(...) Proč se Mantelová, autorka brilantních románů inspirovaných vlastními osudy či propracovaných, faktograficky bohatých historických próz, vlastně rozhodla vyprávět tenhle duchařský příběh? Možná proto, že na duchy jako dítě věřila a věří dodnes; často se jí zjevují (...) Historky ze záhrobí, vrtání sond do děravé paměti a překvapivé, vtipné metafory nedokáží skrýt druhý plán místy snad trochu zdlouhavého románu Za temnotou – neštěstí života na periferii, ať už tím myslíme kraje velkoměst, nebo okraj společnosti. Mantelová dokázala ze světa mrtvých přivést román, díky němuž se my živí můžeme docela dobře pobavit i poučit.
(...) Outsiderovi Maikovi Klingenbergovi, přes jeho naprostou normálnost přezdívanému Cvoky, odjela na konci školního roku máma na odvykačku a táta na „služebku“ (po boku mladé a krásné sekretářky). Je tudíž tak trochu nucen prožít dobrodružný prázdninový týden se sympatickým ruským přistěhovalcem Andrejem Čichačovem, řečeným Čik, který vyhlíží „jako Mongol – jeden nevěděl, kam se vlastně kouká“ a je malinko „socka“ („jeho neforemný hnědý boty vypadaly jako mrtvý krysy“).(...) Čik je vtipný, dokonale autentický a (díky absenci vulgarismů a sexu) zdravotně nezávadný.
Sedmačtyřicetiletý berlínský malíř, ilustrátor a prozaik Wolfgang Herrndorf získal za Čika, druhý ze svých tří románů, prestižní Německou cenu za literaturu pro mládež a Cenu Clemense Brentana.
(...) Co je na próze Ulické obzvlášť cenné, je odvaha k nečernobílému vidění a k říznutí do živých ran. Přitom tak autorka, která do románu vstupuje svými komentáři a vyskytne se leckde v dokumentu své literární postavy jako „spisovatelka z Ruska“, nikdy nečiní pateticky a okázale.
(...) Kolážovitost knihy má dvě přednosti. Cítíme se stejně jako autorka ve fázi tvoření, pátráme výstřižek po výstřižku (jednou je to záznam o bestiálním teroristickém činu, podruhé židovská anekdota, potřetí postelová scéna bývalé jeptišky), abychom se dobrali představy nějakého uceleného světa. Je to dobrodružství, a kdo se někdy zabýval pořádáním sbírky známek, tento aspekt díla ocení. Dalším kladem této kompozice je, že nejen narození, ale i smrtí najdeme v příběhu tolik, že by to vydalo na celý hřbitov. O těchto velmi lidských tématech umí Ulická psát dojemně a sugestivně. Z každého jednotlivého útržku tak čtenáře Daniela Steina, překladatele ovane úžasný dojem, že právě tady dochází ke zrodu či skonu poprvé.
(...) Paměť básnířky skáče přes první lásky („Nezbylo mi, než se do něj zamilovat, byl to hezký chlapec.“) a útržky doby, kdy byly největší bojovkou kuličky nebo kutálení se z kopce v prázdné popelnici – prvních deset let života holčičky, která byla hodně nemocná, ráda četla a hrála školku s míčem i švihadlem. Jakoby za záclonou občas zahlédneme ducha doby.
Několik hnědě tónovaných snímků malé Bohušky, její rodiny, kamarádek a panenek dotváří jímavou, nostalgickou, niternou, prostou knížečku dámy, která, abych parafrázovala její verše, má dva životy – napřed žije a pak o tom píše. „Vzpomínám-li na své hračky,/ vybavují se mi/ už jen jejich stíny.“