Recenze z média E15 | KOSMAS.cz - online knihkupectví

Recenze z média E15

Tisícovka komiksů, která vám změní názor na toto umění

Ze všech výběrových publikací všeho nejlepšího, co v daném odvětví vzniklo, je ta komiksová nejdůležitější. Už jen proto, že zatímco filmové, knižní a hudební povědomí tu je obecně na mnohem vyšší úrovni než to komiksové. Druhým důvodem pak je skutečně reprezentativní průřez historií sekvenčního vyprávění, který začíná již v 19. století a končí v roce 2011 a obsáhne téměř celou planetu, již komiksy během uplynulých sta let doslova zaplavily. Fascinující je především vyrovnanost, se kterou editor Paul Gravett sborník sestavil. Rovnoměrně tak jsou zastoupeny téměř všechny kategorie, na něž si v souvislosti s tímto médiem vzpomenete. Přirozeně vše startuje trochu naivními humoristickými stripy, jak se forma komplikuje, dočkáme se i prohloubení obsahu. Vše vrcholí komplikovanými grafickými romány srovnatelnými s nejvyšší literaturou a filmy.

Mitchell Begelman, Martin Rees: Osudová přitažlivost gravitace

(...) Zkušení popularizátoři vědy Mitchell Begelman a Martin Rees vypravují příběh této síly od Isaaca Newtona po nejnovější zjištění. Jak se příběh prokousává časem, stále se komplikuje stejně, jako se zmnožuje naše poznání této fascinující síly. Přesto kniha zůstává otevřená i mírně poučeným laikům. Samozřejmostí je bohatý obrazový materiál i poznámkový aparát a rejstřík.

Ve znamení boha Akkütlixe

Spisovatelka Vilma Kadlečková zažívá v poslední době úspěšný comeback. Přispěla do několika antologií (Imperium Bohemorum, Krvavá čest, Tajná kniha šerosvitu) a vyšla jí průřezová sbírka povídek Na pomezí Eternaalu. Ovšem to všechno je ničím ve srovnání s knihou Jantarové oči, která otevírá ságu Mycelium. (...) Kadlečková vytvořila zcela plastický a promyšlený svět, který se vám s první stránkou dostane pod kůži. Děj celou dobu balancuje mezi sci-fi a špionážním románem s lehkou příměsí romantiky. Přehnanou akci ale nečekejte. Na pár takových scén sice dojde, autorka však raději vsadila na budování vztahů mezi jednotlivými postavami. Jantarové oči patří k tomu nejlepšímu, co se letos ve sci-fi žánru urodilo. Jsou naprosto uhrančivé a fascinující. A když si odmyslíte všechny mimozemské technologie a össeanského boha Akkütlixe nahradíte Mohamedem, zjistíte, že by se příběh mohl bez problémů odehrávat v našem století. A to je představa skutečně děsivá.

Drsné svědectví o čínské minulosti a přítomnosti

Kniha rozhovorů čínského básníka, prozaika a hudebníka Liao I-wu Hovory se spodinou rozhodně není pro slabé povahy. Stačí jeden příklad. "Díky tradičnímu upřednostňování mužských potomků to odnesly holčičky, které nemohly pracovat. Tvrdší povahy si rozdělaly oheň a přímo doma zapíchly a snědly vlastní dcerku," vzpomíná na důsledky hladomoru ze začátku šedesátých let v jednom z 25 rozhovorů Čeng Ta-ťün. Ten byl tehdy předákem pracovní skupiny, již na venkov poslal okresní výbor komunistické strany. Rozhovory s lidmi, které autor sám označuje za "ty, kdo žijí na okraji společnosti", ukazují moderní historii i současnost Číny. A to způsobem, o němž vládní propaganda mlčí. Navíc respektované historické či politologické publikace tyto jednotlivé osudy agregují a vytvářejí z nich obtížně uchopitelné pojmy jako perzekuce, teror či porušování lidských práv.

Monumentální portrét užitečného idiota Nejedlého

(...) Výborná a vyčerpávající publikace Jiřího Křesťana Zdeněk Nejedlý – politik a vědec v osamění (stupeň Křesťanova ponoru do tématu naznačuje poslední věta práce "Neboť jsem Zdeněk Nejedlý.") je tak v první řadě zprávou o jednom zmařeném životě a celkové pošetilosti lidského pinožení. (...) Křesťanova práce, ve většině případů držící přísnou neutralitu, tak ohromí šíří záběru, pramenů a faktografických dat (někdy možná až moc). Kdo hledá snadné odpovědi, v Křesťanově knize je nenajde. Přesto však Nejedlého patrně nejobsáhlejší biografie nevyřčeně směřuje k tomu, pro co se vžil hezký termín: užitečný idiot.

Frenchová detektivkou varuje před hypošílenstvím

(...) Po bitvě je každý generál, hlásí okřídlené klišé. Přesto právě takové generály nesmíme umlčet, abychom se z chyb minulosti mohli poučit, mělo by jiné klišé dodávat. Proslulá irská detektivkářka Tana Frenchová si na takového generála zahrála, když napsala detektivní román Ztracený přístav, jehož hlavním antihrdinou se stala hypoteční bublina zeleného ostrova. A právě Ztracený přístav dokazuje, že některé myšlenky právě po bitvě zaznít musejí. Tlustospis o více než pěti stech stranách čtenářovi předestírá řešení otřesného případu. Spokojenou rodinku v novostavbě napadl neznámý útočník, zardousil obě děti, nožem ubodal muže a pobodaná žena leží v nemocnici s velmi vážnými zraněními. (...) Zároveň Frenchová vsadila na poměrně netradiční postup – eliminuje jakoukoli zkratku a detektiva sleduje doslova na každém kroku. To by si méně zručný autor nemohl dovolit, protože by se na tom jednoduše uvařil. Ale Frenchová to dokázala, neustále vrší nové a nové motivy, rozhazuje po textu falešné stopy, čtenáře úspěšně uzavírá do detektivova vnitřního světa a daří se jí ho držet v napětí. Víc si od skvělé detektivky netřeba přát.

Kniha vykresluje Churchilla, válečného vůdce

(...) Přesto se vojenskému historikovi Carlovi D’Este podařilo šťastně vyhmátnout úhel pohledu, který není zcela běžný. Totiž význam a činy Winstona Churchilla jako válečného vůdce. I když většinu svého života strávil v politice, vzděláním, myšlením, dravostí a především konáním se jednalo o typického válečníka. (...) Čtenář je tak svědkem nejen historie výjimečného muže (který na jednu stranu vyhrál Velké Británii dvě světové války, na druhou měl však na svědomí katastrofální dardanelské tažení), ale především měnící se způsob válčení a zákruty nejvýznamnějších konfliktů 20. století. Churchillův osobní život je v knize z velké části zatlačen do pozadí, když si D’Este vystačí s kusými poznámkami či Churchillovými strohými výroky typu "Oženil jsem se a od té doby jsem žil šťastně". Rozsáhlá a vyčerpávající práce Válečný vůdce je svěžím a cenným přínosem k lepšímu poznání nejen Churchillovy éry, ale i dějin celého 20. století.

Zásadní kniha o Hollywoodu konečně česky

Zajímá vás, jak z ekonomického hlediska funguje "továrna na sny" Hollywood? Chcete se dozvědět, proč de facto zkrachovalo studio New Line Cinema, ačkoli mělo za sebou několikamiliardovou sérii Pán prstenů? A zajímá vás, jak moc ovlivní množství soli v popcornu příjmy studií? Pak si okamžitě pořiďte proslulou knihu Edwarda Jaye Epsteina Ekonomika Hollywoodu, která konečně vychází v českém překladu. (...) Epsteinova kniha podobných příběhů a zajímavostí nabídne spousty. Díky tomu a opravdové profesionalitě autora je Ekonomika Hollywoodu jednoznačně nejlepší kniha svého druhu. A rozhodně by stálo za pokus napsat něco podobného o českém filmovém průmyslu. Snad bychom jej konečně pochopili. (...) Hodnocení: 100 %

Uznávaný dánský spisovatel Peter Hoeg baví i vychovává

Ačkoli se takové interpretace přímo nabízejí, v románu Děti chovatelů slonů dánského spisovatele Petera Hoega na trampoty ze zoologického či cirkusáckého prostředí nenarazíme. Název zviditelňuje poměrně zdařilou Hoegovu metaforu, v níž označuje za "chovatele slonů" rodiče ve středních letech, kteří krom toho, že vychovávají své ratolesti, v sobě nosí i velké existenciální břímě v podobě touhy po odhalení metafyzických tajemství života. Takový rodič svou nejistotu přenáší na své děti a činí z nich bytosti dospělejší, než jakými ve skutečnosti jsou. (...) Hoegův styl se vyznačuje velkou mírou neotřelých obrazů a básnických přirovnání, díky čemuž se při čtení dostavuje slastný pocit. Styl mu také umožňuje klást nevtíravým způsobem hluboké lidské a společenské otázky. Svého čtenáře vede úskalími současného světa, aniž by měl pocit, že se jej snaží někdo vychovávat či poučovat. Na mysli nám vyvstane kniha Sofiin svět norského autora Jostein Gaardera, jíž se tento spisovatel pokusil nejmladším čtenářům přitažlivou formou zprostředkovat nejzákladnější filozofické otázky. Hoeg se mu v lecčem podobá, avšak výchovný aspekt svého románu zdařile potlačuje a tím se didaktický apel rozptyluje v napínavém a vtipném příběhu.

Průvodce po utajených klenotech architektury

Knih o architektuře u nás vychází poměrně hodně, ale publikace Drobné perly české architektury mezi nimi vyniká. Září jako opravdová perla a těžko bychom v loňské knižní úrodě hledali lepší knihu v daném oboru. Je to titul z rodu knih, kterým si autoři dělají radost a tím obdarovávají i čtenáře. Autoři textů o architektuře se obyčejně věnují stavbám co do objemu nepřehlédnutelným a co do významu zásadním. Tvůrci této knihy se vydali cestou téměř opačnou. Všímali si staveb drobnějšího rázu, solitérních, výjimečných, takových, o kterých dějiny architektury obvykle mlčí. Výsledkem je mimořádně objevná publikace zahrnující 144 objektů. S knihou po ruce můžete naši vlast i křížem krážem procestovat. Autoři se totiž snažili, aby žádnému kraji nenadržovali. A vězte, že přinejmenším polovinu ze zde uvedených staveb jste ještě nikdy neviděli.

minirecenze

Na období normalizace si historici pravidelně vylamují zuby. Buď skončí u popisu represí, které ale nevysvětlují nenásilný souhlas většiny s šedí osmdesátých let, nebo se natolik ponoří do dešifrování jazyka ideologie "reálného socialismu", až se násilná podstata režimu vytratí neznámo kam. Někdejší studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy zkoušejí střední cestu. V publikaci Náměstí krasnoarmějců 2 se pokoušejí odvyprávět normalizační příběh "své" fakulty, která sídlila za komunistů na adrese z titulu knihy. Prostředí vzdělávací instituce není tak obecné, aby se z něj vytratili lidé z masa a kostí. Zároveň by však normalizátoři fakultu po 68. nedokázali zglajchšaltovat bez propracované ideologie proti "oportunistům" a "pravičákům".

Minirecenze

Na třetí román Davida Mitchella upozornily nominace na prestižní Booker Prize a další ceny hned po jeho vydání před osmi lety. Nyní přichází díky ambiciózní filmové adaptaci druhá vlna zájmu – a druhé české vydání s novou obálkou. Minout 500stránkovou odyseu by byla chyba. Stejně jako spokojit se jen s její filmovou verzí. Oproti ní kniha plyne klidněji a hlouběji, šest příběhů datovaných od poloviny 19. století po budoucnost primitivního společenství pár století po celosvětové katastrofě se rozvíjí postupně. (...) Každá povídka je psaná v jiném jazykovém stylu, dohromady se ale tyto mapy putujících duší složí v jeden velký smutně nadějný příběh o smyslu snahy postavit se chamtivosti a sobeckosti.

Krásný to svět, v němž se nemluví

I po desítkách let poctivého čtení může přijít kniha, která rozmetá zažité představy o literatuře. Australský ilustrátor Shaun Tan sice u nás není příliš znám, jeho kniha Nový svět by jej ale měla okamžitě katapultovat mezi literární i grafické celebrity. Podařilo se mu vytvořit knihu, která splňuje veškeré literární požadavky, aniž by v ní padlo jediné slovo. Tan vypráví příběh obyčejného muže, který opouští ženu, dceru i rodné město a vydává se vstříc neznámému světu. Hledá budoucnost pro sebe i rodinu, ale místo okamžitého úspěchu v novém světě plném podivuhodností naráží na hranici neporozumění. (...) Návštěva takového světa je mimořádně příjemná, konteplativní, až transcendentální. Návštěvník si její tempo určuje sám, není nikým ani ničím popoháněn (ani příběhem, který tradičním knihám často zbytečně dominuje). Netřeba dodávat, že se k takovým návštěvám bude uchylovat mnohokrát v životě.

Lehaneův debut prozrazuje jeho největší zbraně

(...) Dennise Lehaneho u nás známe díky románům Tajemná řeka, Prokletý ostrov a Gone, baby, gone. Všechny zfilmované a ceněné diváky i kritiky. Nutno říct, že i ve své prvotině dostál pověsti jednoho z nejlepších autorů detektivek drsné školy. Lehane si čtenáře získá hned od první stránky a neztratí je ani na okamžik. Může za to fungující chemie mezi oběma hrdiny, kteří jsou díky všedním problémům obyčejnými lidmi a ne papírovými postavami, na něž jsme zvyklí z hollywoodských filmů. Dále pak boduje skvělými dialogy a psychologií, ale především perfektní znalostí prostředí Bostonu. Kromě detektivní zápletky, která sice není komplikovaná, jako třeba u románu Jo Nesboho, se pak zaobírá společenskými problémy, konkrétně zneužíváním dětí či rasismem. Lehane svět líčí v šedivých barvách a nejde mu primárně o zábavu, čímž se od některých autorů liší. Po dočtení zjistíte, že je stejně dobrý jako severští autoři a že se v zahraničí, kde ho přirovnávají k Chandlerovi či Hammetovi, vůbec nepletou.

Nový Hollywood plný drog a sexu

(...) Příjemně bulvární text se detailně věnuje období od roku 1967 do prvních let osmé dekády minulého století a zachycuje všechny významné tvůrce a vznik jejich největších hitů i absolutních proher. Biskind osobně hovořil snad s úplně každým člověkem, jenž měl s hnutím Nového Hollywoodu co do činění, nebo poctivě vyrešeršoval jejich repliky z jiných materiálů. Díky tomu jsou Bezstarostní jezdci, zuřící býci plní vzrušených a vzrušujících vzpomínek na dobu, kdy v Hollywoodu panovala největší svoboda.

Robert Jordan: Oko světa

(...) Již první část řady nazvaná Oko světa prozrazuje inspiraci právě Tolkienovým velkým vyprávěním, stejně jako místo, v němž příběh startuje – vesnice Dvouříčí atmosférou připomíná Hobitín. Právě Dvouříčí a její obyvatelé jsou napadeni služebníky Temného pána. Ten má zájem především o trojici hrdinů Randa, Perrina a Mata, kteří podniknou dlouhou cestu plnou nebezpečí a dobrodružství, než pochopí svou roli ve velkém světě. Oko světa nabízí úchvatný zážitek plný sympatických postav, jejichž příběh čtenáře pohltí. Splní tedy přesně to, co žánrová klasika má nabídnout.

Forsythův debut Biafra ukazuje jeho největší sílu

(...) Příběh Biafry je řemeslně a faktograficky propracovaným dílem, které se nebojí ostře vyjadřovat ke konkrétním problémům. Podobně jako Den pro Šakala také Příběh Biafry vyvolal bouřlivé reakce veřejnosti. Forsyth byl především za své protibritské referování o těchto událostech propuštěn z BBC a od té doby se v Nigérii pohyboval pouze jako novinář na volné noze.
Spíše než jako geopolitický problém jedné země a jednoho okamžiku můžeme knihu číst jako alegorii arogance koloniálních mocností k zvláštnostem územních celků, jež byly pod jejich správou. (...) Angažovaným způsobem psaní a precizním používáním faktů se Forsythova kniha ocitá někde na pomezí publicistiky a krásné literatury.

Preacherovo finále doluje ty správné emoce

Jeden z majstrštyků současného komiksu, western/road movie/náboženská akční legenda Preacher/Kazatel, se nikdy nebál lákat své čtenáře zábavným masakrováním i vtipnou vulgaritou. Zároveň však tvrdě zkoumal lidskou nelítostnost, přátelství, lásku a vztah dobra a zla. (...) Poslední díl nese podtitul Alamo a svádí k představě dalšího epického konce utopeného v krvi a tělech. Konečné zúčtování však sílu čerpá z naakumulovaných nenávistí, lásek a pocitů mezi nimi. Všechny příběhové nitky se chytře splétají a vytahují ze čtenářů ty správné emoce, aby nakonec vyústily do katarze, která nezradí kvalitu, styl ani vyznění předchozích dílů.

Cosmopolis zachycuje těkavost dnešní doby

Dílu Dona DeLilla se v poslední době dostává v Česku mimořádné pozornosti a čtenáři se tak postupně seznamují s tímto svojským komentátorem amerického života. Jako prozatím poslední přeložené dílo u nás vyšla jeho novela Cosmopolis, která nabízí poslední den života osmadvacetiletého multimiliardáře Erika Packera. (...) Téměř nihilistické chování ústředního hrdiny je příznačné pro svět vysokých financí, jehož satirou Cosmopolis do velké míry je. Ale důležitější je právě ona těkavost, jež se projevuje také v DeLillově stylu. Neustále přeskakuje, bez sebemenšího náznaku mísí objektivní popis a Erikův subjektivní pohled, zdánlivě chaoticky přeskakuje ve vyprávění. (...) Pozoruhodná kniha, jejíž filmová adaptace z rukou Davida Cronenberga může patřit mezi nejzajímavější filmy letošního roku.

Bertrand M. Patenaude: Trockij. Pád revolucionáře

Americký publicista Bertrand M. Patenaude se zaměřil na poslední léta ruského revolucionáře a temnou postavu komunistického SSSR Lva Trockého – historickou kapitolu, která v české knižní produkci není příliš zmapovaná. Používá k tomu směs historizujících postupů, prvků thrilleru i klasického vyprávění. Kromě Trockého poslední anabáze v Mexiku, která končí v roce 1940 vraždou z rukou agenta NKVD, se čtenář v častých prostřizích vrací ke klíčovým a nepříliš známým momentům bolševické revoluce nebo k bizarním postavičkám americké či mexické levicové scény třicátých let. Výsledkem je pak mistrná kniha, která balancuje někde mezi napínavou detektivkou, pravdivým románem ve stylu Zatím dobrý Jana Nováka a čtivě napsanou historickou studií. Povedená a strhující věc.

Doctorow skvěle přepsal Orwella pro dnešní generaci

(...) Malý bratr je román, který jistě osloví mladé, ale i starší čtenáře a to z mnoha důvodů. Klíčové jsou nesporné literární kvality, díky nimž se kniha skvěle čte. Zároveň obsahuje celou škálu popkulturních odkazů, hlavního hrdinu si oblíbíte už na první stránce a dusivá atmosféra by se dala krájet. A situace, již titul popisuje, může kdykoliv nastat i ve skutečném životě. Proto je Malý bratr tak mrazivý a aktuální. Právě díky tomu se Doctorowova kniha zařazuje mezi nejlepší sci-fi tituly, jež u nás letos vyšly.

Patti Smith: nejsou to jen paměti

Není to jen obvyklých dvacet deka tlačenky s příležitostným octem a cibulí na téma "jak jsem založila první kapelu". Autobiografické zápisky americké zpěvačky Patti Smith sice obnažují počátky její umělecké dráhy, ale páteří knihy Jsou to jen děti je především dlouholetý vztah – nejprve milenecký, později přátelský – s excentrickým fotografem Robertem Mapplethorpem. Na pozadí bez patosu vyprávěného příběhu lze nahlédnout do mikrosvěta umělecké komunity New Yorku přelomu šedesátých a sedmdesátých let, avšak bez obvyklých mytologizujících nánosů. (...) Knihu lze ale číst i jinak než jen jako fascinující výpověď o lidské blízkosti. Totiž jako doklad o americké každodennosti, po celá dvě desetiletí lemované pořadníky na práci, propouštěním a nejistotou. Jako vnímavý pozorovatel zachytila zpěvačka nejen proměny svého vnitřního světa, ale i tehdejší Ameriku. Skutečnou, hmatatelnou, zbavenou přikrášlujících nátěrů.

Hal: Optimismus uprostřed krutostí dospívání

(...) Vzdělávací komiks jako plnohodnotné dílo? Návod na život zasazený doprostřed neúprosně podané školní šikany? Pro neobyčejně zdařilou japonskou mangu Hal jsou takové protimluvy zcela přirozené.
Japonská společnost extrémně zaměřená na výkonnost vytváří obrovský tlak na školní děti. Na rozdíl od našich končin se ale nebojí podat účinnou pomocnou ruku. První kniha manga série Hal tak s jednou výjimkou nabízí několik realistických školních příběhů, jež bez zavírání očí ukazují kastování, (kyber)šikanu, ztrátu víry v budoucnost a problémy těch, kteří se odlišují. Přesto málokde jinde najdete tak optimistickou knihu. Předkládaný "návod na život" spočívá ve zdůraznění schopnosti překonávat překážky skrze přátelství a především vnitřní ukotvení v sobě samém. Na první pohled tedy nic, co by do dětí necpala spousta žánrového čtiva či filmů. Jenže pomocná autorská ruka zde nespočívá v pouhé programové deklamaci pouček a hesel. Místo toho je donutí prožít příběh skrze emoce.

Z Fritzlova případu vzešlo mistrovské literární dílo

Překlad románu Emmy Donoghueové Pokoj inspirovaného případem Josefa Fritzla nabídne jeden z nejintenzivnějších literárních zážitků roku. Kniha loni nominovaná na prestižní Man Booker Prize vykresluje symbolický svět dítěte, které se narodilo matce zavřené kdesi v zahradním domečku šíleného tyrana. Jaký svět takové dítě obývá? Jak vnímá okolí? Jak svou matku a jejího tyrana? A jak si třeba hraje? Ale především: Jak prožije přechod do velkého světa? Ačkoli kniha popisuje jednu z nejodpudivějších forem lidského chování, je vskutku krásná, a to po všech stránkách. Předně to je dokonalost konceptu: tedy nahlížení světa perspektivou pětiletého chlapce, který nikdy neopustil místnost velkou několik metrů čtverečních a jemuž matka prezentuje Pokoj jako celý svět.

Krása v podání Michaela Cunninghama slaví comeback

(...) Stál-li v pozadí Hodin román Paní Dallowayová, za příběhem Cunninghamovy vynikající novinky Za soumraku se ukrývá kanonické dílo německé provenience, a to Mannova Smrt v Benátkách.
Podobně jako hrdina Mannovy novely skladatel Aschenbach se i galerista Peter Harris ocitá v krajní životní situaci prosycené pocitem vyčerpání a prázdnoty. Stejně jako u něj stojí za obnoveným zájmem o problémy umění platonický vztah k mladšímu chlapci. Situace Petera Harrise je však komplikovanější v tom, že objektem touhy je pro něj drogově závislý bratr jeho vlastní ženy Rebeccy. (...) Celým příběhem se vine téma hledání hrůzné krásy, krásy, která nepřichází o svůj existenciální rozměr a je schopná zcela rozvrátit směr životních drah. Tato myšlenka je však zkomplikována v tom ohledu, že impozantnost "velkého" umění existuje pouze jako nedostižný ideál, po němž je možné prahnout, ale který se už nikdy do světa nevrátí.

Přední český filozof vzpomíná

(...) Zásadním zlomem v životě suchopárného akademika je však setkání s bohémskou skupinou intelektuálů kolem Bohumila Hrabala a Karla Maryska. Od tohoto bodu se většina zážitků již neodehrává na akademické půdě, ale spíš v alkoholovém oparu putyk a bytových sedánků. Jazykové výrazivo podstatně hrubne a také historky a zážitky nabývají nových dimenzí šťavnatosti a údernosti. Velký úsek je vymezen pro takzvané období tání let šedesátých, jež Tretera líčí jako téměř nejuvolněnější a nejsvobodnější etapu svého života. Sympaticky tak komplikuje již obehranou písničku o hrůzách a šedi komunistického Československa, kterou mají především média ve zvyku neustále přiživovat.
Kniha je směsicí zajímavých dobových postřehů, epizodických vhledů do soukromí známých osobností české kultury a přiblížení atmosféry na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Minulost v Treterově podání není černobílá, ale výsostně komplikovaná, i když se nevyhýbá razantním soudům a stanoviskům, a to jsou přívlastky výrazné memoárové literatury.

Zápisník smrti startuje úžasnou hru o život

(...) Další zajímavostí je schopnost série udržet si čtenáře bez nutnosti se s někým ztotožnit. Osobnost L totiž neznáme a Light je přece jen poněkud morálně ambivalentní. Zároveň nepatří ani do kategorie sympatický záporák, na to je příliš čistým intelektem. Jako ve starých detektivkách, kde pouhá myšlenková virtuozita zápletky a jejího rozplétání dokázala vše s přehledem utáhnout. V bravurní technicistní kresbě, která odpovídá vybroušenosti a čistotě obsahu, je Zápisník smrti právě takovým čtením. Japonci se jednoduše opět nebojí jít si svou vlastní cestou a ještě při tom sklidit zasloužený úspěch.

Výborné dějiny tibetských válek proti čínské okupaci

(...) Buddhovi bojovníci jsou i přes relativně velký rozsah strhujícím čtením, jež nedává čtenáři vydechnout. Dunham si totiž dal tu práci a o bojích přímo hovořil s přeživšími účastníky, a to jak s tibetskými válečníky, tak i čínskými kolaboranty. Součástí knihy je i potřebný slovníček a jmenný rejstřík. Kromě cenného svědectví o takřka zapomenuté válce ve východní Asii (není na Facebooku či natočená v mobilu, že) je rovněž neocenitelnou sondou do života a souvislostí předčínského Tibetu, teokraticko-feudální kultury, která dodnes nepřestává fascinovat.
Sluší se připomenout, že český překlad (poctivá a vyčerpávající práce Petra Bílka) je teprve šestým v pořadí, hned po čínském.

Hororová Spirála obnažuje bizarnosti těla i duše

Explicitní tělesné metamorfózy, psychická posedlost spirálními tvary a hrůza jako z jiného světa, to je komiksová trilogie Spirála. Zároveň funguje jako dokonalý důkaz, že Japonci se bojí úplně jinak, než Evropan může chápat.
Džundži Itó je uznávaným specialistou na horor v manze, japonském komiksu. Jeho ceněná trilogie Spirála je pro českého čtenáře pohledem do propasti, jakou si imaginace západního člověka nedokáže ani představit. Jedním z nejviditelnějších rozdílů je otázka strachu a monster, jež ho vyvolávají. Japonské příšery děsí, i když nejsou skryté a nechávají představivost pracovat naplno. (...) Emoce pramení právě ze zcela explicitního předvedení děsivých bizarností, jež se příčí lidskému oku a mysli, a z bezvýchodnosti nastalé situace. Je to ukázka starých magických příběhů, v nichž žádná chytrost, vynalézavost a vůle moderního člověka nezachrání.

minirecenze

O průběhu druhé světové války byly (a ještě budou) popsány stohy knih. Co se však v nacistickém Německu dělo v prvních letech po ukončení bojů, o tom tak silné povědomí zatím není. Pro všechny zájemce o poslední měsíce "třetí říše" a průběh, pojetí a výsledky spojenecké denacifikace lze doporučit knihu britského historika Tobyho Thackera. Již z celé šířky procesu (zahrnoval nejen norimberský tribunál a zákaz zločineckých organizací, ale třeba i vyřazování nacionalistických knih, očistu školství nebo vybudování moderních německých sdělovacích prostředků) je jasné, že očekávat něco podobného v postkomunistickém světě je čirá bláhovost. I přes rozporuplné výsledky (německé soudy udělovaly válečným zločincům často nepatrné tresty) v Německu nechyběla všeobecná vůle a v podobě spojeneckých armád ani dostatečný donucovací prostředek. Poučné čtení.

Ferguson hlásá, že historii lidstva píšou peníze

Civilizační vzestupy jsou vždy spjaty s finančními inovacemi. S jejich boomem pak přichází obecné zlepšení životní úrovně – a potom pád. Ať už je to válka, či "jen" ekonomická krize s nevyhnutelnou redistribucí moci a výměnou elit. Takto popisuje finanční dějiny světa v brilantní krize Vzestup peněz. Finanční dějiny světa britský historik Niall Ferguson. (...) Paradoxně autor knihy předpovídá budoucí pád mnohem přesněji, než oslavovaný "doktor zkáza" Nouriel Roubini. Na uvedených případech cykličnosti finančních inovací je zřejmé, že vynálezy typu hypotečních derivátů nutně musely vést nejprve k rychlému pokroku (který svět zažil v posledních letech před krizí), pak ale k neméně rychlému pádu. Přesto čtenář jedné z nejlepších popularizačních ekonomických knih posledních let neupadne do deprese: podle Fergusona pokrok ve finančním světě kopíruje evoluci, jen v rychlejším časovém sledu. Navíc "příčinou chudoby nejsou banky či finanční inovace, ale jejich nedostatek."

Daredevil aspiruje na komiks roku

Občas přijde drtivá rána, odkud ji nejméně čekáme. Série komiksových Omnibusů od BB artu skrývá neokázale zázračné dílo, které je mistrovskou ukázkou, jak vypadá moderní náročný komiks. Daredevil. Tlustospis Daredevil: Muž beze strachu stvořil Američan Brian Michael Bendis (Powers). Ten dokáže zůstat v rámci mainstreamu a přitom vytvořit mistrovské dílo podobně jako třeba Christopher Nolan v batmanovském filmu Temný rytíř. Bendis ale čtenářům nic nedává zadarmo. V prvním příběhu se slepý newyorský superhrdina Daredevil jen mihne a hlavní "postavou" je otázka, proč se jeden malý chlapec rozhodl uniknout do autistických fantazií o superhrdinech. (...) Toto monumentální dílo se svou novostí, moderností a silou, ale přesto obrovskou čtivostí může směle řadit mezi několik málo komiksových klasik všech dob, které by si každý zájemce měl kdy přečíst. Je zcela výjimečné.

Pochopme Jobs-Zuckerbergovu galaxii

Existuje pramálo smysluplných knih zabývajících se médii. Tou nejdůležitější a nejpozoruhodnější je jednoznačně publikace z roku 1964 Jak rozumět médiím. Extenze člověka amerického filozofa Marshalla McLuhana, která podruhé v češtině vychází ke stému výročí autorova narození. (...) Není se čemu divit, že nakladatel knihy po jejím přečtení McLuhanovi oznámil, že nebude úspěšná, protože je z 90 procent nová. Úspěšné knihy jsou nové maximálně z deseti procent. Ani nepřekvapí, že autor v mnoha pasážích předpovídá vznik internetu (ačkoli jej tak nenazývá). McLuhanův manuál pro odhalování důsledků existence médií je mimořádně cenný i dnes. Pomůže nám pochopit alespoň některé dopady naší tendence trávit co největší čas ve virtuálním prostoru. A napadne nás také otázka, extenzí čeho jsou sociální sítě. McLuhan označuje elektrickou síť za extenzi našeho vědomí, Facebook Marka Zuckerberga a sítě Stevena Jobse začínají přípomínat extenze samotného života. Co to s sebou přinese, se můžeme jen dohadovat. Po přečtení McLuhanovy knihy ale budeme mít lepší nástroje pro takové poznání.

Kniha skandální performerky Lydie Lunch nabídne nevšednost

(...) Autobiografické postřehy útočí na instituci rodiny jako zdroj budoucích životních traumat. Drsnou popisností a nevybíravým jazykem shazuje na zem veškeré autority, všechen řád, jenž je běžně považován za posvátný a nedotknutelný. V publikaci se ovšem nenápadně prosazuje také spodní proud, který je svědectvím, jak i cesta nihilismu, radikálního odmítnutí všech jistot, musí dbát na to, aby nesklouzla do své vlastní pózy. Co kdysi fascinovalo svou šokující provokací, se již dnes často stává kulturním produktem, jenž je s to zajistit umělci pohodlnou existenci. Možná také proto se do prózy Budu dělat za drogy vkrádá mezi řádky smíření, nepatrný soucit s lidským údělem, ač v jádru zůstává stále radikální a nadmíru explicitní. Excesivní síla takřka všech forem uměleckého výrazu Lydie Lunch je nosnou linií její tvorby, v níž není lehké uléhat, která nutí k odporu a stavění se do opozice. Tato nejasná síla vtiskuje knize její přitažlivost a slibuje nevšední čtenářský zážitek.

Susan Sontagová nás znovu učí správně číst fotografii

(...) A kniha dokazuje, že Sontagová ani na sklonku života neztratila dar přesné a přesvědčivé argumentace a umění silného sdělení. Ústředním motivem knihy vycházející z několika přednášek, jež Sontagová přednesla, je otázka, jak lidé reagují na výjevy násilí v masových médiích. A přirozeně hlavní tíha leží na novinových a časopiseckých fotografiích a později televizi, které jsou silně vizuální. Co všechno dokáže na tomto půdorysu Sontagová vykreslit a obsáhnout, byť má kniha jen něco málo přes sto stránek, je snad to vůbec nejpůsobivější na celé práci. (...) Sontagová nezapomíná na své literární ambice a všechno je napsáno vskutku krásným jazykem, často emotivním, expresivním. Takový má ale esej přesně být. Zároveň je esej motivovaný autorčiným protiválečným postojem, kniha tak dostává téměř apelativní rozměr, který vychází i ze sílící agresivity v době po 11. září, jež vznik a podobu knihy silně ovlivnilo.

Ivan M. Jirous: Velikonoční pohádka

(...) "Magorova" pohádka o Velikonocích je perfektní ukázkou hry s velikonočními motivy. Zcela mistrně se zde mísí křesťanská tradice, pohanské motivy, ale také prostá lidová moudrost a výsledkem je jiné vyprávění o Velikonocích, jež přímo neodkazuje ani na jeden ze svých pramenů. Pohádka je datována do roku 1984, ale ze svého kouzla neztratila ani kousíček. Barvitá jako duha, která podle Jirouse o Velikonocích obarvila černobílý svět.Svébytná grafická a typografická podoba dílu dodává na dokonalosti.

Brána Lovecraftovy podivuhodné říše se otevírá podruhé

(...) Šťastný a odvážný počin – i přes příval všemožné brakové a hororové literatury, snažení Stephena Kinga a dalších – září Lovecraftovo jméno na poli kouzelně obskurních příběhů tím nejsvětlejším písmem. Hned vedle jeho vlastního vzoru E. A. Poea. Především je nutno pochválit nápad Plus řadit Lovecraftovy povídky chronologicky a každou z nich opatřit poznámkou osvětlující okolnosti vzniku díla. První svazek nazvaný Hrobka, zahrnuje povídky a vize z let 1917 až 1920. Následovat by měly další tři svazky, které autorovu tvorbu uzavřou rokem 1935.

Další svazek Holanových sebraných spisů není jen pro badatele

(...) Spisy Vladimíra Holana, které vycházejí postupně v nakladatelství Paseka, seznamují české čtenáře komplexně s básníkovou tvorbou, a od jedenáctého svazku pomáhají ukotvit jeho dílo z pozice překladatelské činnosti. V pořadí třináctý svazek Spisů se zaměřil na Holanovy překlady romantických básníků. (...) V knize krom velkých jmen romantické literatury (Wordsworth, Shelley, Lermontov, Mickiewicz, Słowacki) vyniká především dlouhá básnická sbírka/skladba Albigenští od rakouského autora Nikolause Lenaua. Ten se myšlenkově vrací ke kacířským sektám přelomu 12. a 13. století a k rozporu mezi touhou ducha po absolutnu a svázanosti těla s hmotou jakožto principem zla. To se ostatně projevuje i v Holanově tvorbě. Třináctý svazek Spisů Vladimíra Holana nepřináší pouze informace vhodné pro hlubší holanovské bádání, ale v podobě jediného českého překladu sbírky Nikolause Lenaua také výrazný literární text, k jehož kvalitám je možné se vztahovat i z aktuálních pozic.

Fanánek opět bilancuje, nyní hořko- vesele

(...) V nové kolekci Járo, kakao! nabízí očekávanou porci pábitelských historek, které tahá takřka z bezedného klobouku života pubrockové party v socialistických i kapitalistických Čechách. Překvapivě pak dojde i na vážnější témata, jako jsou deprese a zdravotní obtíže jedno nohého "kapitána Achaba", problémy alkoholika v manželství, upřímný pohled na vztah s dalším tahounem Sester, Ing. Magorem, anebo jaké je to pohřbívat kamaráda. Jako kdyby přibývající léta Fanánka podnítila k vážnějšímu ohlédnutí, jako by teď byl čas ventilovat i trochu "temnější storky", jež se nutně na punkového hudebníka v průběhu času nabalí. Ale i tak legrace a cesta k ní skrze alkohol zůstávají tou nejlepší formou, jak se vyrovnat se života bídou.

Literární boj o první republiku: katoličtí spisovatelé a ti druzí

Málokteré období české historie je v národní paměti tolik zkreslováno silnými emocemi jako čas druhé republiky. Sociální neklid přiživoval ideologické spory a čím dál víc měla navrch iracionalita a agresivní výpady před standardními argumentačními půtkami první republiky. Zcela ojedinělou pozicí se v těchto časech vyznačovala také česká literatura, jejíž stav v dobovém úseku druhé republiky se rozhodl zmapovat známý literární historik Jaroslav Med. Autor představuje období první republiky jako dialektické pnutí mezi radikální levicí a pravicí, které podemílalo autoritu vládnoucí liberálně demokratické většiny. (...) Med díky nakladatelství Academia vydal knihu, v níž se projevily jeho zkušenosti s předválečným literárním životem, a ačkoliv jej můžeme ztotožnit s jednou z ideových tendencí první republiky, rozhodně se snaží o odstup a vyváženost, čímž povyšuje své dílo mezi nadprůměr.

Čornejova krvavá neděle oživuje panoptikum husitské Prahy

Edice Dny, které tvořily české dějiny nakladatelství Havran patří k tomu nejlepšímu, co domácí popularizace historie nabízí. Dvacátým svazkem řady je novinka historika Petra Čorneje líčící okolnosti první pražské defenestrace. V neskrývané radosti z vyprávění se umně tají skutečnost, že každá věta je podložena bádáním. Čornej tak dokazuje, že psaní o dějinách je stále a snad především literárním uměním. (...) Kniha rozčleněná v duchu antické tragédie do pěti dějství zasazuje pražské události do širšího kontextu, především nalézá předobraz novoměstského masakru v převratu, který se odehrál o rok dříve na radnici ve slezské Vratislavi. Na rozdíl od většiny svých předchůdců Čornej nelíčí krvavou událost jako spontánní výbuch hněvu pražského lidu, ale vidí v ní pečlivě zosnovanou akci, jejíž krytí sahalo až k nejvyšším postům královského dvora. (...) Zatímco Vavřinec z Březové ve své kronice o klíčových aktérech krvavých střetů nezřídka mlčí, Čornejovi se zdařil opak: jeho husitská Praha je mimořádně živá, a proto čtivá.

Zlověstná lekce Miroslav Macháček

(...) Zatímco Zápisky z blázince jsou sondou a výpovědí rozervané duše výjimečného tvůrce, jehož specifické nadání, talent a důraz na pravdu, poctivost spolu s marazmem Husákovy normalizace mu do značné míry znemožňují pravdivě žít a komunikovat s okolím, velká část knihy Téma Macháček umělce vykresluje jako ideologického fanatika, jenž doplatil na systém, který sám pomáhal budovat. Je skutečně s podivem, že kumštýř, jenž tak přesně a ostře viděl všechny tužby, snění a strachy člověka, nedokázal prohlédnout celou bídu, brutalitu a nízkost komunismu. (...) Kateřina Macháčková tak zaslouží potlesk na otevřené scéně. Byť jsou Zápisky z blázince stále jedinečnou výpovědí, v knize Téma Macháček se jí z milionu útržků, kusých zápisků podařilo vytvořit strhující a poctivé vyprávění o genialitě a osamění, ale také o jedné kapitole českého divadla.

Tajné války jsou pravým superhrd inským eposem

(...) Kdo se ale do díla začte, nalezne v něm skutečnou sílu starých superhrdinských příběhů. Archetypální souboj Dobra se Zlem s narůstajícími stránkami vtahuje dovnitř. Jde tu totiž o příliš mnoho. Scénář navíc zvládá tyto základní motivy prodat. Z ustavičného střídání "vítězů" dokáže vytáhnout kumulující napětí a čtenáře nechat splynout s dějem a hrdiny. Vzniká novodobý epos, moderní mýtus, jenž vládne stejnými silami, pro něž takovéto příběhy v nejstarších civilizacích vznikly a dominovaly. Je návratem ke kořenům vyprávění. Česká verze poskytuje dostatečné pozadí a je doplněna příběhy ve stylu, co kdyby se Spiderman stal zlým nebo hrdinové a padouši na Battleworldu zůstali a měli spolu děti? Tajné války jsou nutností pro všechny milovníky superhrdinů, zvláště těch, kteří o nich četli před dvaceti lety díky legendárnímu vydavatelství Semic-Slovart. Jsou zosobněnou nostalgií. A nezasažené, odvážné čtenáře zase mohou přenést do časů, kdy Dobro a Zlo bojovalo o osud světa. Tam, kde je místo pro všechny Tajné války.

Marsé se ptá, zda intelektuálové jen lžou

(...) Pozorná četba čtenáře odmění požitkem mistrovského popisu fungování paměti a psychologické bezradnosti. Spisovatel Forest, jenž se zapletl s frankistickým režimem, se uchyluje do ústraní, aby sepsal paměti. Rozehrává složitou hru sám se sebou, jak se vyrovnat s minulostí, jíž se zkompromitoval. Zdánlivě nevinná cesta do vlastní duše přeroste do obludných rozměrů sebevytváření, tak jak to umí jen spisovatel se svými postavami. Snaha vykreslit se v lepším světle se zvrtne v naprostý osobní rozklad, který ještě zesílí po nečekaném příjezdu Forestovy neteře Mariany. (...) Sexuální rovina, již vnáší do příběhu Mariana, pamatuje na Lolitu, ale v českém kontextu i na vieweghovský model intelektuála deptaného silnými ženami (neboť zatímco za Kundery šlo o dějiny, dnes už jde jen o sex). Zlaté kalhotky pak symbolizují svobodu a mládí, jichž se intelektuál děsí, protože mu připomínají vlastní minulost. Jak upozorňuje v poučném doslovu Jorge Zúńiga Pavlov, text může být aktuálním apelem i pro naše kolaboranty. Obecněji klade nepříjemnou otázku, zda intelektuálové, protože pracují se slovem, umějí jen lhát.

Protektorátní Praha hloubavým pohledem Petra Demetze těžko hledá konkurenci

(...) Kromě podání, jež se vymyká zavedeným žánrům, nabízí Demetz i neotřelý úhel pohledu, který je zapříčiněn jeho česko- německo- židovským původem a vhledem pamětníka narozeného v roce 1922. Nezařaditelnost do národně vyhraněných skupin autorovi umožnila nahlížet známé historické skutečnosti osobitým způsobem a bez předsudků. A právě díky zkušenosti jedince vyčleněného z tradičních rámců dokáže Demetz bořit běžně přijímané představy o životě v protektorátu. (...) Oba přístupy jsou však provázány velmi těsně. Evokace autorových epizod z mládí je podána s nevšedním odstupem a prodchnuta sebeironií starého muže (když autor líčí své životní příhody, užívá v textu kurzivu). A kapitoly obecnější (vycházející ze závěrů aktuálních odborných studií) naopak získávají nezvykle intimní charakter, protože Demetz neopomene dodat pamětnický komentář. Kniha by možná zasloužila výraznější titul, Peteru Demetzovi se však podařilo oživit mrtvolné klima protektorátu způsobem, který v domácím kontextu těžko hledá konkurenci.

Skvělý průvodce po světě erotického komiksu

Slovní spojení erotický komiks ještě nedávno u českého publika vzbuzovalo rozpaky. Trochu s podivem, animovaná erotika měla v českém umění přinejmenším do počátku druhé světové války velkou tradici. Válka a následná komunistická léta však tuto formu zábavy odsunula téměř do ilegality a až nyní, díky vydání skvělých děl, jako byly Ztracené dívky Alana Moora (Argo, 2008), se opět hlásí ke slovu. Jako výtečný pomocník při hledání a bádání v tomto oboru může fungovat krásná kniha Erotický komiks autorů Tima Pilchera a Genea Kannenberga jr., jejíž první díl právě vychází v nakladatelství Volvox Globator. Publikace na první pohled zaujme především svou obrazovou kvalitou. Spíše než do škatulky erotické literatury patří do kategorie dějin výtvarného umění a komiksu. Tvůrci nezačínají až tradičním komiksem, ale správně jdou hlouběji do historie a v úvodu nabídnou exkurz do dějin erotické malby od nejstarších obrazových památek přes antiku až po přelom devatenáctého a dvacátého století.

Mladé Japonsko, jak je nikdo nechce vidět

(...) Příběh Autofikce se točí kolem mladé spisovatelky Rin a její paranoicko- hysterické osobnosti. Nakladatel ji přemluví, aby napsala vlastní fiktivní autobiografii. Od této chvíle se děj pomalu rozpadá do různých časových rovin, v nichž se setkáváme s postavou Rin a jejími aktuálními obtížemi. Hlavním problémem v této knize je především navázání milostného vztahu. Rin hledá muže na způsob pevného bodu, který jí pomůže z tekuté reality a nahradí jí vlastní ztrátu smyslu života. (...) Kniha však nemá být nějakou lacinou obžalobou konzumu a povrchnosti. Naopak je jeho obhajobou. Ve světě mladé hrdinky, kde jednoduše hloubka neexistuje, vypařila se společně se starým světem a povrch ji naopak zachraňuje před tragickým koncem, je povrchnost její zbraní. Krom těchto témat se Autofikce zabývá obecnými problémy literatury a psaní.

Nejnovější Sandman vypráví o kráse, síle a umění příběhů

(...) Neil Gaiman je jedním z nejpřesvědčivějších a nejviditelnějších propagátorů světů lidské imaginace, mužem, který nezná předsudky a fantastiku, považuje za základní kámen umění. Přesvědčivě bojuje proti odporu k jinakosti a ukazuje, jak staré i moderní mýty a magie příběhů živí a formují lidské duše. Sandman je esencí jeho snahy. (...) Postmoderní mix ingrediencí z přísně separovaných žánrů jako městské legendy, hororu, příběhu ze života, vznešené fantasy, mýtu a mnohých dalších funguje Neilu Gaimanovi opět na výbornou. Tentokrát se však více než kdy jindy zaměřuje na to, jak fungují příběhy, a zároveň jen tak letmo a mimochodem ukazuje, proč jsou tak důležité pro směřování a sebeuvědomění každého člověka. Přitom ve skutečnosti své fanoušky nepřekvapí, ani jim nenabídne něco zázračně nového. Jenže mistr vypravěč musí být silným, i když vypráví stále jeden a ten samý příběh. A takovým mistrem vypravěčem Gaiman bezpochyby je.

Talent Michaela Chabona se v jeho prvotině projevil jen zčásti

(...) Záhady Pittsburgu lze označit za typický americký román. Těžko se definují společné rysy americké románové tradice minulého století, nicméně při četbě Francise Scotta Fitzgeralda, Na cestě Jacka Kerouaca, knihy Jeroma Davida Salingera Kdo chytá v žitě a Záhad Pittsburgu se ukazují výrazné spojitosti. Možná to je tématem "mladí muži poznávají velký svět", možná jistou dávkou dekadence, s níž jsou konfrontováni a jíž podléhají, určitě to je určité zbavení se typicky evropské psychologizující niternosti. Art Bechstein během přelomového léta potkává homosexuála Arthura, a ačkoli nikdy předtím neměl homosexuální sklony, prožije s ním románek. Zároveň řeší vztah se svou přítelkyní Flox, čímž Chabon vytváří podivuhodný milenecký trojúhelník. Vše ovlivňuje ještě Artovo přátelství s živelným Clevelandem, jenž podobně jako Kerouacův Dean Moriarty žije tady a teď, snaží se neohlížet zpátky ani nevzhlíží dopředu. Artovy problémy s mafiánským otcem jsou spíše vedlejší, ačkoli celé Artovo léto lze vnímat především jako odstřihnutí se od rodiny, konečné dospění.

Kao Sing- ťien staví hráz totalitnímu myšlení

(...) Nenacházíme zde však politickou kritiku, kniha reflektuje postoj moderního člověka k taoistickým tradicím, oslavuje bohaté dědictví říše středu, vypráví a zpívá příběhy. Na základě dvou hlavních dějových linií, iniciační cesty mladého intelektuála a příběhu horského lesníka, proplétá magický realismus s deníkovými záznamy a filozofickými úvahami. K nim se přidávají stovky dalších osudů obyvatel labyrintu světa. Je příznačné, že spouštěčem této cesty do hlubin Číňanovy duše je náhodný rozhovor ve vlaku, při němž se "já" dozví o existenci Hory duše a vydá se ji hledat. (...) Formální modernismus románu je mu však především manifestem svobody, který se příčí programům s jasným cílem, a hrdina na poslední stránce s klidným svědomím dochází k závěru, že nic nechápe. Dosáhnout cíle totiž nemusí být nic obdivuhodného.

Bohové a monstra zdařile kome ntují nedávné události

Na jedné straně netradiční, z jiného úhlu pohledu naprosto klasický komiks. Taková je týmovka Ultimates, v níž slavný komiksový scenárista Mark Millar (Kick- Ass - Nářez) sesypal do jednoho příběhu hned několik slavných superhrdinů unikátního světa vydavatelství Marvel. (...) Podtitul Bohové a monstra odkazuje na klasickou mytologii, na niž Millar ve svém díle navazuje. Ve světě existují nadlidé se superschopnostmi, jedni pomáhají dobru, jiní prosazují zlo. Právě o pojetí dobra a zla, klíčového střetu každého superhrdinského komiksu, jde i v Ultimates. Vůbec nejzajímavější pak je jistá těkavost a nejistota, který z hrdinů jednotlivé strany zastupuje. (...) Příběh je třeba vnímat v kontextu doby vzniku - Millar Ultimates 2 vytvářel mezi lety 2004 a 2007, tedy v době vrcholící krize americké společnosti kvůli bojům na Blízkém východě. Celé dílo tak je jasným komentářem této anabáze.

Balabán o smrti, realitě a neautentické existenci

(...) Příběh má silně autobiografické pozadí. Sleduje způsob, jakým se pozůstalí vyrovnávají se smrtí "hlavy rodiny", primáře ostravské nemocnice Jana Nedomy. Přestože se takzvané příběhy ze života stávají u nás i ve světě precedentem úspěšných knižních titulů, Balabánova kniha nestaví jen na důrazu na hmatatelnost reality. Pod jeho imaginací se prožívané mění v nadosobní. Skvostným metaforickým popisem běžného života doluje ze skutečnosti její esenci, čímž se dostává na tenkou hranici mezi prózou a poezií. (...) Významnou dějovou linií je také minulost otce rodiny za komunistického režimu. Impozantní obraz otcovy osobnosti zpochybní jeho dávný přítel Petr Wolf a příslušníci rodiny se nemohou dobrat pravdy o věcech, k nimž již nikdy nebudou mít přístup. S Balabánem odešel z českého literárního prostředí vysoce talentovaný autor, jenž se nebál říci, co jej trápí. Pro ty, kteří neměli doposud čest se s jeho tvorbou setkat, nabízí Zeptej se táty víc než vhodnou příležitost.

Kniha větru nabízí formálně precizní mangu pro dospělé čtenáře

(...) Strohá příběhová kostra na první pohled vypadá jako pouhá záminka k sérii šermířských soubojů. Ale jakých! Každá kapitola se jmenuje podle šermířské techniky, kterou následně srozumitelně a přitom efektně ukáže v praxi. Ke slovu přichází kresba jako typický zástupce staré japonské školy. Formální preciznost vede k vizuálním orgiím, detailnost a historická věrnost jsou neoddiskutovatelné a podání soubojů dokonalé.(...) Stejně silný je i příběh, jenž stojí na vyhraněných postavách. Ty činí, co považují za nutné ve světě vládců posedlých mocí. Zabíjejí a páchají zlo, aby zabránili zlu většímu, a tím jsou morálně ambivalentní. Čtenář tak získává odstup, v němž vynikne chladná dokonalost celku. A nakonec jejich odevzdání se cti a osudu povede až ke zkáze, když se dobré obrátí ve zlo mnoho staletí po jejich smrti. Tato nadčasovost a celek odrážející se v detailu představují starou japonskou školu v tom nejlepším světle.

Hon na rudé čarodějnice dle Philipa Rotha

Román Vzala jsem si komunistu lze považovat za mladšího sourozence Rothova slavného díla Americká idyla. Nejen proto, že obě knihy spadají do autorova vrcholného "pozdního období". Nejen proto, že je spojuje osoba vypravěče, Rothova alter ega Nathana Zuckermana. Oba texty především pojí rámcové téma - "dějinná" deziluze demonstrovaná na osudu silného, mužného jednotlivce, zdánlivě předurčeného k úspěchu a vítězství. (...) Roth se s objemným a komplexním materiálem vypořádává po "zuckermanovsku". Znovu tu nalezneme rámec naslouchajícího vypravěče. Celý román je řadou zprostředkovaných příběhů, které Nathan prolíná svými vlastními vzpomínkami na Iru, jenž byl jeho mentorem i vzorem v mladickém tápání. Autor odolává vábení epického románu o krutosti, zradě a pomstě (jak jej inzeruje přebal českého vydání) a namísto toho rozehrává akademický a prokomponovaný exkurz, jenž svojí hloubkou mnohdy koketuje s esejistikou.

Rebelant Henri Michaux poodkrývá skutečný Dálný východ

(...) Své cesty po Indii, Číně, Japonsku a dalších zemích Dálného východu podnikl již na počátku třicátých let minulého století. Kniha však v češtině vychází vůbec poprvé a dokazuje, že ačkoli se dějiny od té doby změnily k nepoznání, Michauxovy postřehy jsou pouze s menšími změnami platné dodnes. (...) Michaux se vymezuje vůči nekritickým cestovatelům, kteří popisují krásy Indie, jejích lidí a myšlení. Jeho přístup je spíše zesměšňující a dehonestující. "Nikdy jsem se nesetkal s hodným Indem, Ind se nestará o ostatní, jen o svou spásu." Jeho pohled není v žádném případě laický, ale opírá se o vlastní prožitky spojené s pečlivým studiem. Michaux mísí prvky reportáže a tradičního cestopisu, obohacuje je však i o lingvistické analýzy, zkoumá tamní umění, divadlo, film, filozofii i detaily z obyčejného života. Díky tomu se mu daří jít do takové hloubky a přijít s natolik univerzálními pravdami, až se tají dech. Indové zbožňují zbožňování, naopak Číňané milují rozumovost, a i možná proto se již neumějí smát.

Kniha Bigbít nabízí český a slovenský rock jako na dlani

(...) Po dvaceti letech se Lindaur chvályhodně ujal důkladného zmapování situace až do přelomového roku 1989. Kniha o třetinu zvětšila svůj rozsah, a definitivně tak vzniklo dílo, které ve zdejší hudební bibliografii nemá obdoby a bude těžko v budoucnu překonáváno. Už jen proto, že oba autoři mnohé z popisovaného dění zažili na vlastní kůži (...) Před tímto precizním, důkladným, informačně téměř vyčerpávajícím zpracováním historie domácího rocku nelze než uznale smeknout klobouk až k zemi. I tehdy, když autoři píší o něčem, co je příliš neoslovovalo a neoslovuje (například tvrdý rock a metal), podávají o dění v dané sféře až překvapivě fundovanou zprávu. (...) Fantastickým bonusem pak jsou dvě přiložená cédéčka s vesměs nikdy oficiálně nevydanými amatérskými nahrávkami českých rockových skupin šedesátých a sedmdesátých let, jež pocházejí z různých soukromých archivů a vynášejí na světlo světa mnoho opravdových sběratelských skvostů.

Roberto Saviano vrací psaní význam úniku z těžkých časů

(...) Krása a peklo je souhrnem esejů, nekrologů, reportáží, črt a dalších literárních či novinářských žánrů. Ale všechny spojuje jediné univerzální téma - člověk proti osudu, jak tomu implicitně bylo již v Gomoře. Saviano se ve svých textech zabývá velkou spoustou fenoménů dnešní doby. Vedle sebe stojí italské mafie, jejich stále se rozšiřující pravomoci, srůstání s oficiální politikou a byznysem, téměř pohádkový příběh barcelonského fotbalisty Lionela Messiho a otevřený dopis kraji okolo Neapole. Někdy je Savianův přístup obdivný (okouzlení Messim, který porazil chorobu zastavující růst, aby mohl hrát fotbal), jindy buřičský (otevřený apel, aby lidé nezavírali oči nad nepravostmi páchanými camorrou), v popisování byznysu kolem kokainu zase analytický a striktně žurnalistický, jakoby nezaujatý. Nezaujatost však v jeho článcích nehraje prim. Naštěstí. Mnoha příklady dokládá, že člověk se občas dostane do situace, kde musí volit mezi dobrem (a třeba za to trpět) a zlem (žít ve lži či sladké nevědomosti).

Nobelistka Herta Müllerová poodkrývá strnulost totality

(...) Müllerová nabízí subtilní příběh rodiny žijící po druhé světové válce v rumunské vesnici obývané převážně Němci. Podobně jako většina ostatních obyvatel i rodina mlynáře Windische touží po vycestování z totalitního Rumunska na Západ a čeká na cestovní pasy. Zachycení nekonečného čekání, dnů, týdnů, měsíců a let, které jsou stále stejné a ničím se nevyznačují, je jádrem Cestovního pasu. Na rozdíl od Párala, který se ve svých nejlepších dílech pokoušel zachytit stereotyp v Československu, postavy u Müllerové ze svých životů nijak neuhýbají. Dělají pořád totéž, z letargie je vytrhuje pouze smrt jiného vesničana. Pozorují sami sebe a vlastní nemožnost vymanit se ze života, který nenávidí. Upínají se pouze k získání cestovního pasu, jinak nerevoltují, nesnaží se o nic. V závěru však nahlížejí tragičnost vlastní pasivity, když Windischova dcera musí přijít o vlastní důstojnost výměnou za pasy pro celou rodinu.

J. S. Ballard zdraví upadající Ameriku

(...) Tento román patří k Ballardovým antiutopickým dílům.Mnozí jej označují dokonce za sci-fi, což však není zcela přesné. Na podstatu sci-fi odkazuje snad jen fakt, že se děj románu odehrává v budoucnosti(kolem roku 2100). Amerika před desítkami let přestala existovat, všichni její obyvatelé se odstěhovali do Evropy a dalších končin světa. K břehům New Yorku přijíždí loď s novými objeviteli v čele s mladíkem Waynem, kteří se pokusí Ameriku znovu dobýt, vrátit jí původní velikost. Ballard míchá spoustu žánrů, sci-fi střídá s klasickým dobrodružným románem, hororem, psychothrillerem. Významnou roli v románu hraje tradiční americká ikonografie. Symboly jako Mickey Mouse, kovboj John Wayne či vize neomezeného růstu fungují jako klíčový faktor pro ovládání nových Američanů. Zatímco Wayne vnímá pouze jejich pozitivní roli, jeden z Mansonových nejbližších tvrdí, že to byly právě tyto mýty, které dávnou Ameriku zabily. Ballard tak de facto předpověděl nedávné krize, které kvůli těmto a jim podobným symbolům vznikly. A ukazuje, že náprava musí přijít odjinud.

Knižního Kukyho si děti užijí i za pár let

(...) Knižní Kuky je tak dobře vystavěným pohádkovým příběhem, že i za několik let bude stále stejně oslovovat mladé čtenáře jako dnes. Je pravda, že text se až příliš podobá snímku, příběh je v podstatě zcela okopírován, nic zásadního se nevynechává ani nepřidává. To však není na škodu, naopak čtenář si uvědomí drobnosti, které by divákovi v kině mohly uniknout. Postavy lesních obyvatel jsou mnohem plastičtější a komplexnější, totéž platí i pro Kukyho a Ondru, jenž si možná celý příběh přehrává ve vlastní mysli. Svěrákův styl, jen trochu mentorský, navíc skvěle odpovídá potřebám nejmladších čtenářů. Podobně jako ve filmu i v knize hrají důležitou roli ilustrace Jakuba Dvorského. Díky jeho všudypřítomné kresbě, tu miniaturní, jinde celostránkové, má čtenář neustále před očima ten svébytný svět lesa, v němž fungují zcela jiné zákony než v tom obyčejném lidském.