ale vždycky máme pocit, že se trefil přímo do černého.

(...) Nechybějí nejslavnější kousky, které jsou reprodukovány v již česky publikovaných překladech Jana Zábrany, Josefa Rauvolfa, Jiřího Joska, Jiřího Popela, Martina Machovce a dalších, ale i česky dosud nepublikované básně, vesměs v překladu editora a autora doslovu Luboše Snížka. Položka, která jistě nebude chybět v knihovničkách u nás stále silné hipísácké a undergroundové čtenářské komunity; ale protože Ginsberg už je dávno i školní četbou, poslouží kniha i jako docela slušná příležitost k seznámení se s Mistrovým dílem.

Máme tu zásadní událost české literatury: a nemění na tom nic ani skutečnost, že Edita Farkaš mladého spisovatele Davida Zábranského má pouhých čtyřicet stránek. (...) Edita Farkaš je monologem anonymního hrdiny, líčícím zvláštní milostný trojúhelník mezi ním, jeho (bývalou) ženou a jejich přítelem Ignacym. Nebo možná něco úplně jiného. Zábranský umí držet čtenáře v nejistotě a více než o příběh tady jde o slova a myšlenky. Ozývá se tu autorova polská i maďarská zkušenost, záliba v obskurnostech a především v jazykových hrách. Zábranský opakuje slova, pohrává si s nimi, lamentuje, variuje témata. Pracuje s tělesnou metaforikou: když líčí ženu a hrdinův vztah k ní, zajímá ho především, jak přistupuje k jídlu, pití, kouření – a k sexu.

Soubor krátkých povídek a skic rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) patří k jeho rané tvorbě z padesátých let, již začínal svou později velmi úspěšnou dráhu, ověnčenou řadou ocenění i skandálů a vrcholící zákazem publikování svých děl v Rakousku, který požadoval v závěti. (...) vykazují Události a jiné prózy už typické rysy Bernhardovy pozdější tvorby: opakování, litanická souvětí, zuřivé útoky na rakouskou společnost a politiku jak v katolické, tak nacionálně-socialistické podobě (tomuto termínu dává Bernhard i jeho čeští překladatelé přednost před výrazem "nacistický"). V němčině vyšla kniha poprvé roku 1969, více jak deset let po napsání, když už se autor proslavil svými romány Mráz a Rozrušení, pro českého čtenáře je nejen doplněním fanouškovské knihovničky, ale dalším plnohodnotným zážitkem z četby toho výsostného spisovatele.

Ten kousek země mezi Opavou a Ostravou, jemuž se říká Hlučínsko, je výjimečný snad vším. O Hlučínsku vypráví i Slezský román Petra Čichoně. (...) Ústřední příběh je jednoduchý: Martin pochází z Hlučínska, chvíli studoval architekturu, pak se vrhl na dějiny umění. Žije v Praze a není úplně šťastný. Rázovitou rodinu kdesi v Ludgeřovicích vnímá s nadhledem, ale i úzkostí, stejně jako své kořeny jako takové. (...) Jinak je Slezský román nejsilnější v ostrých a jednoduchých postřezích ("Já už to dělám desítky let", dí soukromý detektiv. "Co tím myslel?" přemítá hrdina. "Že byl estébák," na to hrdinka.) Slezský román zapadá do kontextu současné české literatury docela dobře...

(...) Skutečnost je přece jenom trochu složitější: Těsnohlídek umí být trefně lakonický a dává svým postřehům o životních zoufalcích černohumorný podtón. Vychází z běžné, banální situace, aby ji podtrhl drsnou pointou. Naléhavost, která z – básnicky jednoduchých – textů prýští, přitom neslouží rozhořčení, ale spíše povzdechům. Nebo tichému smíchu, skrytému do dlaní. Autor má blízko k rakouskému experimentátorovi Ernstu Jandlovi.

I ve svých 69 letech zůstává Eugen Brikcius básníkem hravým (dětsky, pubertálně, intelektuálně, chvíli tak a chvíli onak), jazykově vynalézavým a (dů)vtipným, v důsledku zábavným – přinejmenším pro sebe. Ano, je to – názvem úvodní básně předposlední sbírky – stagnace v zenitu, a právě pro ten zenit (lepší už to nebude) autorem s potěšením vychutnávaná. Tradičně se tady rýmuje, někdy banálně (vrah – práh, netýká – dotýká, k večeři – od peří), jindy neotřele (Kurosawa – dal si páva, mansardě – uzarděn, onaká – honáka, na tuzéru – navzdor kléru, umíraje - samuraje). Tato rozmarná erotická poezie je zajisté inspirována ženou, jak bystře postřehl autor doslovu Radim Kopáč, avšak učinit z této inspirace oslí můstek mezi Spouštění s milou a Šiktancovým Nesmírem (2010) je vskutku nevídaná oslovina.

Jsou spisovatelé, počítaní za záruku čtenářského zážitku. Patří mezi ně i Američan Michael Cunningham. Že právem, dokládá román Za soumraku, který právě vychází česky. (...) Cunninghamův hrdina neřeší žádné závažné existenční potíže a neocitá se na pokraji (sebe)zničení. Přesto není spokojen. Jeho meditace nad objevujícími se inspiracemi, které na sebe berou podobu svůdného mládence, vyzrálého uměleckého díla či dobré lahve vína, nejsou cynickým ani blazeovaným přemítáním přejedeného zbohatlíka, ale vlastně trýznivými úvahami člověka, který tuší, že nemá právo být nespokojen, že nemá proč si stěžovat. A on si ani nestěžuje, jen uvažuje, že by některé věci mohly být jinak. Zakouká se do slunce a přemýšlí, jaké by to mohlo být za soumraku.

Příklad mezinárodní spolupráce: slovenské nakladatelství Paskuda books, sídlící v Bratislavě, vydalo česky knihu slovenského ilustrátora Matúše Maťátka a českého prozaika žijícího v Rakousku Daniela Rušara, nazvanou přiléhavě Jaro kriplů. Výtvarně velmi půvabná kniha stojí nejen za prohlížení, ale i za čtení. Jednoduchým, čtivým jazykem napsaná kniha… Nenajdete tu ale žádný dojímavý sentiment, spíše racionální postřehy, občas prokvetlé černým humorem.

(...) Hrdinou románu Už nikdy spánek je geolog Alfred, který se vypravil do Norska za účelem výzkumu: podstupuje tu ale nesnáze přímo kafkovské. To zdaleka není všechno, řeč je i o posedlosti hygienou, erotické přitažlivosti černošek nebo nečekaných výbuších agresivity. To, co mají všichni nizozemští autoři společné, je výsměšný vztah k vlastní zemi a národu. "Copak žít na území, které bylo v podstatě ukradeno rybám, má nějaký smysl?" ptají se. Hermans, Mulisch i Nooteboom také odhalují, co se skrývá za pověstnou holandskou otevřeností, tolerancí a klidem. Prostě přetvářka, měšťáctví a strach z konfliktu. Radost z krásné, perfektně napsané a chytré literatury tak zvyšuje potěšení ze schopnosti podívat se na sebe s nadhledem a kritikou, což je vlastnost, která české kultuře vždy zásadně chyběla.

(...) Osmatřicetiletý Binet má jako někdejší učitel francouzštiny na Slovensku k našim krajům blízko: však taky HHhH nepojímá jako běžný historický román, ale rámuje ho právě osobním příběhem a pátráním po detailech: což je zřejmě na celé knize nejzajímavější. Líčí nám svůj osobní vztah k Československu, zážitky včetně těch milostných, jež u nás prožil, a především nám odkrývá vyprávění o Heydrichovi a posléze Gabčíkovi s Kubišem jako osobní pátrací akci. S řadou odboček k Benešovi, Háchovi, Moravcovi, ale i Himmlerovi a Hitlerovi jako by sám právě celou síť příběhů objevoval, neskrývaje zaujetí či přímo nadšení. Nikoli tedy z pozice karatelského učitele nebo moudrého znalce dějin, ale jako fascinovaný objevitel, jenž pátrá a je každou stránkou příběhu sám více stržen. A nutno říct, že díky tomu více a více strhává i čtenáře – osobní zaujetí je nakažlivé.

Tak drahých knih český knižní trh mnoho nenabízí, za unikáty si ale čtenáři rádi připlatí. A Červená kniha s cenou 3850 korun takovým unikátem je. Švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung na ní od roku 1913 pracoval plných 16 let. Tehdy procházel osobní krizí, prožíval apokalyptické vize, slyšel hlasy, obával se dokonce schizofrenie. Rozhodl se s těmito stavy bojovat a ztvárňoval je jak písmem, tak 200 malbami připomínajícími styl Josefa Váchala či Františka Kupky. Autobiografický hrdina prochází zemí mrtvých, setká se s příšerami, proroky, bohem i ďáblem, dopustí se incestu i vraždy, dokonce sní játra malého dítěte. To vše, aby získal zpět svou duši.

(...) Sborník zasvěceně sestavil Tomáš Prokůpek, vydavatel revue AARGH!. Název dostal po stejnojmenné výstavě z roku 2007. Generace nula je důležitá nejen proto, že přehledně shrnuje momentální tvář českých kreslených příběhů, ale i proto, že vychází v silném nakladatelství Albatros Media, které dává celému počinu pevné základy a snad i perspektivu. Autoři mají stále co pilovat, současně však vzbuzují naději, že si fandové komiksu do budoucna nebudou Českou republiku spojovat jen s několika obrázky staroměstské Prahy v dvojce Alanovy války a sedmičce Hellboye.

Nejdříve ho opustila žena. Hledal si novou, ale žádná ho nechtěla. Zamiloval se. Taky ho nechtěla, ale občas mu dávala mlhavé naděje. Pouštěl si posmutnělé písničky, trápil se a čekal. Do toho zhusta chodil na večírky, ale na nich hlavně brečel... Svižně napsaná kniha vychází z blogu a nejspíš i autentických zážitků. V řetězu banálních příhod pomáhá lehce ufňukanému hrdinovi humor a pořádná porce songů i jiných popkulturních odkazů. Nechybí samozřejmě cesta do daleka (jak říkával Radomil Uhlíř, "když se ti nedaří, nemusíš ještě někam jezdit"). Vzhledem k doporučené hudbě pod každou kapitolou má Sebedrás vlastně soundtrack, podle čehož můžete předem odhadnout, nakolik s hrdinou (a autorem?) souzníte.

(...) To, co jeho knihy navzdory námětům a absenci příběhu činí tak čtenářsky atraktivními, je jejich jazyk a vnitřní náboj. Dlouhá litanická souvětí, kritické výkřiky, satirické bonmoty a zábavné slovní hříčky udržují čtenáře po celou dobou v napětí a nadšení, strhující rytmus řeči mu nedá vydechnout. Výsledkem je paradox: o nelehkých či přímo odtažitých tématech se píše lehkou rukou a je to fascinující čtení jak neobvyklé ve světě, kde stále častěji natrefíte na pozoruhodný příběh sepsaný těžkopádným perem. Nebyl by to Thomas Bernhard, kdyby součástí jeho textů nebyly zuřivé kritické výpady vůči společnosti, zejména té rakouské. Kromě otevřené kritiky politiky, měšťáctví nebo nevyrovnání se s nacistickou minulostí Bernhard stavěl na pranýř, velmi užitečně, i národní kulturní modly a vysmíval se školním osnovám i vkusu řádného občana. Čili doslova prázdninové čtení v běžném pracovním období roku by se čtenář mohl ještě rozčílit. Literární kritika, marná sláva, občas páchá škody: jednou z nich je líčení tohoto vtipného, zábavného a fascinujícího spisovatele jako nesrozumitelného šiřitele nečitelných depresí.

(...) I tak ale hrdina útlé novely izraelského spisovatele a hudebníka Kobiho Oze zažije na dovolence pozoruhodné věci, nejen ty, které se dějí uvnitř jeho hlavy. Spolu s ním jsou vypravěči sarkastického příběhu psaného obrazivým jazykem plným nečekaných metafor i členové jeho tunisko-izraelské rodiny, jeho sexuální kamarádka či havran se zálibou ve špercích, jehož osud ses osudem Mošeho v závěru dosti svérázně protne. Děj knihy doprovázené hravými ilustracemi Dory Dutkové se stáčí kolem smrti v Mošeho rodině na pozadí života v zemi, kde jsou výbuchy autobusů brány jako běžná součást života, kde "bůh se občas chová úplně jako Jules Verne trpící Alzheimerem" a kde to ani v nebi za nic nestojí. Fantazijně a vtipně vypovídá apatický Moše o frustraci mladé izraelské generace, která v jeho podání vybíjí svá národní traumata v transové hudbě a nevázaném sexu. Silně deziluzivní a zároveň velmi humorný čtenářský zážitek.

Emil Hakl vydal novou knihu Pravidla směšného chování a ta se hned stala bestsellerem. Hakl od 90. let vcelku důsledně zaznamenává na stránkách svých knih - podobně jako jeho generační souputníci Tereza Boučková či Michal Viewegh - více či méně zastřeně vlastní osudy.(...) Haklova síla tkví v dobře odposlechnutých dialozích, v hrabalovské schopnosti obklopovat se podivnými existencemi a těžit z těchto setkání inspiraci, v pábitelském vypravěčství. Hakl i zde mluví, jak mu pusa narostla, nestrojeně a bez kašírování. Jeho příhody mohou občas vyznít až banálně, i když je to banalita jaksi přiznaná. Je tentokrát vážnější a hlubší než v předchozích knihách, uvažuje o konečnosti, což může být spojeno i s postupujícím procesem stárnutí. Více než kdy předtím tu platí, že Haklova přednost je vtom, že lehkou rukou a čtivě píše o docela nelehkých věcech - o lidské osamělosti a smrtelnosti.

Utlá knížka mladé spisovatelky, nositelky řady cen za předchozí romány Paměť mojí babičce, Umělohmotný třípokoj či Stanice Tajga, přes svou nenápadnost připomíná rozbušku. V mnohém je tím, na co veřejnost čeká celých dvacet porevolučních let - otevřenou výpovědí o české socialistické minulosti a kapitalistické přítomnosti, o šedých osmdesátých a divokých devadesátých letech. (...) Monologický proud slov vypravěčky připomíná nářek či litanii, vede zdánlivě odnikud nikam, přitom v něm lze vysledovat vnitřní strukturu a dramatický oblouk. Hůlové mistrovství už v předchozích knihách bylo právě v tom, jak suverénně odhalovala čtenářům neznámé světy a zprostředkovávala pomocí svébytného jazyka jejich atmosféru - zde jde ještě dále, protože neznámé světy objevuje i v těch důvěrně známých, které pamatuje většina z nás. Deziluzivní pohled hrdinky jistě zastupuje stejně zahořklý pohled mnoha Čechů, oné části národa, která nostalgicky vzpomíná na éru Gustáva Husáka a volí dnes levici v naději, že se staré dobré časy vrátí.

(...) Thompson se ve své stejně ironické jako zasvěcené knize snaží osvětlit, co naznačuje podtitul: Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů. Opírá se přitom o rozhovory s vlivnými lidmi v oboru a pomáhá si logickou teorií marketingu aplikovanou na tak nelogickou oblast, jakou je trh s uměním. Podstatu celé jeho knihy lze shrnout do jasnozřivé věty sedmiletého Jacoba citované v knize The Worth of Art od Judith Benhamou-Huetové. Klučík na otázku „Co je to Christie’s?“ odpověděl jasně: „Značka obrazů!“ A právě brand, tedy značka, je pojem, který hýbe Thompsonovým vtipným pojednáním. Prostě řečeno, při koupi obrazu se chovejte, jako když si pořizujete kecky. Jestli nechcete riskovat mimoňství, jděte do značky: „ády“ vám ostudu neudělají.

Jediný neanglický titul v překladové kategorii letošních cen Magnesia Litera by měli povinně číst všichni potenciální voliči stran, které se netají přízní k putinovskému Rusku. Provokatér Sorokin zde totiž stvořil groteskní i hrozivou podobu Ruska v roce 2027. Autoritářsky mu vládne Gosudar, novodobá obdoba cara, mocně podporovaný pravoslavím a polovojenskou složkou opričnina, jakousi kombinací KGB a carské gardy. Opričníci dle rozkazů zabíjejí vnitřní nepřátele a jejich rodiny, intrikují a silou své dřevěné palice i Gosudarovy autority prosazují jeho zájmy. Vše se odehrává v archaickém polostředověkém státním zřízení, přičemž bohatí a mocní si užívají jak luxusních limuzín, tak drogového opojení; román ostatně končí velkolepou orgií v sauně. Rusko již žije výhradně z prodeje ropy a plynu, neprodyšně uzavřené před okolním světem a závislé na výrobcích z Číny. Archaický jako z ruských bylin je i styl a jazyk knihy, překladatelem skvěle vystižený.

Knižní ilustrátor a komiksový kreslíř v této knize spojil obojí a sám si i napsal příběh o trojici věrných kamarádů, která se nedočká splnění svého klukovského snu, naopak ji zatíží tragédie. Čech hned v úvodu děkuje Foglarovým hrdinům a ta inspirace je zcela zřejmá, aniž ovšem opisoval. Jiná je kresba i formát, který z dvoustránkových ilustrací přechází do komiksových pasáží a zase zpět. Dobrodružství také zasadil do domovského Brna, které v jeho podání vypadá tajuplněji a výhrůžněji než Stínadla. A příběh, jakkoli opakuje starosvětská dobrodružství klukovských part, je ve výsledku osudově vážný. Je to vlastně povídka, sevřená a dobře pointovaná, dokonale ladící s poetickou či naopak jemně vtipkující až karikaturní obrazovou složkou.

Výtvarník (sochař!) Gatarik se rozhodl komiksově zpracovat nejslavnější povídku Franze Kafky, přičemž přesně vyvážil pietu k originálu i vlastní autorské pojetí. Příběh Řehoře (nebo v novějších překladech Gregora) Samsy, který se promění v ohromného brouka a své rodině tím nadělá spoustu trápení, sleduje kompletní děj povídky až do smutně optimistického závěru konečně šťastné rodinky v tramvaji. Kresba se pohybuje někde mezi Čtyřlístkem a německým expresionismem. Občas neuznává perspektivu, působí střídavě dětsky neohrabaně a mézlovsky hrozivě. Robustní linkou tu kreslí převážně nehezké tváře i výjevy, nikterak nebohého brouka Samsu nešetří: je to ohyzdné stvoření zanechávající po sobě sliznatou stopu. Jestliže při čtení povídky máme tendenci dění vnímat jako absurditu, Gatarik nám předvádí expresivní hrůzu všech zúčastněných.

(...) Peklo je prózou mnoha významů a výkladů. Podle nátury čtenáře může být čtena jako černohumorná groteska v duchu Tarantinových filmů, jako sociálněkritická satira o tom, že všechny vrstvy japonské společnosti jsou stejně hříšné, i jako hrozivé podobenství, že obávané peklo možná není o nic strašnější než náš každodenní život. (...) Román či spíše novela Peklo může být šťastnou volbou: čtivě, přímočaře napsaná, její motivy jsou srozumitelné i evropskému čtenáři a ztvárněné oblíbeným černohumorným stylem; Cucuiův cynismus má však své meze. Nemá smysl spekulovat o tom, zda je to vhodný úvod do autorova díla, když je samozřejmě neznám a také informace o spisovatelově kariéře jsem čerpal z překladatelčina doslovu. Pokud jsou však Cucuiovy další knihy Peklu podobné, pak by Odeon s jejich vydáním neměl příliš váhat.

(...) Tedy především demonstraci vlastního pohledu na svět, pochopitelně trochu rozhořčeného, trochu cynického a ve finále hlavně rozčarovaného. Prózu zcela jistě zatraktivňuje autorčin původ a s ním spojený pohled zevnitř na stále velmi uzavřenou vietnamskou komunitu: bez něj by to byl další z mnoha textů o tom, jak těžké a divoké je dnes dospívání dívek. (...) Hlavním důvodem, proč knihu vydat a číst, je však už zmíněná zkušenost Vietnamky v Česku. Lan Pham Thi patří ke druhé generaci přistěhovalců: narodila se manželům, kteří tu pracovali už od osmdesátých let (a má tudíž české občanství), probojovala se naším školním systémem a češtinu ovládá perfektně. Rozumí českému i vietnamskému sociokulturnímu prostředí, obojí vnímá realisticky, jakkoli samozřejmě těžce " vydýchává" rasisty a úředníky (případně jiné vykuky), kteří vratkého postavení vietnamských podnikatelů ustavičně zneužívají; naopak příliš nerozebírá, jaký druh zboží to její strýček ve stánku prodává.

(...) Dlouho je to příběh tragikomický: vzteklá Evelyn a doprošující se Adam, partnerské rošády, trmácení se marasmem socialistických zemí, kde si každý hledí trochu přivydělat či jinak přispět (východními Němci přeplněné maďarské kempy prudce zvedají taxy za ubytování i jídlo, když se Adam ubytuje u spřátelené maďarské rodiny, hned ho prosí o nové šaty). Tahle milá a zábavná (ale nikoli plytká) část knihy končí hladkým překročení hranic, kde by se možná příběh mohl uzavřít úplně (dvaačtyřicátá kapitola má dokonce charakter happy endu). Kdyby ovšem nebylo léto roku 1989... (...) Jeho román je skvělý v tom, jak nesentimentálně, s nadhledem a zároveň kriticky vidí předlistopadové poměry a mezilidské vztahy.