Recenze z média Hospodářské noviny

Měli šest dětí a i za nejtvrdší normalizace se chovali svobodně. Kvůli nim. Příběh „politické“ rodiny Bendových je mimořádný

(...) Napsat životopis disidenta a polistopadového politika Václava Bendy nebyl zrovna jednoduchý úkol. Alice Horáčková to dokázala, protože nevynechala Kamilu Bendovou... Je to love story z časů, jejichž bezvýchodnost si 21 vnoučat hlavních protagonistů dnes určitě nedokáže ani představit. A je to také fundovaná historie generace, k níž patřili Václav Havel, Dana Němcová, Jiří Dienstbier a další disidenti, ale také ti, kteří Chartu 77 nepodepsali, anebo dokonce její signatáře udávali, sledovali, věznili. (...)

Dobrodružství zničených obrazů

Maluji jen to, co vidím," řekl Monet. Ale vidí to samé v jeho obrazech i diváci? Kniha esejů pátrá za plátny. (...) Co nám Lesák na příkladech tak rozdílných – od Moneta až po cvičence na spartakiádě – sděluje? Že jsme součástí nezměrného celku, jehož uvědomováním a mentálním zpracováváním si vyvzdorujeme svoji individualitu, pochopíme senzaci vlastních limitů a konečně začneme správně, neodkladně a s těmi nejlepšími kompromisy pozorovat. Přinejmenším čtenář po přečtení knížky zvedne oči a uvidí jiným způsobem.

Divý Bernhard

(...) Nejnovější publikace s názvem Pravdě na stopě představuje prostřednictvím patnácti rozhovorů a zhruba stejného počtu autorových otevřených dopisů nebo příležitostných fejetonů "veřejného Thomase Bernharda". Rakouský spisovatel má u nás malou, nicméně věrnou čtenářskou obec, která si zvykla přijímat každé nové dílo s nadšením. Nejinak tomu bude i v tomto případě. Kdo četl alespoň jednu Bernhardovu knihu, bude překvapen, jak se škála výrazových prostředků zpovídaného autora shoduje s názory jeho literárních hrdinů. Bernhardovy čtenářské dopisy mají esejisticky-reflexivní povahu a do značné míry předjímají nebo doplňují témata z prozaické tvorby. (...) Předkládaný svazek je důstojnou tečkou za dílem Thomase Bernharda v Čechách.

Irský Hamlet z pitevního sálu

Kde se skrývají kořeny pokrytectví? Nová detektivka Benjamina Blacka je chladně elegantní. (...) Pachatel je v Temné pavučině pochopitelně utajen až do poslední kapitoly a rozuzlení si dopřeje i předpisovou figuru zvanou "doubletwist", která obloukem dvojitého nelsona naposled prověří snůšku podezřelých a vyloví z ní dávno vyloučeného pachatele. A přece tvůrce zjevně tíhne spíš k existenciálním úvahám o motivacích vraždy než k bádání nad tím, kdo z otřepané typologie mstitelů má mord na svědomí.

Nebroušený holokaust

Film o filmu v podobě knihy. Tak by se dal charakterizovat právě vydaný knižní rozhovor Michala Plzáka s Lukášem Přibylem Zapomenuté transporty. Název se odvolává na čtveřici dokumentárních filmů, v nichž politolog a historik Lukáš Přibyl shromáždil unikátní svědectví přeživších z válečných transportů do Pobaltí, Běloruska a okrajových oblastí Polska. (...) Aby mohl plně pochopit všechny narážky, měl by čtenář, který snad dokumenty neviděl, nebo si potřebuje oživit paměť, otevřít knihu nejprve v její druhé části. Tu tvoří přepisy jednotlivých dokumentů. V samotném dialogu se do popředí dostávají další souvislosti a osobnosti.

Pět mužů, pět smrtí a Alice

Není dnes snad větší faux pas než zemřít. Stáří, natož umírání, se prostě nenosí. Německá literární hvězda Judith Hermannová se přesto rozhodla napsat knihu právě o smrti. A ťala do živého. (...) Tolik lidí umírá dřív, než se sluší. Předběhnou civilizovaný mírový čas. Zůstávají po nich jizvy, nedořečené věty, malé děti. Žili vedle nás, a už tady nejsou. A tady si asi musíme nějak dokázat pomáhat. Třeba jen svou tichou přítomností. Nebo velmi soustředěně napsanou povídkou

Demokracie ve vlastní šťávě

S klidem a nadhledem popisuje Pavel Vilikovský slabošství a věčnou ochotu ke kolaboraci s čímkoliv. Román Pes na cestě je o současném Slovensku, štěká ale mnohem dál. (...) Vilikovským takhle klidně popsané národní slabošství a většinovou kolaboraci s kdejakým svinstvem by si už dávno zasloužili i Češi. Každá literatura si totiž zaslouží autora, který nehuláká, není němý, hluchý ani slepý, ale taky nedělá žoviálního paňácu, nepitvoří se, nepodlézá žádné skupině obyvatelstva tématy ani stylem. A lidé ho přesto čtou napříč generacemi. Stačilo by, aby aspoň pár takových autorů na pultech českých knihkupectví a ve veřejném diskurzu zůstalo. Stačil by jeden.

Recenze: Handkeho dvě knihy připomínají peklo nad Berlínem

(...) Gesta, věci i pouhé okolní zvuky a vůně, všechny ty rozptýlené fragmenty skutečnosti, skládá spisovatel v jednu působivou koláž, která zpřítomňuje obraz aktuálního světa, v němž všechny ideologie už dávno ztratily smysl, revoluce se vytratily, pohozené kdesi u popelnic působí už jen svou zvětralou směšností. Handkeho hrdinové jsou osamělí, ztracení a svým způsobem zaměnitelní, přesto zůstávají neuvěřitelně živí, autentičtí. Z posledních sil se pokoušejí najít opravdovější vztahy s druhými i se světem. Pokoušejí se najít vlastní cestu životem, autentičtější, skutečnější, než jsou ty, které se nabízejí. Handke pokračuje v rakouské literární tradici tvrdé společenské kritiky. Kritiky jazyka jako nástroje myšlení, prohlubující se propasti mezi ním a okolním světem. Má blízko jak k Thomasu Bernhardovi, tak k Elfriede Jelinekové. Nekompromisností postojů, syrovým přístupem k současným společenským problémům i kvalitou svých děl.

Ó Bílečku, píše prokletý básník Deml svému guruovi

Podobně vášnivá bývá zpravidla jenom láska… Jak dokládá právě vydaná korespondence Jakuba Demla a Františka Bílka, mohou vypjaté emoce provázet i přátelství. Další díl ediční řady Korespondence J. Demla vydávané nakladatelstvím Dauphin nese ostatně název Číslo jednací: láska. Jakub Deml byl výtvarnou prací o pouhých šest let staršího Františka Bílka uchvácen už jako seminarista. Ó Pane můj, Příteli milený, Mistře předrahý, Milovaný, Ó Bílečku – těmito a dalšími exaltovanými osloveními tituluje mladý kněz na samém počátku dvacátého století svého gurua. (...) Korespondence Deml-Bílek je rozdělena do dvou svazků, které respektují časovou prodlevu v dopisování. Každá z knih má přitom přes šest stovek stran! V tomto kvantu figurují spousty jmen, událostí a souvislostí, zásadních i těch marginálních. Se zasvěceným porozuměním a hlubokou erudicí jimi čtenáře provází editorka svazku Iva Mrázková. Její poznámkový aparát a jmenný rejstřík otevírají oponu pochopení tohoto korespondenčního divadla skutečně doširoka. Mrázková dokáže identifikovat dokonce i regionální živnostníky, zapomenuté kněze a další "malé" postavy, které oživují a doplňují svět těch "velkých". Do širších literárních a společenských souvislostí pak Mrázková zasazuje korespondenci v obsáhlých doprovodných textech.

Cesta do ukrytých světů

(...) Scenárista Pavel Gotthard ve svém románovém debutu Léky smutných zkoumá trochu odlišnou cestu, po které se do světů ukrytých za všední realitou vydávají celé armády teenagerů: fantasy hry na hrdiny. Tyto společenské hry, ve kterých účastníci děj sami inscenují a pomocí vlastní fantazie se dostávají do fiktivních kouzelných říší, autorovi slouží jako odrazový můstek k zachycení mnohem obecnějšího problému sebeurčení mladého člověka v nepřehledné současnosti dnešního světa. Hrdinou příběhu je student žurnalistiky David, který zažívá krizi svého vztahu s Pavlou. Když zjistí, že Pavla žije paralelní život ve snovém, fantazijním světě, rozhodne se David vydat za ní a přijmout jeho pravidla.

Bojovník z pražského sídliště

(...) Není to vyloženě antihrdina (byť v závěru zjistíme, že původně oním antihrdinou byl a možná právě to v něm zůstává jako největší trauma), ale potkat v hospodě by se s ním čtenář nechtěl. Rudiš ho vykresluje barvitě a zaujatě, obraz šlachovitého podmračeného týpka naskočí velmi rychle a pak je doplňován detaily, jakkoliv se občas musejí luštit z náznaků nespolehlivého a místy tajnůstkářského vypravěče. Ze stránek čiší jeho permanentní rozčilení nad světem i nad sebou samým a okamžitá připravenost k výpadu; Vandam je vždycky ve střehu. (...) A pod zběsilým tempem jeho vyprávění lze objevit i jistou hrubou poezii. Není to romantika sympatických "lůzrů", jaká dosud oslovovala Rudišovy fanynky, ale - slovy reklamy na pivo nebo fernet - novela o chlapech pro chlapy.

McCarthy odzátkoval díru do pekla

(...) Suttree je mohutná románová freska zachycující život města Knoxville v průběhu padesátých let. Příběh rybáře Cornelia Suttreeho připomíná Odysseovu plavbu, na jejímž konci ale neleží žádná Ithaka, nebo Dantovu cestu peklem a očistcem, jen s tím rozdílem, že po očistci se hrdina (opakovaně) po spirále vrací zpět na infernální start. Ráj zůstává nedosažitelný, jde jen o narkotikum, kterým lidé sami sebe opojili: nebe není nic víc než zcela konkrétní prázdná plocha nad městem, uprostřed níž žhne slunce "jako odzátkovaná díra do ještě většího pekla v zásvětí". Přesto je Suttree příběhem naděje. Jeho hrdina je dobrovolným vyděděncem, ze své vůle klesl na periferii města i společnosti, jako by potřeboval nahlédnout do všech temných koutů sebe sama, dotknout se úplného dna, aby se od něj mohl odrazit. Suttree je knihou poctivosti, zprávou o životě, který není sumou rafinovaných her, ale skutečně zakoušenou existencí.

McCarthy odzátkoval díru do pekla

(...) A na druhé straně snad nejútlejší dílo, divadelní hra (nebo přesněji román v dramatické formě, jak upozorňuje podtitul) Vlak Sunset Limited. Čistý, na dřeň oholený dialog jediných dvou postav, který zároveň s Pulitzerovou cenou ověnčenou Cestou představuje autorovo zatím poslední dílo. (...) Vlak Sunset Limited je naproti tomu omezen na jedinou vypravěčskou strategii. Z odstupu je prostý jako symbol jin a jang. Přestože McCarthy nemá snad k ničemu tak daleko jako k východní tradici, dal by se tento znak použít jako alegorie stavby celého díla. Dialog postav nazvaných podle barvy jejich kůže prostě Černý a Bílý je zápasem o naději. Černý, bývalý trestanec souzený za vraždu, který v sobě našel víru v Boha, se pokouší v Bílém, nihilistickém profesorovi, který je rozhodnut spáchat sebevraždu, vykřesat poslední jiskru víry ve svět.

Truchlivý hrdina Hostovský

Výjimečného prozaika předválečných Čech vrací do povědomí kniha bohemisty Papouška. Nikde doma, všude cizinec, Žid, komunista, exulant, pravičák s nepřístupně levicovými názory. To vše byl Egon Hostovský, jediný český spisovatel své generace pro světové publikum, ve světě však chápaný jako derivát jiného světového spisovatele – Franze Kafky. Bohemista Vladimír Papoušek v knize Žalmy z Petfieldu zhodnocuje své mnohaleté zaujetí osobou Egona Hostovského (1908–1973). Nejedná se však čistě o biografii nebo literární rozbor jeho díla, Papoušek se spíše formou narativní eseje snaží vypsat ze svého zajetí Hostovského romány. (...) Slovy Hostovského dcery Olgy byl kombinací dona Quijota a Cyrana z Bergeracu, truchlivých hrdinů, které máme rádi, přestože prohrávají. Po přečtení Papouškovy knihy se snad již Hostovský z myslí čtenářů nevytratí.

Detektivní román se stepním vlkem Boschem jde ve šlépějích Marlowa

Hrdina detektivního románu Pád jménem Harry Bosch působí jako zdánlivě dokonalé převtělení Philipa Marlowa. Přesto jde o postavu ryze současnou. Stejně současnou jako zlo, proti kterému se pokouší bojovat. (...) Stejně jako v Chandlerových románech ani v Connellyho Pádu nejde o luštění rébusu brilantním intelektem, nýbrž o individuální revoltu detektiva proti společnosti rozežírané zlem. (...) Michael Connelly patří k těm autorům, kteří se rozhodli pokračovat v tradici "drsné školy" (ale také filmu noir). Chápou ji jako přesný nástroj popisu společnosti, který je schopen proniknout pod obecné teorie a odhalit samy kořeny sociální patologie, aniž se kvůli tomu musí román nutně tvářit jako vysoká literatura. Protože tou se nečekaně stává mimoděk a spíše na zapřenou.

Dopisy, které pomáhaly přežít

(...) Vzájemné dopisy dvou přátel, dvou českých básníků. Prvního dnes chápeme jako jednoho z největších literátů minulého století, druhého dobře neznají ani v jeho rodném Hlinsku. Vladimír Holan si se Stanislavem Zedníčkem v letech 1940 až 1977 vyměnili skoro 250 listů. Pod názvem Směju se a sténám je nyní vydalo nakladatelství Pulchra. (...) Precizní ediční práci na přípravě knihy odvedli Miloš Doležal a Petr Střešňák. Doležal je také autorem zasvěceného doslovu, kde se mimo jiné odvolává na vlastní rozhovory se Stanislavem Zedníčkem. Okouzlený a zaujatý Doležalův pohled neztrácí pregnantní vypovídající hodnotu ani ve chvílích popisu Zedníčkova věznění, či jeho opuštěného stárnutí v rodném městě

Murakamiho pop-artová polévka

Nový Murakamiho román 1Q84 připomíná slavnou Warholovu plechovku Campbellovy polévky. Na první pohled se tváří jako laciné zboží, pod povrchem ale překvapí svou hloubkou. (...) Být to jiný autor, veškeré naděje na velký román, opus magnum, by mohly vyvanout do ztracena. Jenomže pro Murakamiho je charakteristické, že nejde pod určitou úroveň: čtenářovo očekávání umí ovládat a vždy ho nakonec něčím překvapí, aby zůstal nadále oním magickým vypravěčem. Přestože popisy někdy kloužou po povrchu, Murakamiho romány jsou stále schopné odrážet lidskou zkušenost. Vedle Orwella je v 1Q84 patrný odkaz na jiného sociálně smýšlejícího Angličana - Charlese Dickense, a to v postavách zbloudilých dětí, sužovaných neutěšeným dětstvím. Aomame i druhý protagonista románu Tengo, spolužáci ze základní školy, odstřižení více či méně od své minulosti, jdou každý po své linii příběhu, každý ztracený svým vlastním způsobem.

Tanec s Bohem

(...) Další kniha o lásce, copak jich už nebylo dost? Nebylo, jak dosvědčuje nová práce Tomáše Halíka s názvem Chci, abys byl. I tento respektovaný teolog a filozof však nejprve musel k takovému tématu dorůst. (...) Nesmlouvavý oponent nového díla Tomáše Halíka by jistě rád vpíchl momenty, kdy se český teolog záměrně opakuje, aby myšlenku školometsky zdůraznil (nevěří svému čtenáři, nebo vlastnímu peru?), případně jen zhutňuje úvahy z předchozích vlastních knih. Tady však nejde o žádné ohřívání včerejší kaše. Halíka totiž v Chci, abys byl můžeme sledovat skutečně on-line, v průběhu jeho myšlení. A to se logicky vrací a navazuje, dotváří a zpřesňuje. Právě ve chvílích, kdy pražský intelektuál pracuje sám se sebou, nejzřetelněji překračuje ohrádku české kotliny. Právě tady, a ne ve chvílích, kdy o tom sám mluví, se stává skutečně evropským autorem duchovní literatury.

Rushdieho život v klatbě

Vzpomínky Salmana Rushdieho nejsou typickým autorovým románem, byť se tak na začátku tváří. Magické a hlubší roviny vyprávění zvolna ustupují do pozadí a příběh se soustředí na jedinou linii: popis života po fatvě. (...) I nejnovější Rushdieho kniha Joseph Anton:Vzpomínky se zprvu vyznačuje nezaměnitelným otiskem stylu autora Dětí půlnoci, Hanby, Satanských veršů či Klauna Šalímara. Strhující proud vyprávění do sebe opět splétá několik rovin a myšlenkových krajin, tak jako se v Hanbě tkají pestrobarevné koberce (metafora psaní jakožto "tkaní či splétání textu" spojuje západní i východní civilizace), v nichž se ukrývá tajemství světa.

Muži s pamětí spolu hovoří

Knižní rozhovor předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského s novinářem Tomášem Němečkem není lidová četba a není ani bezpodmínečně nutné, abyste po přečtení pocítili k Rychetskému velké sympatie. Nicméně ve své kategorii je to podle mě událost roku. A to se jen těžko změní.

K životu příchylný Karol Sidon

Smutná, bez iluzí, a přesto lidské snažení milující je dramatická tvorba spisovatele a rabína Karola Sidona, jehož Dramata nyní vydává Akropolis. Náboženský pohlavár se představuje jako ironický autor milující šťavnatou češtinu. (...) Kniha dramat Karola Sidona vychází v roce jeho sedmdesátin. Černé na bílém se ukazuje, že jeho tvorba pro divadlo není jen odbočkou vedle psaní próz.

Komiks školou povinný

(...) Kniha je velká nejen délkou cesty, na niž se školák Pepík vydá, ale i prvoplánově: svým formátem a rozsahem. Přes dvě stě stránek formátu A4 dovoluje rozehrát příběh, v němž se dveřmi do staré zahrady vchází k ostrovu, který hlavní hrdina právě nakreslil,a v němž prostor a čas jsou jen pomyslné bariéry.

Chrámová loď podmaněných

(...) Jako v podivné spirále se Arrabal dotýká s nutnou dávkou třeskavého humoru svých nejvnitřnějších traumat, včetně zcela nevyrovnaného vztahu k matce, agrese i úzkosti, masochismu i sadismu, krve a erotismu a také podivných hypnotických obrazů, aby vzápětí vytryskla jeho imaginace v těch nejprovokativnějších verších vržených do tváře světa. (...) Tak jako Arrabalova poezie, je nezvyklá i výprava celé knihy, její netypický formát, krásný tisk a v neposlední řadě přeludné kresby autorova letitého přítele Rolanda Topora. Kámen bláznivosti v celku působí v porovnání se současným každodenním truchlivým obrazem okolního světa jako osvěžující i inspirující průvan.

Slepý spisovatel viděl cestu

Viktor Fischl zůstával diplomatem v tom nejlepším slova smyslu také ve svých povídkách.
Ani nemoc, ani stáří, dokonce ani slepota nezastavily tok vyprávění spisovatele Viktora Fischla. Své poslední povídky čtyřiadevadesátiletý muž už jen diktoval. Zastavit ho mohla jedině smrt – ta přišla v roce 2006. Příběhy, které ještě stihl povědět, vyšly nyní pod názvem Povídky odjinud. Nakladatelství Garamond k nim do jednoho souboru, koncipovaného jako devátý svazek autorových spisů, přičlenilo již dříve vydané Povídky ze starého cylindru. Jde o spojení navýsost šťastné.

Duchařina

(...) Spisovatel Miloš Urban, který titul do Arga přivedl a přeložil, prokázal čich na kvalitní práce. Brosgolová v polovině července získala nejprestižnější komiksové ocenění – Will Eisner Award – určené nejlepším komiksům na severoamerickém trhu. (...) Sedmadvacetiletá Brosgolová obsadila do hlavní role tak trochu samu sebe. Rodačka z Moskvy si dobře pamatuje, jaké to bylo, když se v pěti letech s rodiči přestěhovala do Spojených států. I její kreslené alter ego – středoškolačka Aňa – bojuje s ruskými kořeny mezi americkými spolužáky. (...) Téma přistěhovalectví a identity dospívajících tu zprvu nahlížíme prostřednictvím komedie, z níž jen občas probleskne náznak, že něco není v pořádku. Sílu pak příběh nabere s neobvyklou žánrovou piruetou. Nelze odtušit, jakým směrem se bude scénář ubírat, autorka překvapivě rychle utne i dějovou linku s vysněným princem, aniž by ztrácela smysl.

Utrpení mladého Zábrany

Mezi rukopisy odloženými v šatně objevila manželka spisovatele a překladatele Jana Zábrany několik jeho neznámých povídek. Syrový záznam proletářské reality padesátých let psal tehdy pětadvacetiletý dělník pražské Tatrovky. (...) Čtenáři mohli Zábranu objevovat dlouho a postupně, byl odkrýván vrstvu po vrstvě jako překladatel, esejista, básník, autor deníků a beletrista. Jako by to byla nějaká literární archeologie. Tam dole však nebyl odkryt zapomenutý hrob, ale živoucí a v nejlepším slova smyslu burcující tvar. Zábrana is not dead.

Kde se mi daří špatně, tam je má vlast

(...) Rothovými texty se vine silné vědomí konce. Autor se ztotožňuje se svědkem zanikajícího světa – ostatně zániku rakouského mocnářství věnoval svůj nejslavnější román Pochod Radeckého. Hotely, pro něž si autor díky častému střídání místa vytvořil zcela osobitou vnímavost, se mu mění v obrazy provizoria, tedy času, který už je v dané chvíli odsouzen k zániku. Ano, Roth byl bytostný pesimista, plný obsesí a katastrofických představ, ale při tom všem též autor nesmírné vnímavosti, pozornosti k detailu, jakož i k zachycení ducha místa.
Výbor Touha po Paříži, stesk po Praze říká mnohé – o Rothovi, o době, ale také o nás Středoevropanech. Bez zaujetí a osobního vztahu editora by tohle nebylo.

Josef Váchal

(...) Tak jako Váchal Cestu Slovenskem sám prožil, napsal a nakreslil, i její příprava k vydání je víceméně dílem jednoho člověka. Zkušený váchalovský badatel (mj. spoluautor Váchalovy monografie a retrospektivní výstavy v Rudolfinu z roku 1994) Petr Hruška je nejen editorem svazku a autorem komentářů, navrhl i vazbu a grafickou podobu díla.
Odolal přitom divokému vábení Váchalova expresionismu; uměřená a v nejlepším slova smyslu služebná grafická podoba knihy nechává původní text a ilustrace tím intenzivněji znít.

Žili jsme tak, jak si pamatujeme?

Paměť a smrt tvoří hlavní postavy novely Vědomí konce britského spisovatele Juliena Barnese. Napsal ji na pozadí osobní tragédie, když mu zemřela manželka na mozkový nádor.
Zdá se, že jedinečnost lidského života je skryta hlavně v jeho nekonečné schopnosti mít o sobě nějaké představy. Angličan Julien Barnes popsal příběh o tekuté paměti, kterou máme všichni našroubovanou do DNA, ve své novele Vědomí konce. (...) Zůstat mistrným stylistou, mluvit o těch nejdůležitějších věcech života a dokázat se přitom neztratit čtenáři za obzorem svých literárních ambicí – to je současný Barnes. Stále inteligentní až až, bystře britsky vtipný a hojně francouzsky podvratný tam, kde by hrozilo až přílišné literární džentlmenství.

Apokalypsa z britského venkova

(...) Také Swiftův román Škoda že tu nejsi se mnou je geniálně propracovaný, promyšlený a závažný. Tradičním autorovým tématům dodává nové dimenze a čtenáře ani na chvilku nenudí, byť (anebo možná právě proto) od něj vyžaduje maximální soustředění.
Swift měl v češtině štěstí na překladatele. Většinu jeho starších knih přeložila Alena Jindrová-Špilarová a také překlad románu Škoda že tu nejsi se mnou od Olgy Bártové snese nejpřísnější měřítka: je přesný, citlivý, čtivý, ostatně celý text je redakčně dokonale připravený. Měla by to být sice samozřejmost, nicméně Swiftova generace už na neumětelské překlady v minulosti doplatila, jak jsme byli svědky u Amise či McEwana.

Rembrandtův vzkaz

(...) Malíř a dívka zprvu působí jako sice velmi pečlivý, ale vlastně značně konvenční příběh o vzniku dvou kreseb Rembrandta van Rijn. To, co román autorky, známé díky úspěšné knize Šedá, bílá, modrá, činí skutečně nadstandardním, se v textu začíná rýsovat jen pozvolna. Schéma příběhu – prolnutí životních osudů slavného malíře a bezvýznamné dívky, popravené uškrcením a zvěčněné ve dvou malířových portrétech – je prozrazeno hned v úvodu. Nenápadně je tak sděleno, že zde půjde o víc než o prosté převyprávění děje. V tomto ohledu skutečně nedojde k žádnému většímu překvapení, čtenář příběhem pouze spirálovitě klesá k předem známému vyústění. Skutečné překvapení leží v samotné struktuře knihy.

Jamie Olivier 30 minut v kuchyni

Kuchařka od britské kuchařské hvězdy na českém trhu potěší koncepcí – nestaví na jednotlivých receptech, předkládá rovnou celé, chuťově sladěné menu. Popsaný postup s tím počítá – když se spolehnete na Jamieho, budete mít vše uvařeno opravdu najednou. I když 30 minut v mém případě tak úplně nestačilo. Klady: koncepce knihy postavená na postupu přípravy celého „obědového“ menu, postup práce počítá s vařením tří chodů najednou, celý postup je na jediné stránce, což je přehledné, chuťové experimenty se zárukou

Dokonalá žena nezvrací

(...) Několik silných témat, o nichž se do té doby taktně mlčelo, vnesl v roce 2003 do finské literatury román Stalinovy krávy mladé autorky Sofi Oksanen. Prvním bylo autentické zobrazení pocitů ženy, jež léta trpí poruchou příjmu potravy. Ještě výbušnějším se stalo vylíčení "bratrských" vztahů mezi Finy a Estonci jak za dob sovětského Estonska, tak i po získání samostatnosti v devadesátých letech.
Hlavní hrdinkou románu, který právě vyšel v českém překladu, je dcera estonské matky a finského otce Anna, jež od dětství bojuje s hanbou dvojí krve. Jednak kvůli matčině paranoidnímu (i když možná oprávněnému) strachu, že ji sleduje tajná policie, a také kvůli obavám z možného ostouzení za estonský původ.

Vězeň, který štěkal v cele smrti

(...) V řadě Célinových titulů nepatří Féerie pro jindy k těm dějovým, přesto stojí za to se do ní začíst. Vedle neopakovatelného zážitku z ohňostroje jazyka nabízí i zajímavé informace o jisté době a o osobnosti kontroverzního spisovatele. V tomto bodě je nicméně úkol recenzenta omezený: svazek mu bere vítr z plachet. To hlavní, co je třeba ke knížce dodat, se nachází v ní. Doplňuje ji nejen stručný doslov - uvedení knihy do souvislosti Célinovy tvorby -, ale také cenná poznámka k překladu. A k tomu ještě poznámkový aparát přinášející vysvětlivky a souvislosti prakticky ke každé straně Féerie. Ten je potřebný k pochopení a uchopení textu, jenž se (pouze) na první pohled ztrácí ve stylistickém koncertu.

Osudová míjení ruských nešťastníků

(...) O to víc se zaměřuje na jednotlivé postavy svých krátkých textů. Na malém prostoru tu dokáže přehlédnout jejich dosavadní, převážně neutěšený profesní i osobní život, aby jim pak nabídla náznak jakési šance na zlepšení, která však rychle pomine. Její čtenář je svědkem osudových míjení: hned v první povídce R 209 Vltava k sobě Čechova svede dva zoufalce v mezinárodním rychlíku, kteří by k sobě snad mohli patřit, další shoda okolností jim však zabrání najít k sobě cestu. A vlastně každá další povídka vypráví o nevyužité šanci, jak spravit nebo pozdvihnout svou ubohou existenci. (...) Bylo by hezké, kdyby Dora Čechova na svou úvodní sbírku navázala a kdyby navíc svou citlivost pro různorodost lidských povah zaměřila i na české typy.

Moudrá krev ze silného zdroje

Díla francouzských existencialistů připomene stylem i tématy román Moudrá krev klasičky moderní americké prózy Flannery O’Connorové. Úsporně napsaný příběh o hříchu a vykoupení končí jako Camusův Cizinec – krveprolitím. (...) O’Connorová nepotřebuje k vyznění svých povídek a románů dramatické události; dramatem se jí stává každodenní život, v němž je schopna vidět věci, které jsou vytěsňovány mimo jazyk. Americký venkov v jejím podání má zatraceně daleko k nějaké pastýřské idyle, mnohem spíše je to peklo nenávisti, rasismu, xenofobie i zbytečné krutosti. Své postavy promyšleně a nemilosrdně zavádí do situací, v nichž se ukazuje jejich skutečná povaha.

V bublinách

(...) Určena je všem, kteří se chtějí poučit. Na první pohled sice ukázky starých komiksů nad výkladovým textem výrazně převažují, avšak citovaných příběhů je tolik, že z každého může být uvedena jen jedna, u těch nejvýznamnějších maximálně čtyři stránky. V hlavní roli tu totiž nejsou kreslení hrdinové, ale příběh českého komiksu.
Helena Diesing pečlivě zdrojuje a také vtipně komentuje, hodnotí a ukazuje paradoxy. Například už Josef Lada v desátých letech minulého století věděl, že základem komiksu je text uvnitř bubliny.

McCarthy je vlk, který trhá ovci

(...) Vnější tma je McCarthyho dílem zásadním. Marcel Arbeit ve vynikajícím doslovu ukazuje, že zde najdeme motivy a témata, jež později autor rozpracoval v románu Krvavý poledník, mnohými považovaném za vrchol McCarthyho tvorby. (...) Vnější tma není čtenářsky snadný román. Je to kniha otevřená řadě často protichůdných interpretací. Na jednom se však asi shodnout lze: Vnější tma představuje Cormaca McCarthyho v kostce. Je proto vlastně dobře, že román vychází v překladu teprve nyní. Čeští obdivovatelé klasika moderní americké literatury mají možnost knihu číst na pozadí McCarthyho pozdějších děl a o to více ocenit její hutnost a zároveň otevřenost.

Milovaný Reynek

Básník a grafik Bohuslav Reynek (1892–1971) může být považován za důkaz Boží existence. Člověk neprůbojný, krátkozraký, křehké konstituce, založením odporující jakékoli ideologii, nejenže přežil dvě světové války a o život ho nepřipravil ani režim uvádějící do praxe (ne)přirozený výběr silnějšího, navíc se z outsidera žijícího zcela v odloučení stal jeden z nejmilovanějších českých umělců. Dosud nejrozsáhlejší výběr jeho usebraných, s přírodou souznících grafik a také ukázky básní vystavuje Galerie hlavního města Prahy v Domě U Kamenného zvonu. K výstavě nyní vychází obsáhlá monografie z nakladatelství Arbor vitae. Reynkova neprůbojnost neměla nic společného s rezignovaností či nerozhodností. Monografie dokládá, že i když se neuměl vzepřít přímo, svou cestu si našel. (...) Pražská retrospektiva a aktuální monografie je z nich největší, představuje Reynkovo dílo v nejúplnější verzi.

Ideální země pro vraždu

Bertrand M. Patenaude, vědecký pracovník knihovny a archivu Hooverova institutu ve Stanfordu, zaznamenává ve své biografii poslední Trockého léta v mexickém exilu. Činí tak v duchu amerických autorů historické literatury, kteří spojují důkladné ovládnutí historických pramenů s vrcholným literárním výkonem a také s mírným ironickým odstupem. Svou knihu mistrovsky komponuje.

Ajvazova filozofující verneovka

(...) Román Lucemburská zahrada obsahuje autorovy základní motivy: tajemné písmo, knihu v knize či obraz v obraze, umělé bytosti i zpochybnění tradičního pojetí reality. (...) V románu nalezneme, jak se na Michala Ajvaze sluší, pochopitelně také řadu skvělých pasáží, zvláště když se tvůrce vymkne ze svého poněkud profesorského konceptu. Snad jen u tohoto spisovatele můžeme číst o honičce s langustou zběsile prchající restaurací či o napodobenině pařížské ulice postavené v džungli. Jako by člověk zabloudil v obrazech Reného Magritta či jiného magickorealistického malíře.
Michal Ajvaz tedy zůstává absolutně svůj. Vyvázaný z času i místa, věrný své cestě, své optice. Snad i proto jeho dílo získává stále větší ohlas v zahraničí.

Kniha o tom, co všechno se děje za zdí

Román Emmy Donoghueové Pokoj patřil v roce 2010 na nominační listině Man Booker Prize k mediálně nejatraktivnějším. Příběh vězněné dívky, která se stane matkou tyranova dítěte, se totiž nápadně podobá skutečnému případu Josefa Fritzla. Spisovatelka tvrdí, že jde o náhodu, ale vzhledem k načasování i mnoha shodným detailům je těžké jí uvěřit. (...) Zaběhnuté stereotypy zbourá osvobození. Rodina se ocitne pod drobnohledem médií a jednoduše si neví rady. Otevírá se otázka, jakou formu svobody člověk považuje za snesitelnou. Zatímco sedmadvacetiletá žena viděla v útěku jedinou možnost, jak přežít, pro Jacka vězení znamená domov, kam se touží vrátit. Paradoxně pouze cela je jeho jistým útočištěm před nebezpečím.

F. S. Fitzgerald

(...) Autor namíchal koktejl z literárního vítězství a životní prohry. Pro Francise Scotta Fitzgeralda bylo psaní povídek legrace. Nicméně nejzajímavější jsou jeho texty tehdy, když to legrace přestane být. To ukazuje nové české vydání Povídek jazzového věku, poprvé v kompletní podobě. Pět z jedenácti krátkých próz tak mohou čeští čtenáři číst až nyní. (...) Povídky jazzového věku totiž vedle takových povídkových hitů, jakými jsou Diamant velký jako Ritz a Podivuhodný příběh Benjamina Buttona – obě z oddílu Fantazie – či kostýmové tragigrotesky Velbloudí zadek z oddílu Mí poslední žabci, přinášejí taktéž texty, jež prozaikovi třeba i zbyly z mladšího věku. Jedná se tedy v pravém smyslu slova o povídkovou sbírku.

Co tvrdí Molero

(...) V románu Co tvrdí Molero jde pak o rozhovor Austina a Mistera DeLuxe, kteří předčítají Molerovu zprávu o životě "chlapce" a následně ji glosují. Sloveso tvrdit tedy neoznačuje nějaké sveřepé trvání si na svém, ale daleko více znejistění toho, co se říká, upozornění na subjektivitu předkládaných názorů a informací. (...) Co tvrdí Molero tedy předstírá, že zůstává nízko, v pouhém vedení řečí, ovšem vpravdě jde o vysokou literární hru, jejímž jediným důvodem je právě samotný průběh hry mezi autorem a čtenářem. Základní je motiv tajemství, ale všichni zúčastnění od začátku tuší, že se s koncem románu nerozplyne. V románu Co tvrdí Molero tak vše souvisí se vším – nízké s vysokým, intimní s veřejným, konkrétní s anonymním a tetování Myšáka Mickeyho s odkazy k Paní Bovaryové.

Tramvaj do stanice Český sen

(...) Drábkova témata nejsou vykalkulovaná. Píše o tom, co se ho dotýká, čím žije, o čem přemýšlí, čemu se směje. Fascinují ho bizarnosti, absurdity, anomálie. Ale stejný prostor v sobě nachází pro empatii a soucit se svými obyčejnými hrdiny. V tomhle je stoprocentně autentický a osobní – někdy až moc. Jeho obrazy – ty nejpřekvapivější a nejvtipnější bývají ve scénických poznámkách – nás příjemně zaskočí originálním viděním skutečnosti, ale i trefnými odkazy k literatuře, výtvarnému umění, filmům či popkultuře. Ale především nečekanými, surreálnými spojeními, která odhalují a uvolňují skryté, podvědomé obsahy našich životů. Navenek magorsky vykloubené příběhy jsou v podstatě současnými moralitami, komentáři našeho bloudění v džungli světů vnějších i vnitřních. Vydat krásně vypravenou knihu her dramatikovi, který sotva překročil čtyřicítku, vypadá od nakladatelství Akropolis jako šílenství. Ale není. Divadelní texty Davida Drábka jsou literatura. Jejich čtení je zábavné. Můžeme při něm lépe než při sledování inscenace vychutnat jejich překvapivé jazykové kvality a ve svých představách tvořit obrazy, jež o současnosti vypovídají mnohé, co se ani jinak vyslovit nedá.

Francis Scott Fitzgerald

Povídkový debut Žabci a filozofové z roku 1920 vyšel česky. Mladý autor psal o mladých lidech a počínal si jako starý mazák. (...) To ale není podstatné, hlavní je, že tato kniha přináší příběhy, které mluví o našem životě - a především, že jsou skvěle vyprávěny. Jakýkoliv šéfredaktor literárního časopisu, který by dostal na stůl jednu z těchto osmi próz, by musel poznat, že má před sebou velký talent, jinak by byl nenapravitelné ťululum.
Mladý autor, který se tak dychtivě pustil do života i do literární tvorby, píše stejně jako v románu Na prahu ráje o mladých lidech, kteří mají pocit, že život je otevřená cesta - a oni si mohou dovolit všechno, respektive nevědí, co si vybrat, co je jim vlastní a co ne. Hrdinové jsou tak často zachyceni ve chvíli, kdy ještě nevystřízlivěli a s optimismem a očekáváním hledí do budoucnosti.

Dlouhý stín Thomase Manna

(...) Marcel Reich-Ranicki poukazuje na to, že pro Thomase Manna je psaní nepřetržité sebepotvrzování. A všímá si i živnosti, kterou provozoval celý život - literárněkritickou esejistiku o umělcích, kterým děkoval za sny svého mládí a v nichž obracel pozornost k pocitům a příběhům, které nesou "pečeť hříšnosti a prokletí" - i na románu Hermanna Hesseho Hra se skleněnými perlami ho zajímaly domnělé homoerotické motivy. Láska k mužům byla "základem jeho tvořivosti, jeho inspirujícím géniem". Mannův portrét, jehož obrysy už strnuly, Marcel Reich-Ranicki výtečně osvěžuje - je to on, kdo přispěl k demonumentalizaci, která se netýká tolik díla jako autorovy osoby. Mezinárodní mannovský průmysl vzkvétá dodnes, ale prozaikův obraz ztrácí na patosu a získává na pravdivosti a lidskosti. Poslední nadějí Thomase Manna byla literatura, v ní si našel domov a azyl. Marcel Reich-Ranicki literatuře výsostně rozumí a ptá se v podtextu těchto esejisticky psaných medailonů: "K čemu, odkud vůbec je spisovatelství, není-li duchovně mravním úsilím o problematické já?" Ano, v knihách nacházíme stále jen sami sebe.

Velká ryba

(...) Kdo si bude chtít po roce zase přečíst "něco hezkýho", co nebude ale "moc tlustý", a taky to pak bude moci dát k dobrému, až přijde horká intelektuální chvilka v nějaké společnosti, ten jistě neudělá chybu. Navíc když román již před osmi lety zfilmoval Tim Burton. (...) Velká ryba je zkrátka souborem historek, v nichž se vypravěčův otec, Edward Bloom - ano, odysseovská narážka -, mytizuje. A jelikož jsme v Americe, má to hodně společného s americkým snem. Jde zde tedy o to, dostat se do velkého světa, mít úspěch, zvítězit. Mít peníze, dům, dívku, kterou si člověk vybojuje mezi jinými nápadníky... Tyto bohatýrské historky jsou ale podávány velmi sympatickým tónem, navíc je zde často otec vypravěčem ironizován jako ten, kdo pořád opakuje tytéž vtipy a kdo se z mytického hrdiny, jímž se stal díky svým vyprávěnkám, proměnil v umírajícího starce ležícího v pokoji pro hosty - to s ohledem na klidné usínání své manželky, budoucí vdovy...

Potřebuji Boha, aby mi odpustil

V Polsku si budou příští týden, přesně 30. června, připomínat 100. výročí narození nositele Nobelovy ceny Czesława Miłosze. Nyní česky vyšel také svazek jeho veršů s názvem Poslední básně. Takového nemáme. Ani ne snad co do významu či věhlasu, ale co do typu. Těžko by se mu v české básnické tradici hledalo i místo. V ní je totiž poezie synonymem pro čistý obraz či pro čistý zpěv, eventuálně pro jazykový vtip. Ještě snad sneseme skřípavého analytika, jakým byl František Halas, a navykli jsme si, že psát poezii lze i jaksi pěšácky a civilně, pod heslem "všední den". Jenomže Czesław Miłosz (1911-2004) je básnickým myslitelem, ba občas u něj dojde i na apel či traktát. A tohle českým nosům nevoní, neboť to zavání poučovatelstvím či zveršovanou filozofií. Délkou svého básnění - přes sedmdesát let - bychom vedle nobelisty polského mohli postavit nobelistu českého, Jaroslava Seiferta. Oběma nebylo cizí vstoupit do veřejného prostoru - ale tím jakékoli další paralely končí.

Jiří Kratochvil

(...) A tak má Kruhová leč podtitul Škola povídek, který odkazuje k souboru devatenácti próz Milady Součkové. A dále ve svazku třinácti povídek najdeme parafrázi Pěny dní Borise Viana či proslulého příběhu Čechoslováka z Cizince Alberta Camuse i Šlépěj 3 odkazující k Čapkovým povídkám. Vedle toho ale narážíme na konstantní témata Jiřího Kratochvila, vedená autobiografickými milníky. A tak jsou zde opět padesátá léta, krátká naděje v letech šedesátých, kdy málem mladý autor vydal svůj debut, normalizace prožitá v odstrčení i divoký přísun svobody v letech devadesátých - naše doba je zde nazývána "Klausův korupčland". (...) Navíc, Jiří Kratochvil se nespokojuje jen s příběhy ve svých románech a povídkových souborech, ještě je vždycky po kunderovsku opatřuje autorskou poznámkou, v níž je řečeno, že například tento román uzavírá volnou trilogii či že je poctou tomu a tomu autorovi nebo parafrází určitého díla.

Jsme v pasti, mé slasti jsou tvé strasti

(...) I zde tak najdeme nejen historickou perspektivu, ale i kritiku současnosti. Nicméně v prvé řadě jsou Přebytky něhy příběhem o mužsko-ženském potýkání, o slabé Helle, která se neumí zbavit závislosti na bezohledném a agresivním Koboldovi. To vše je pak nahlíženo také s časovým odstupem, dcera Helly a Kobolda se vrací do současné Prahy. A je konfrontována s mladou realitní agentkou, která provozuje sebestředný a pohodlný život plný instantního vzrůša. Jistě, není většího nepřítele pro ženu než machistický manžel a mladší žena. Je to klišé, ovšem klišé platné. (...) Přebytky lidí s podtitulem O ohni jsou pak příběhem ženy, která na devět dětí zůstala sama. Její finanční situace je tragická, žije v bídě a sociální pracovnice ji namísto pomoci kontrolují a vyhrožují... Radka Denemarková tak znovu ukazuje, že životy nemáme ve svých rukou, že v hrsti nás vždycky má někdo docela jiný. Ostatně v románu se objevuje také Gita Lauschmannová, která je právě pohřbívána...

Trvalý pobyt v hezké republice

Druhý svazek sebraného díla vloni zesnulého Jana Balabána přináší jeho romány a novely, včetně posmrtně vydaného titulu Zeptej se táty, který se stal Knihou roku Magnesia Litera. (...) Říkával totiž sice, že svého hlavního hrdinu, tedy sebe, rád nechá odstrčit dalšími postavami, tedy ostatními lidmi, ovšem jeho hlas je stejně ve všech textech slyšet dobře. Což je stejně tak handicap z hlediska žánrového jako výhra z hlediska intenzity a autentičnosti, jímž díla ostravského prozaika na čtenáře působí. Jan Balabán totiž sice možná někdy může svým moralistním tónem trochu nudit, ovšem člověk u něj má jistotu, že pokud už něco říká, tak to myslí vážně - což ostatně dokazují taktéž již zmíněné motivy, které se v jeho dílech neustále znovu vynořují. A přitažlivost textů tohoto autora spočívá v neposlední řadě i v tom, že říká čtenáři do očí věci velmi nepříjemné - což může být opět stejně tak velký handicap, neboť někdo takové věci zkrátka nechce poslouchat.

Po lágru do gulagu, soudruhu

Terstský prozaik Claudio Magris nechává v románu Poslepu vyprávět bývalého italského komunistu, který byl vězněn v koncentračním táboře Dachau i v jugoslávském trestném táboře. (...) Claudiu Magrisovi také v hlavě správně vězí maxima, že román nemá dávat odpovědi, nýbrž klást otázky, jichž je v Poslepu moře, a to doslova. Nic zde není pevné, nic není jisté, všechno visí ve vzduchu, vždyť vypravěčem je člověk ležící na psychiatrické klinice. Ale kolik má Salvatore Cippico identit? A která je ta pravá? A mluví to vlastně on? Totéž znejistění se týká i samotného lékařského poslání. Moderní román není oblíbený seriál, kde doktoři vždycky nakonec pomohou - stejně jako v krimi příbězích detektivové pokaždé najdou vraha a my můžeme jít spokojeně spát. Ano, Poslepu je stejně tak příběhem o krachu jednoho revolucionáře jako románem o ztrátě jistot. Je nemocný Salvatore Cippico, nebo tato doba? Nebo snad jen jeho ošetřující lékař?

Svědomí národa

(...) Imitace jednání - tak to nejdřív mělo být. Ale nakonec tomu tak úplně nebylo. Sjezd se vymkl kontrole hlavně ve vystoupeních básníků Františka Hrubína a Jaroslava Seiferta, ale i některých dalších. Ne, že by se v roce 1956 o spisovatelích jako o svědomí národa mluvilo v Čechách poprvé. Ale poprvé se tento pojem užil jako metafora duchovní autonomie intelektuála vůči totalitnímu režimu. Právě z této pozice udělal na sjezdu Jaroslav Seifert do té doby neuvěřitelné - přimluvil se za spisovatele, kteří seděli ve vězení: "Mám právo jako český básník vyslovit domněnku, že pykali dost za své viny a omyly." Má-li ale toto právo básník, znamená to, že rozhodování o vině už není ve výlučné kompetenci režimu. Požadavek být svědomím národa nebyl křikem elitáře, ale přihlášením se ke staronové odpovědnosti za běh veřejných věcí.

Edvard Beneš

Jiří Gruša napsal brilantní esej o československém prezidentovi. Edvard Beneš selhal nejen v roce 1938, ale i v roce 1948. Edvard Beneš je v beznadějné situaci. Zezadu na něj tlačí velká postava T. G. Masaryka. Vepředu ho už rozšafně vyhlíží Klement Gottwald. Na západě se čím dál více roztahuje Adolf Hitler. Na severu Poláci, které Edvard Beneš nemá rád, neboť Pilsudski označil ČSR za stát na jednu sezonu. Na východě Stalin, jenž mu po válce velmi rychle ukáže, kdo bude na Pražském hradě pánem. A na jihu Rakousko, které na rozdíl od Československa přijalo Marshallův plán - a také tak horlivě nevolilo komunisty. (...) A autor skutečně ve své nové knize Edvardu Benešovi nedá dýchat. Na jeho straně je nejen diplomatická zkušenost, ale také vynikající jazyková vybavenost, vzdělanost, a navíc básnická prozíravost - text je samá přesmyčka, hra se slovy, která odhaluje něco podstatného, čeho objektivní historik asi může dosáhnout jen těžko. Jiří Gruša je ovšem nejen ostrovtipný a v názorech ostrý, ale také nestřílí od boku, jak dokazují závěrečné poznámky a soupis použité literatury.

Básník je mrtev, ať žije parazit

Anglicky napsaný román Bledý oheň věhlasného prozaika Vladimira Nabokova je vyšinutým komentářem k poémě, již po sobě zanechal zesnulý básník. Autorem komentáře je básníkův důvěrník. (...) S odstupem let je už vedlejší, zda text - a s ním i Vladimir Nabokov - přitakal pozdnímu modernismu a rozpracoval Jamese Joyce, nebo předjímá triky postmoderny. Podstatnější je, že tu spisovatel stejně jako ve své nejslavnější rusky psané knize Dar uctívá řád, díky němuž zázrak jménem román dává čtenáři návod k použití světa, posiluje jeho estetický požitek a přesvědčení, že žádný relativizující škarohlíd tomuto kouzlu neodzvoní umíráčkem. Ani kdyby to měl být partner z nejpovolanějších čili jeho interpret. (...) Prostřednictvím matných a matoucích odrazů upozorňuje, že exil je zoufalé bloudění v síni zrcadel, v nichž se vyobcovaní lehce ztratí, opominou podstatné a míří ke zkáze, v lepším případě do svěrací kazajky.

Axler by se měl pokud možno zabít

(...) Pokoření budí obdiv tím, kolik toho autor dokáže nenásilně vkomponovat do četby na jedno odpoledne, do prostinkého, dokonale čitelného příběhu jednoho stárnoucího herce. Philip Roth se ironicky zmocňuje otřepané metafory světa jako divadla a nově rozehrává wildeovské téma vztahu života a umění, herectví a bytí - vzpomeňme Sibyl Vaneové z Portrétu Doriana Graye páchající sebevraždu, když se z ní v důsledku lásky k Dorianovi stane špatná herečka. Novela dále vznáší typicky rothovskou otázku po vztahu životního elánu a sexuality, sexuálního prohřešku a trestu a dotýká se i témat mužského a ženského stýkání a v neposlední řadě též mužského stárnutí. Pokořením se Rothovo dílo neuzavírá. Jeho zatím poslední novela, Nemesis (2010), je ještě lepší než Pokoření, a tak nezbývá než doufat, že už se připravuje její český překlad.

Raymond Carver

(...) Pokud má někdo stále dojem, že povídky jsou žánrem, v němž se romanopisci rozcvičují k pozdějším velkým výkonům, má nyní velkou možnost nad souborem Buď už, prosím tě, zticha změnit názor. Postavy Carverových povídek přišly o práci, vysedávají na baru v levných restauracích, leží v posteli vedle manžela a nemohou usnout, stěhují se z jednoho domu do druhého... (...) Nejde ale jen o téma, podstatná je především Carverova schopnost "tichého vhledu". Při čtení povídek postavám činícím zdánlivě nesmyslné kroky rozumíme - a to "beze slov", okamžitě si totiž získají naši důvěru. Po tomto setkání se v člověku ale vždy něco zlomí, něco praskne či se alespoň cosi nepatrně pohne. Nezřetelně, ale jasně.

To byly časy, když táta střílel góly

(...) Román Vienna rakouské autorky Evy Menasse (1970) je pozoruhodné vyprávění. A zároveň téměř nevhodné do doby, kdy je všechno hned - kdy se překotně střídají záběry klipů, všechno musí být řečeno jedním řádkem a prudce akční. Je to kniha, která patří do ušáku pod lampu za dlouhých zimních večerů. (...) Vienna je sága, ale žádná cizokrajná, sága "od nás". Ano, od nás z Vídně, neboť je příhodné připomenout, že v Evropě, kde - jak se teď říká - selhal multikulturalismus, existovalo ještě před sto lety Rakousko, byla tu Vídeň jako dostředivá metropole. (...) Další výraznou románovou "příchutí" je kosmopolitní prostředí. Právě v Rakousku nebyla až tak výjimečná manželství katolicko-židovská ani národnostně smíšená. I v tomto ohledu je Vienna vlastně spíše sociokulturní studií než románovým dramatem. A pokud ji přece vnímáme jako beletrii, pak na jedné straně cítíme bujarost anekdot, na druhé poněkud zamlženou postavu vypravěčky, která kromě své "zapisovatelské" funkce vlastně nemá individuální kontury.

Role člověka

Romanopisec Kari Hotakainen exportuje zemitý finský humor. (...) Stejně jako v románu Na domácí frontě i v Chrámu svatého Izáka se v Roli člověka ocitáme v kruhu finské rodiny. Do její kuchyně však vstupujeme prostřednictvím postavy literáta, jenž nemá o čem psát, ale potřebuje napsat knihu - bez dalšího potvrzování totiž ztrácí status spisovatele. Nejde tedy ani tak o knihy samotné, ale o to, aby byla "obnovena" role spisovatele. Proto spisovatel vyzve při náhodném setkání venkovskou ženu Salme Sinikku Malmikunnasovou, jež mívala obchod s galanterií, aby mu za úplatu odvyprávěla svůj příběh. Paní jde především o peníze a o to, aby to spisovatel napsal "podle pravdy". Literátovi jde však samozřejmě o něco úplně jiného. V románu Role člověka, jak už ostatně naznačuje samotný titul, tak realita neustále naráží na fikci, případně se přetlačují, nebo se dokonce jedna snaží zakrýt druhou.

Yasmina Reza

(...) To Adam Haberberg se ocitl na ostrohu svého života: jako spisovatel propadl, s manželkou se odcizili, a navíc má zdravotní problémy s okem. Tato výjimečná situace ho náhodně zavádí do domu bývalé spolužačky Marie-Thérése, která žije osaměle. I v románech zůstává Yasmina Reza věrná divadlu. Zatímco dramata stojí na dialozích, v prózách autorka sází na monology - i když jsou v novém románu prezentovány v er-formě. Hlavní hrdinové a vypravěči promlouvají způsobem "co bych býval řekl tomu a tomu, kdyby tady teď býval byl seděl". V románech Yasminy Rezy tak vítězí moderní osamělost, odcizenost.

Vyšla klasika světového komiksu

(...) Komiksová klasika, která v originále vycházela ve Francii v osmdesátých letech, se stala prvním svazkem slibné edice pod zkratkou MD - Mistrovská díla evropského komiksu. Výpravu za ptákem času od Loisela Le Tendrea vydalo nakladatelství Crew. (...) V této publikaci tak najdeme čtyři knihy, které vycházely v rozmezí let 1983-1987. Dobrodružný příběh se odehrává na planetě Akbar, kterou má poměrně nesourodá skupinka hrdinů zachránit. Jednou z hlavních postav je vnadami oplývající Pelissa, dcera čarodějky a možná i dcera vůdce celé výpravy, zestárlého Bragona. V každé z knih procházejí hrdinové jiným prostředím planety a děj je tak neustále občerstvován.

Utopie

(...) Představuje totiž utopii jako literární žánr, který se táhne dějinami Evropy po staletí, vytvářeje specifický doplněk hlavních filozofických proudů evropského myšlení. Přestože Patrik Ouředník (1957) sleduje dějiny žánru popisně a chronologicky a jen minimálně se pouští do rozborů jeho vnitřní struktury, už samotný výčet tvořící hustou ideovou mapu nabízí dostatek důkazů, že literární utopie nemá nic společného s falešným konstruováním ideální společnosti, jak se kvůli krachu totalitních snů obecně vžilo. (...) Z Ouředníkova textu mimo to vystupuje důležitá výzva - výzva k "myšlení fikce", k ironii, k sebe-odstupu vůči tomu, co děláme a co považujeme za správné a rozumné. Poučeni exkurzí v "laboratoři Utopie" se tak mnohem kritičtěji a poučeněji můžeme dívat i na žitou současnost. Liberální demokracie - není i to jen pokus o návrat jednoho velkého vyprávění o Nikdetíně, trochu pomatené vyprávění novodobých Hythlodaiů?

Petr Šabach

(...) V povídkách Petra Šabacha nejen často převažuje přímá řeč, ale i samotný příběh je velmi živý - člověk má pocit, že slyší autora, který se na něj dívá a zkoumá, jestli jeho vyprávění zabírá. Pražský prozaik má v chlebníčku vždy dost historek, jejichž podoba se navíc tříbila opakovaným vyprávěním - přestože zůstávají zároveň hovorově rozvolněné. Jako by Petr Šabach poctivě obcházel pražské hostince a vysával od tamních stolů ty nejlepší příhody. (...) V době, kdy komunikujeme především zprostředkovaně - kdy se přátelíme na Facebooku a rozcházíme se po esemeskách -, tak Petr Šabach prostřednictvím svých próz halekavě vypráví a přitom se čtenáři dívá upřeně do očí, jestli ho to jeho vyprávění baví. Baví, pane Šabach, deset piv za večer už jsem dlouho s nikým nevypil.

Mystifikátor Pitínský uzavřel své dílo

(...) J. A. Pitínský si libuje jak v různých nářečích, humpoláckých i sofistikovaných dialektech, ale i v až barokně či symbolisticky košatém stylu. Ve svých surreálných a groteskních textech osciluje mezi manýrou, výraznou stylizací a šestákovou krutostí jednotlivých obrazů či jednání. Autor je tak rozkročen mezi několika epochami, všechna jeho díla se od sebe sice značně liší, ale i tak jim je společná ironie spojená s melancholií, která vyvěrá ze staromilecké stylizace, ale i poťouchlosti. Bohužel se však literární tvorba dodnes nachází ve stínu inscenací J. A. Pitínského a svazek sebraných spisů dokazuje, jak je sice ojedinělým, ale literárními kruhy stále nedoceněným autorem. To je však obecný problém, jakmile se kdosi vymyká jednoznačnému zařazení typu básník nebo režisér, stává se osobou, která pouze uvádí do nejistoty.

Intimní zprávy z Kremlu

Ruský prozaik Saša Sokolov v románu Palisandreia vypráví o životě komunistických pohlavárů v moskevské pevnosti. Příběhu ale vévodí autorova nekonečná fantazie. Saša Sokolov je autorem, který ohromí suverénním stylem. A také vtipem. Jeho nyní do češtiny přeložený román Palisandreia (1985) tak obsahuje věty, které by mohly být i samostatně stojícími básněmi v próze (...) Texty Saši Sokolova tedy neukazují lidské pinožení tak, aby to čtenáře uklidnilo. Jeho prózy jsou silným vývarem z řídkých kostí pozemského světa. Ruský autor ve svých pestrých popisech dává pocítit, že všechny barvy se neodvratně slily do nevýrazného odstínu. Lidské životy postrádají hloubku, tragiku, a tak naše univerzum postrádá výrazné osobnosti. Už nejsou ani blázni, to normální člověk si v tomto světě neustále musí klást otázku, zda tím bláznem není on sám.

Věra Linhartová opět mluví česky

(...) Titul knihy Soustředné kruhy je vybrán velmi příhodně. Věra Linhartová jako by ve všech studiích systematicky kroužila okolo několika oblíbených témat, přestože se v nich zabývá tak rozdílnými tvůrci, jako jsou malíři Josef Šíma či Mikuláš Medek, básníci z francouzské skupiny Vysoká hra, japonští surrealisté, ruský lingvista Roman Jakobson či japonský mnich DĹŤgen. Především jde ale o pokusy skrze díla druhých nalézt cestu k sobě samotné, k vlastnímu dílu a údělu či dané životní situaci autorky. Autorky, která vždy bude tvrdošíjně stát mimo hlavní proud a především -bude vždy cizinkou tam, kde jiní jsou až příliš jako doma, aniž by věděli, co to znamená být někde cizincem, či doma.

Heroinová kličkovaná Jeruzalémem

(...) Nejdřív holokaust, teď heroin. Izraelský prozaik David Grossman (1954) se českým čtenářům připomíná románem Mít s kým běžet (2000), jehož zápletka je postavena na drogové závislosti a organizovaném zločinu. (...) Zatímco ve Viz LÁSKA se David Grossman zaobíral minulostí, v Mít s kým běžet zůstává v současnosti. Zatímco román o holokaustu byl poměrně experimentální a sestaven ze čtyř autonomních dílů, příběh z Jeruzaléma na přelomu tisíciletí je vyprávěn vlastně tradičně - román umně balancuje mezi sociálně angažovaným příběhem ze života mladých a thrillerem. (...) A skutečně, oba romány mají ve svém středu postavy slabé a vlastně i osamělé. V určité chvíli se ale rozhodnou čelit nepřátelskému světu - tito naivkové se najednou snaží svést skutečnost, dalo by se říci, že před ní dokonce koketně vrtí zadkem. Což je stejně nesmyslné jako odvážné. A tak Bruno Schulz ze židovského ghetta uprchne a vyprávějícího Anšela Wassermana nedokážou esesáci v koncentračním táboře zastřelit. Tamar se zas vydává zachránit drogám propadlého bratra ze spárů zločinecké bandy.

Češi a Židé

(...) Když se člověk umí divit, stárne jinak než ostatní. S větší moudrostí, noblesou, ale i humorem. Právě jako novinářka, spisovatelka a překladatelka Ruth Bondyová (1923), která se narodila v Praze, přežila několik koncentračních táborů a roku 1948 se vystěhovala do Izraele. Ve své nejnovější vzpomínkové knížce Potulné kořeny žasne například nad tím, jak dobrodružné bývá překládání českých autorů do hebrejštiny, jak se Židé z českých zemí dokázali prosadit ve své nové vlasti - a kolik toho vlastně mají Češi a Židé společného. (...) Všichni Židé v sobě mají nestálost, ale také schopnost samostatně myslet a hledat nové cesty, tvrdí Ruth Bondyová v Potulných kořenech. Kdo ví, její umění divit se a žasnout možná vyrůstá i z jejích potulných kořenů.

Češi, kteří byli stateční a neústupní

Publicista Miloš Doležal rozmlouval s lidmi, kteří jsou elitou českého národa. Málokdo je ale zná. Jsou autoři, kteří zvládají žánr rozhovoru, ať už ho vedou s kýmkoli. A jsou autoři, kteří si umí najít zajímavého člověka, s nímž ještě žádné rozhovory nevyšly. Básník a redaktor Českého rozhlasu 3 - Vltava Miloš Doležal (1970) v sobě spojuje obě schopnosti. (...) Jak naznačuje podtitul Rozhovory s účastníky protinacistického a protikomunistického odboje, jedná se o lidi statečné a neústupné. Vzhledem k autorovu naladění a rodinnému základu nepřekvapí, že se jedná často o lidi zbožné či dokonce kněží pocházející z Moravy. Jsou tu tak lidé spojení se známým babickým případem či číhošťským zázrakem. Nejen je postihlo komunistické, respektive estebácké peklo - Miloš Doležal také pokračuje v propátrávání statečných mladíků, kteří se zúčastnili druhé světové války po vojenském výcviku v Británii.

Nebe nemá dno

(...) Když se Ama, hlavní hrdinka nového románu Hany Andronikovy, dozví, že má rakovinu, odmítne podstoupit chemoterapii, a odjede díky shodě náhod k peruánskému šamanovi. Ten její zákeřnou nemoc nevyléčí, ale pomůže rozrušit onu nepropustnou vrstvu, kterou máme proto, abychom byli schopni zvládnout přísun všeho toho "dobra", bez zbytečných nákaz.(...) Ama se může vydat na cestu, hledá svou přirozenost, původní lidskou zkušenost, kdy smrt ještě byla součást každodenního života a nekopala se jako exkrement pod postel s představou, že naše smrtelnost je nějakým hříchem, nedostatkem, na jehož odstranění se pro ještě bohatší bytí pracuje. (...) V české literatuře posledních dvaceti let se nenajde román, který by tak jednoduše, nenásilně a nepateticky propojil nejniternější pocity nemocného jedince s diagnózou světa. Není to však krylovské, to hraní s kostrami má jméno rakovina, a není to ani alibistické jako diagnóza znějící "další nezjištěné choroby". Nemoc je známá, léky však neexistují. Aspoň si to myslíme.

Věhlasní opilci se tak hezky motají

(...) Co je veselé, nebývá vždy radostné. A čím víc se u některého literárního díla smějeme, tím větší můžeme cítit smutek. Jako třeba u sedmnácti drobných prozaických textů ruského spisovatele Michaila Bulgakova vybraných do útlé knížky O prospěšnosti alkoholismu. Většina z nich vychází česky vůbec poprvé v osvěžujícím překladu studentů Filozofické fakulty UK. (...) Ve svých prózách dokázal vytvořit zvláštní druh humoru, který vycházel vesměs ze situací znepokojivých a tragických. Opilství, syfilidu, tu "obávanou metlu proletariátu", korupci, katastrofální nedostatek vzdělání, práce, peněz a vůbec základních životních potřeb v porevolučním Rusku - to vše zachycuje autor ve svém díle opakovaně, a pokaždé jinak. (...) Bulgakovovy postavy jsou naivní, vytvářejí komiku jakoby bezděčně, aniž by si toho byly vědomy a aniž by věděly, že jsou k smíchu - a na druhé straně ze všech textů drasticky vzlíná všudypřítomná absurdita.

Co ty ženy vlastně chtějí

Kniha Útěk kanadské prozaičky Alice Munroové, vydaná v roce 2004, je sestavena z osmi povídek, ovšem tři se točí kolem jediné postavy, a tvoří tak pomyslnou novelu. Aniž bychom tu prozrazovali děj, můžeme říct, že všechny povídky jsou variacemi na jedno a totéž téma. Hrdinka, jíž je mladičká, nezkušená dívka či žena, se odhodlává či odhodlala k útěku z prostředí, které ji - sama neví přesně proč, anebo si to aspoň nedokáže přiznat - nechápe, nedoceňuje, omezuje, tísní či děsí. Činí tak v naději, že začne žít, případně že se její život obrátí k lepšímu. Zdrojem pozoruhodného napětí je tu sílící tušení - jež autorka důmyslnými dějovými zvraty rafinovaně potvrzuje -, že mezi nadějnými představami nezkušené uprchlice a proměnami, jež se v jejím životě následně odehrají, bude v lepším případě nesoulad a v horším propastný rozdíl.

Ručně a stručně

V nové knize V hrudi pták nepřichází Jaroslav Žila s žádnou revolučně novou poetikou, naopak zůstává svůj, nové jsou "pouze" texty. A tak zde opět najdeme ony gnómy, které by od jiného vyznívaly vypočítaně či legračně, Jaroslav Žila ale tento riskantní krok vyvažuje svou důvěryhodností: "Když světlo dopadá/ šikmo na tvář,/ za nosem je tma." Nebo: "Být někým jiným/ můžeme jen/ v srdci ženy." Jsou tu i malá dramata, zastavené okamžiky: "Co já vím, byla krásná,/ ta žena na autobusovém nádraží,/ když se naklonila k dítěti a řekla:/ Zamávej tatínkovi, ať se nám vrátí." (...) Jaroslava Žila tak v nové sbírce znovu ukazuje, že báseň neznamená nesrozumitelná krasomluva a také že cit a empatie přirozeně patří do života. Nic víc. V hrudi pták patří ke knihám, které mají sílu, jež donutí člověka se zastavit.

Evangelium

(...) Michel Faber přitom využil žánru v současné literatuře velice oblíbeného, totiž takzvaného románu z archivu, kdy protagonista, většinou akademik, najde nějakou zajímavou památku a zaplete se do strhujícího příběhu, jenž zcela změní jeho život. To je schéma populárních filmů s Indianou Jonesem, Larou Croftovou, na náročnější úrovni pak například románů Umberta Eca nebo Posedlosti A. S. Byattové. Hlavní hrdina Faberovy prózy je nepříliš úspěšným odborníkem na aramejštinu, který je vyslán do Iráku, aby zde navázal spolupráci s místním muzeem. Než se však cokoli stihne domluvit, stane se muzeum terčem pumového útoku, při němž z jedné plastiky vypadnou aramejsky psané svitky popisující Ježíšovu smrt, údajně z pohledu očitého svědka.(...) Evangelium ohně je dobře napsanou, a tedy čtivou knížkou. Jde spíše o novelu než o román, autor se nezdržuje detaily ani ozdobami, jde přímo k cíli, což textu dodává značnou dynamiku. Tu naštěstí zachovává i vynikající český překlad, který umožňuje vyniknout zejména vtipu a komice Faberova vyprávění.

Hypnotizér

Surový bestseller potvrzuje, že je Švédsko krimi velmocí. Joona Liina z románu Hypnotizér má před Vánoci. Vzhledem k jeho práci pro něj ale platí poněkud nezvyklá rutina: sníh, vražda, vyšetřování. V drsném prosincovém počasí se švédský kriminální komisař finského původu pouští do nechutného případu. Někdo nevídaně brutálním způsobem vyvraždil celou rodinu, naživu zůstal jen patnáctiletý chlapec, pobodaný a v hlubokém bezvědomí. Někde je ale pořád naživu jeho sestra a je zřejmě v akutním nebezpečí. Proto sáhne policie k netradiční metodě a nechá chlapce zhypnotizovat. Šokující informace, které se hypnotizér Erik Maria Bark dozví, jsou teprve začátkem detektivky, jež se ve Švédsku v roce 2009 stala nakladatelským hitem číslo jedna.

Dějiny psané pod vánočním stromkem

Krutost a lidská nadřazenost, ale také solidarita ve všech podobách získává o Vánocích nejzřetelnější kontury. Proto jsou dějiny líčené na pozadí vánočních svátků plné emocí. Příběh českých Vánoc v rozmezí let 1918-1989, jak jej představují historici Petr a Pavlína Kourovi, není vždycky sladký jako cukroví, někdy chutná spíš jako tvrdá chlebová kůrka. Najednou se zdá, že Vánoce, při kterých se muselo péct z brambor, na ovoce se stály nekonečné fronty a desetitisíce lidí nemohly z politických důvodů být na svátky doma, nejsou minulostí příliš vzdálenou. Zapomenuté vánoční reálie oživuje dokumentární kniha s názvem České Vánoce od vzniku republiky do sametové revoluce. Dvojice historiků v tomto svazku ukazuje novodobé české dějiny na půdorysu nejemotivnějších svátků v roce.

Vladimír J. Bufka

Nakladatelství Torst představuje secesního fotografa Vladimíra Jindřicha Bufku, který prý konkuroval i slavnému Františku Drtikolovi. Monografii zapomenutého fotografa sepsal historik umění Antonín Dufek. (...) Kurátor Dufek opřel svá bádání o fondy domovské Moravské galerie, o dostupné zápůjčky z dalších muzeí a o znalost soukromých zdrojů. Pražský autor je mu "jedním z prvních moderních synkretiků ve městě, v němž se protínaly siločáry uměleckého dění celé Evropy". (...) Technické mistrovství dovolovalo Bufkovi pomýšlet na nejnáročnější motivy. Nepostrádal invenci chemika, což v éře fotografického pokusnictví platilo za nevyhnutelný předpoklad úspěchů. Ukázkově zvládal i pestrobarevný gumotisk, fotografy jeho doby až přeceňovaný. Na zkušenou za prefabrikovanou (a tedy praktičtější) technologií "fotografie v barvách přirozených" se vypravil rovnou k vynálezcům takzvaného autochromu, lyonským průmyslníkům bratřím Lumierovým. I takto projevil dynamiku a mezinárodní dosah.

Eilis vypadá ztraceně, ale ona se najde

(...) Colm Tóibín je hodný respektu za to, že dokázal napsat vynikající román o takové postavě, jakou je Eilis Laceová. Nelze ji obdivovat, ani se do ní čtenář nezamiluje. Možná právě v "nejasnosti" kontur ale spočívá napětí a Eilisina životnost. Je to dívka, které by možná člověk v první chvíli chtěl nabídnout pomoc, ale pak by viděl, že si v tlačenici umí poradit daleko lépe než ten, kdo se před chvílí stylizoval do role jejího zachránce. V Brooklynu tak Colm Tóibín dokázal skvěle vystihnout to, co muži možná vnímají jako racionální taktizování, ale co je přirozenou součástí ženské mentality: To, že se mnou někdo manipuluje, ještě neznamená, že v posledku nemůžu být "paní situace". Nedělat velké závěry, počkat si na svou chvíli... Brooklyn tedy jemně podotýká, že svět ovládají ženské pletichy a škorpení a teprve na konci titulků je napsáno "Dále hráli: muži". Ženy totiž bojují proti sobě, ale zároveň spolu.

Procházka

(...) Nyní vydaná próza Procházka (1917) stojí rozměrem někde mezi, a i když vznikla více než čtyřicet let před autorovou smrtí, dá se považovat vlastně za pozdní dílo. Závěrečných třicet let totiž Robert Walser strávil na psychiatrických klinikách. A ostatně: zemřel při jedné ze svých oblíbených procházek, děti jej nalezly ležícího ve sněhu.(...) Robert Walser tedy popisuje jeden všední den stejně jako několik let po něm James Joyce v Odysseovi či Virginia Woolfová v Paní Dallowayové. Procházka je chůze jaksi nadbytečná, marnivá a spojená s městským životem - vesničané vždy jdou někam a pro něco... Leopold Bloom i paní Dallowayová tak kráčí městským labyrintem. Walserův vypravěč míří z města do přírody. Jako by švýcarský prozaik stál na přelomu dob - píše moderní literaturu, ale starosvětsky má nad hlavou rád modré nebe.

Emil Hakl

(...) Nová podoba románu Emila Hakla je o nějakých pětačtyřicet stran kratší, většina pasáží a historek ale zůstala. Je tu jen několik úprav, například na konci, kdy se dezorientovaný vypravěč uchyluje k literatuře, je za první větu, kterou napsal, nyní zvolena právě první věta románu Intimní schránka Sabriny Black. A v samotném závěru je namísto původního "falešného konce" teď jakási rekapitulace toho, jak dopadli hrdinové románu. (...) Ale když pak člověk čte původní verzi románu, teprve vidí, kolik slepých ramen Emil Hakl odoperoval - a že udělal dobře. Tedy, pokud připustíme, že autor svému osm let starému dílu rozumí nejlépe... (...) Uvidíme tedy, kam se Emil Hakl, který si šesticí svých prozaických knih dokázal získat uznání řady čtenářů, vydá dál. Je sympatické, že se nechce opakovat, a je sympatické - v českém prostředí dvojnásob -, že se snaží o tvarovou i stylistickou ukázněnost.

Moralizující kanibal si hraje se životy

(...) Román Druhý život amerického prozaika Philipa Rotha, který v originále vyšel v roce 1986, nese podtitul Komedie o hledání životní změny. V experimentální, hořkosměšné komedii se autorovi podařilo skloubit a rozehrát tři velká témata - mužskou krizi středního věku, takzvanou židovskou otázku a také otázku po povaze a morálce románové tvorby... (...) "První životy" této bratrské dvojice se - na střídačku - zvrhávají v krizi středního věku. Jak už to v pozdních románech Philipa Rotha obvykle bývá, hrdiny stihne srdeční choroba provázená impotencí a oni v předtuše vlastní smrtelnosti či přinejmenším impotentního skomírání a dožívání ukrutně zatouží po drastické životní změně. Román pak vlastně nedělá nic jiného, než že líčí, jak by jejich hledání druhého života mohlo skončit - to jest asi jakou směšnou katastrofou. (...) V Druhém životě americký autor líčí lidské soužití jako divokou změť hlubokých životních neshod, předsudků, nedorozumění a podrazů na živých i mrtvých, které komičnost líčeného dodává výrazně hořkou příchuť.

Praha 1948

(...) V něm se ocitáme jak na českém území, tak i v zahraničí, především v Palestině, kde vzniká stát Izrael. Autor se tedy posunul z období druhé světové války - jen o pár let, ale změna je to významná. (...) Jiří Šulc střídá pozorování Jana Masaryka v Černínském paláci, úskoky komunistů, rozhovory britských a amerických velvyslanců v Praze a také českých tajných policistů. A do toho se proplétá ještě izraelské téma. Mosty do Tel Avivu tak připomínají nejen "čistou práci" komunistů, ale také neuvěřitelné útrapy Židů, kteří po válce chtěli odejít do Palestiny - Angličané spravující tamní území jim ale začátek nového života ztěžovali natolik, že bylo často obtížné odlišit je od nacistů. A spojovacím článkem románu pak jsou snahy Židů získat i prostřednictvím Československa zbraně a vojenský výcvik.

de Bernieres

(...) Po letech vandrování se tedy Louis de Bernieres vrací domů, konkrétně do vesničky Nothwithstanding, podle níž se jmenuje originál. Tato fiktivní vesnice - zcela zjevně však modelovaná podle Bernieresova rodného Hambledonu - se nachází v Surrey, to jest v kraji nedaleko Londýna. Je to malá, poklidná víska, kde se toho zas tolik neděje a člověku se skoro dere na rty ono klišé, že se tu zastavil čas. (...) V Generálově šťastné smrti se pozoruhodnému britskému autorovi povedlo vytvořit skutečně zajímavé dílo, jež není jen sbírkou postřehů, náhodně sebraných povídek, ale ucelenou mozaikou, kdy to, co je nedořečeno, nedovysvětleno v jedné povídce, je následně osvětleno v jiné. Generálova šťastná smrt je nádherná kniha a k vynikajícímu čtenářskému zážitku přispěje i krásný překlad Bernieresova dlouholetého českého překladatele Viktora Janiše.

Lída Baarová

Ondřej Suchý ve své knize srovnává troje paměti Lídy Baarové. Ukazuje, že prvorepubliková femme fatale žila třemi životy. (...) Jedni herečku označovali za nacistickou kolaborantku, která si milostnými styky s katy českého národa zajistila nejen hvězdnou mezinárodní kariéru, ale též život v přepychu, druzí se stárnoucí umělkyně dožívající v rakouském Salzburgu spíše zastávali. Není divu, že pulty v následujících letech zaplavily další publikace o herečce. Pokud však Ondřej Suchý v záhlaví své knihy láká na poněkud podbízivý slogan "Co jste ještě nečetli", ani v nejmenším nepřehání. Ve Třech životech Lídy Baarové odvedl mimořádně pečlivou a záslužnou práci, která si zaslouží pozornost.

Peheho dvacet let s Václavem Klausem

(...) Kniha přináší vzácné a komplexní svědectví o tom, jak Václav Klaus během své kariéry vylučoval odlišnosti právě ve jménu iluzorní standardnosti, a jak naopak všechno stahoval do centra, v němž alespoň ze začátku stál on sám. Začalo to stranickou standardizací Občanského fóra, kterou Jiří Pehe ještě považuje za pozitivní, protože se s Václavem Klausem shodne v tom, že základem demokratického společenství musí být stranický systém. A vše pak vyvrcholilo obviněním, že všemožné aktivistické snahy - ekologické, humanitární a jiné - představují nové podoby komunismu. Václav Klaus - ukazuje Jiří Pehe - se nikdy nesmířil s tím, že už neexistuje jediné přehledné a organizační centrum, a proto ho ve svém myšlení neustále a tvrdohlavě supluje, doufaje nejspíš, že ho nalezne někde uvnitř sebe. To je také důvod, proč Klausovy proslovy a činy vypadají někdy tak absurdně - jsou totiž výsledkem srážky vzpurné reality a nenaplněné, romanticky sebestředné touhy po pevném řádu světa.

Matka je divný hmyz

Zoë Jenny se stala velkým objevem švýcarské literatury. Čeští čtenáři nyní mohou zjistit proč. Zoë Jenny (1974) svou prvotinu Pokoj posypaný pylem napsala jako třiadvacetiletá. Román byl senzačním úspěchem a autorka se stala významným hlasem na švýcarské literární scéně. V textu s výraznými autobiografickými prvky se prozaička snaží propsat k vlastnímu já pomocí poetických obrazů vyjadřujících osamělost. Skrze vypravěčku Jo pozoruje svět očima dítěte, které světu dospělých nerozumí. Svět dospělých, to jsou rodiče, někdejší rebelové, kteří ve jménu volnosti odmítli "měšťácký" způsob života. Nekonvenčnost a nezávislost se však obrátily proti nim - a jejich vlastním dětem, jimž tito buřiči často způsobili hluboká emociální traumata. Tím, že veškerou pozornost upřeli na jedno, totiž na vlastní život, okradli je o citové zázemí a tím i o možnost později se vzepřít a jít vlastní cestou. Jejich děti už ani nemají volbu být sobecké.

Herta Müller

(...) Hlavní hrdina a vypravěč Rozhoupaného dechu Leo Auberg je totiž rumunským Němcem, a proto je společně s dalšími na konci války poslán do Sovětského svazu, kde pět let živoří v lágru a dře za řídkou polévku. To, proč autorku toto téma zajímá, je nabíledni a lze to vyčíst z jejího životopisu - podobný osud totiž postihl i její matku. Navíc Herta Müllerová původně román psala s básníkem Oskarem Pastiorem (1927-2006), který vycházel z vlastních zážitků. Vzpomínal na dospívání homosexuálního mladíka, jenž byl rád, že opouští stísňující prostředí rodného města a rodiny. Ale pak přišla léta hladu, špíny, zimy a ponižování. (...) Rozhoupaný dech lze číst jako zprávu o světě, kde je citlivý člověk donucen chovat se bezohledně a zištně, protože chce žít a přežít. A i když asi nebude pro každého snadné Rozhoupaný dech číst - a tak nechat Hertu Müllerovou, aby v člověku "štosovala" všechnu tu hrůzu - je to proces, který má smysl podstoupit. Rozhoupaný dech je totiž románem, po jehož dočtení je člověk jiný než předtím, tedy románem působivým.

Simon Mawer

V Česku vyšel Mendelův trpaslík, další román úspěšného Brita. Autor Skleněného pokoje sepsal mistrovský genetický thriller. (...) Nyní Simon Mawer českým čtenářům předkládá svůj další "moravský" román. V něm se rozhodl vylíčit pozoruhodný příběh zakladatele moderní genetiky, brněnského kněze a opata augustiniánského kláštera ve Starém Brně Johanna Gregora Mendela, který svými pokusy s křížením hrachorů a fuchsií v polovině devatenáctého století založil novou vědu, zkoumající zákony dědičnosti a genetických dispozic. Mendelův život a objevy jsou však jen jednou z mnoha dějových linií románu. Simon Mawer totiž příběh vypráví ústy Mendelova vzdáleného - fiktivního - příbuzného, uznávaného profesora moderní genetiky Benedicta Lamberta. Ten se rozhodne s odkazem na svého moravského praprastrýce pátrat po příčině vlastního onemocnění.

Podívej se světu pod kalhotky

(...) Nadupané tempo vydrželo spisovateli na pět set stran textu a ještě mu zbyla kreativita pro originální autorský web www.zabrisky.cz, na němž lze knihu zatím jedině sehnat, což je součást strategie tohoto rozhněvaného muže v boji proti systému, tentokrát v podobě knihkupeckého molochu. Uvidíme, zda tento román konečně vyvolá pozornost, kterou by si tvůrce, jenž se sám ironicky nazývá "zadním českým spisovatelem", zasloužil. Úspěšné prózy současných tuzemských autorů se odehrávaly v Mongolsku či na Sibiři, vyprávěly o odsunu Němců, o dospívání za socialismu nebo o Vietnamcích. Zabrisky je román o nás v přítomném čase. Velký román o nás všech.

Lips Tullian

Legendární komiks Káji Saudka vychází v noblesní reedici. Velkoformátová publikace ctí předlohu, osvětlí i kontext doby. Obávaný náčelník lupičů Lips Tullian, urozený Filip z Mengštejnu, se stal nejen hrdinou brakových krvavých sešitů z devatenáctého století, ale hlavně nepřemožitelnou postavou komiksu kreslíře Káji Saudka a scenáristy Jaroslava Weigela. Nyní vyšly dvě kompletní série prvních příběhů - Lips Tullian, nejobávanější náčelník lupičů a Černý Filip, které byly publikovány v Mladém světě v letech 1972-1974. Nové vydání se chlubí takřka katalogovým formátem ctícím původní rozměry komiksu: celostránkové perfektně zachované černobílé ilustrace jsou střídány kolorovanými či malovanými díly a navíc doplněny komentářem s dobovými dokumenty, ale také stránkami, které nebyly díky komunistické cenzuře dosud nikdy publikovány a obsahují pouhé skici obrázků tužkou.

Celá hořím, strýčku, uhas mě jak svíčku

(...) Dívka se zlatými kalhotkami je tedy dialogem Luyse Foresta a Mariany nejen na úrovni rozkroku, ale také na úrovni jejich čel a mozků za nimi skrytými, to když rekonstruují spisovatelovu minulost. A román by se dal považovat i za příběh generačního střetu. Jenže stejně tak je příběhem mezigeneračního souznění. Jak už bylo naznačeno, Mariana se pohoršuje nad životem a politickými ústupky svého strýčka, ale zároveň jí imponuje, a to nejen bohatým životem, ale také jako muž. Ona sama si užívá svobodného života, ale je to i proto - či jen proto - že nemá, kde zakotvit. To Luys Forest je naopak jakousi ploužící se mrtvolou, která za sebou vleče zavazadlo obludně zduřelé vlastní historií. Mariana mu pomáhá ukázat jeho minulost, on jí pomáhá ukázat její budoucnost. A oba ještě netuší, že život - čili Juan Marsé - jim připravil zápletku, na niž by se ani Luys Forest ve svých vylhaných pamětech nezmohl. A kterou by mu Mariana jistě navrhla vyškrtnout jako nedůvěryhodnou.

Sňatek inženýrů a architektů

Co mají společného vysílač na Ještědu, pražský obchodní dům Máj a skokanské můstky v Harrachově? Jsou pod nimi podepsáni architekti ze Sialu, zřejmě nejvlivnějšího sdružení, jaké architektura druhé poloviny minulého století měla. Nyní to připomíná objemná i objevná kniha. (...) Obsáhnout jakékoliv podobně široké téma za takovou krátkou dobu není v silách jednotlivce, proto Švácha sestavil tým, do nějž kromě starších specialistů zařadil též své studenty a doktorandy, o nichž věděl, že se ve svých studijních pracích daného tématu dotýkají. Pracovní tým v něčem připomíná Školku Sialu, do níž se pod vedením Miroslava Masáka zapojilo mnoho talentovaných architektů - čerstvých absolventů pražského ČVUT. Celkem se tedy na knize podílelo pětadvacet autorů, díky nimž mohla vzniknout mozaika, která neztrácí dynamiku. Každý příspěvek je psaný se zřejmým nasazením a detailními znalostmi. (...) Švácha nijak nezastírá, že to sice mezi členy Sialu někdy vřelo, ale většině z nich přesto stálo za to zůstat spolu. Dělali totiž dobrou architekturu, takže se navzájem respektovali. Z knihy, kterou považuji za zásadní počin, to lze vyčíst.

Dějiny fotografie

(...) I když sepisování dějin má předem očekávaná kritéria, která se musejí naplnit, zbývá ještě dost prostoru k osobitosti. Autorům se podařilo spojit dvě protikladné polohy - s vážností zmínili významná jména, spolky, výstavy i dobový kontext a současně zprostředkovali i dobovou reflexi. Například když citují Annu Fárovou, která kritizovala nejnovější směřování jinými adorovaného Josefa Koudelky. O jeho černobílých krajinách napsala, že v nich cítí "absolutně chladnou zónu." Jindy uměření a korektní autoři se sympaticky nedrží zpátky a bez vytáček označují některé autory, médii neprávem pasované na mezinárodní hvězdy, za "hyperkýčaře". Nové dějiny české fotografie jsou erudované a současně nikoli sucharské.

Očista

(...) Román Očista finské autorky Sofi Oksanen (1977) budí neobvyklý ohlas. Nejen v zemi svého vzniku, ale i v překladech to již dotáhl k dnes nevídaným statisícům prodaných výtisků. A to navzdory tomu, že je vlastně dosti nebestsellerovým bestsellerem. Očista (2008) totiž přináší značně složité proplétání časových a prostorových rovin děje, které vyžaduje nepochybně nadprůměrnou čtenářovu koncentraci. I když na druhou stranu velmi obrazný a zároveň tajemný styl - ve vynikajícím překladu Jana Petra Velkoborského, který tlumočí úsečnost, snad až uhrančivost autorčina jazyka - vede k tomu, že se nechce knihu odkládat, takže soustředění je dáno jaksi samo sebou. Také sice jistě není pro bestseller nutno, aby bylo přímo veselo, zde však nenacházíme prostor ani pro chytlavý sarkasmus, ani pro nadsázku, jen tíhu. A konečně znakem textu tak vyhledávaného čtenáři nebývá ani shoda s nadšenými recenzemi.

Jak to dopadne, když ožije plyšový tygr

(...) Název druhé knihy, Pod postelí něco slintá, vystihuje situaci, která se pravidelně vrací, tedy kontakt s hrůzostrašnými stvořeními, žijícími pod Calvinovou a Hobbesovou postelí. Vždyť paradoxní napětí mezi pocitem bezpečí pod peřinou a tajuplným prostorem jen pár centimetrů odtud si prožívá většina dětí. Dalším oblíbeným polem působnosti je zimní krajina a zejména potěšení, která skýtá pro nejrůznější radovánky. Tou nejoblíbenější je rychlá jízda na co nejméně bezpečných sáňkách. Naopak nejděsivějším územím je škola, která je plná nestvůr, v něž se proměňují učitelé, vyžadující po Calvinovi, aby alespoň dával pozor. A v souvislosti s volbami musím zmínit ještě Calvinovy pravidelné vstupy s předvolebními průzkumy, které většinou ukazují, že preference jeho otce nezadržitelně padají a je třeba s tím něco udělat - třeba pořídit Calvinovi video. Stripy Calvina a Hobbese patří k tomu nejzábavnějšímu, co u nás v komiksu vychází - a to zejména pro Wattersonův smysl pro nečekanou pointu.

Gombrowicz filozofuje na smrtelné posteli

"Poťouchlý mladík" Witold Gombrowicz se na stará kolena stal moudrým profesorem filozofie. (...) Kniha je přínosná v tom, že potvrzuje, že za zábavnými až poťouchlými romány nestojí žádný nedouk, ale autor, který byl filozoficky velmi dobře vzdělán - stejně jako třeba v českém prostředí Bohumil Hrabal. Svazek lze nicméně brát opravdu jako úvod do filozofie, i když pro mnohé je také podstatné, že to říká někdo, koho je možno si vážit. Čtenář znalý Gombrowiczovy potměšilosti se ale zároveň má tendenci smát už nad faktickými poznámkami jako "slovo chybí", "nedokončená věta" či "zde je text přerušen". Ale čteme zde i typické "Witoldovy" věty: "Pro mne je záhada, že tak zajímavé knihy, jako jsou Schopenhauerovy (a také moje!), nenacházejí čtenáře,"

Výborná kniha o boji za svobodu i o její ztrátě

(...) Mladičká Hadasa Leviová přežila Osvětim. Teď je znovu svědkem toho, jak v Polsku umírají Židé – a tentokrát nikoli z nacistické vůle. Desetitisíce lidí, kteří stejně jako ona unikli plynovým komorám, jsou opět na útěku. Chtěli by do Palestiny. Jenže... Hadasa a její souputníci jsou fiktivní stejně jako agenti komunistické i britské tajné služby. Ale podobně jako ve svém ceněném a výtečném debutu Dva proti říši o atentátu na Heydricha zaplnil Šulc Mosty do Tel Avivu i skutečnými osobami. A každé jméno je pojem – tu v dobrém, tu ve zlém. M(...) Krátké kapitoly, rychlé střídání situací, psychologicky věrohodné postavy bez zbytečných popisů, akční scény jedna za druhou, výborné dialogy. Možná nejdůležitější pro nás je dramatický popis přípravy a průběhu únorového puče, jaký dosud v české beletrii nemá obdoby.

Můj život je bez tebe jedna velká poušť

(...) Španělský autor Luis Leante v románu Pamatuj, že tě mám rád předkládá milostný příběh, zasazený do exotického prostředí africké pouště v bývalé španělské kolonii. (...) Hrdinové španělského prozaika jsou většinou nějakým způsobem vydělení na okraj společnosti, něčím poznamenaní, odsouzení k prohrávání. Což sice taktéž není v literární tradici žádná novinka, ale Luis Leante si přesto našel osobitý způsob zachycení současného člověka drceného moderní dobou. V románu Pamatuj, že tě mám rád tak dokázal namíchat ze všech ingrediencí výživný, ale i snadno stravitelný koktejl, navíc se elegantně vyhnul hrozbě sklouznutí do nižšího patra červené knihovny.

Album Ostravy

(...) Kolář různě uspořádanými monografiemi opakuje, že právě Ostrava, místo jeho osobního zasvěcení do tajů života, je mu stálou výzvou. Nevztahuje se ale výhradně k Ostravanům. Znázorňuje odvrácenou tvář moderní civilizace, která se nedá dost dobře popsat a odkrývat ji lze v pouhých náznacích. (...) Fotograf Viktor Kolář nesleduje výlučné ostravské problémy. Upozorňuje na úpadek průmyslových oblastí, odhaluje rub civilizačních stereotypů a strádání ducha. Část nákladu jedné z jeho dřívějších knih nechal ostravský magistrát před lety zničit, jeho novou monografii však Ostrava již hrdě dotuje.