Recenze z média TÝDEN

Cesty s vůní starých knih

Je to téměř detektivka z prostředí knihoven, antikvariátů a historických zájezdních hostinců. V knize Neviditelná republika spisovatel Joan Peruga představuje Andorru jako ztracený horský ráj, vyhledávaný milovníky starých cestopisů. Co tam nacházejí dnes, už ale popisům z historických knih příliš neodpovídá… (...) Nejpřekládanější andorrský spisovatel píše květnatým jazykem, vyžívá se v líčení atmosféry a charakterů, jako jsou sečtělý postarší recepční nebo manželé provozující hospodu s vyhlášenými chobotnicemi. S hlavním hrdinou ho spojuje to, že oba píší do andorrského deníku a zajímají se o dějiny Pyrenejí. V Neviditelné republice se čtenářům pootevírají dveře do světa historických knižních svazků, které jsou pro jedny uměleckým dílem a pro jiné jen cennou sběratelskou komoditou.

Byla to jen obyčejná facka!

Témata partnerských vztahů i objevování sebe sama jsou stará jako lidstvo samo. Ve spojení se závažným psychologickým problémem může přesto vzniknout poutavý příběh. Tak jako v případě románu Dýchání pod vodou. Mohla to být tuctová love story. Nicholas Andreas je šestnáctiletý mladík vyrůstající v Miami v přepychu, s vyznamenáním a nadprůměrnou inteligencí, ukázkový případ dospívajícího teenagera, kterému zdánlivě nic nechybí. I jeho přítelkyně Caitlin je ideální dívka, půvabná a obdivovaná. Jenže místo toho celý příběh začíná u soudu, ke kterému došlo na základě Caitlinina oznámení, že ji Nick po měsíc trvajícím vztahu napadl. (...) Příběhy týraných žen bohužel často trpí tím, že se autoři k tématu samému upnou natolik, že děj i jeho zpracování jsou pak plytké. Ve čtenáři zůstává hořkost z toho, že kniha sice pomáhá odkrývat a do důsledků zviditelňovat i pochopit společenský problém, ale že jde v pojetí o promarněnou šanci. V tomto případě stál u zrodu opačný přístup, a výsledek tak naopak působí o to intenzivněji.

Rok, kterým to začalo

(...) Podmanivý příběh jednoho roku, který bez nadsázky určil celé evropské 20. století, sepsal Florian Illies. Kombinoval přitom bulvární popis vztahů i atmosféry nejproslulejších lokálů slavných míst v Berlíně, Vídni či Paříži s postřehy o filozofické podstatě přelomové doby a prostým encyklopedickým výčtem. Je přitom vtipný, ironický, stručný. Německý kunsthistorik a esejista Florian Illies (42) působil jako fejetonista u Frankfurter Allgemeine Zeitung a nyní píše pro časopis Zeit; věnuje se i obchodu s uměním. Z jeho knih vzbudila největší ohlas dvojice věnovaná jeho vlastní generaci, nazvaná Generace Golf (2000, druhý díl 2005). Kniha 1913 - léto jednoho století vyšla v Německu "v předvečer" výročí, v říjnu 2012. Okamžitě opanovala žebříčky prodejnosti, dodnes se jí prodalo kolem 200 tisíc výtisků. Češi jistě nebyli jediní, kteří se chopili nápadu vydat ji rychle, hned letos, k jubileu.

Reynek jako znovuobjevený

Obdivovaná a uctívaná postava básníka a grafika Bohuslava Reynka (1892–1971) se dočkala úctyhodného literárního pomníku: Karolinum vydalo jeho Korespondenci. Významnou část Reynkových dopisů kdysi zachránil domáckým opisem Jiří Šerých, který spolu s literárním historikem Jaroslavem Medem stojí také za přítomnou edicí. Básník neobyčejné hloubky a obraznosti, úzce navázaný na krajinu Vysočiny, v jejímž centru Petrkově tvořil, a na francouzskou kulturu, z níž čerpal, je zdrojem inspirace pro mnohé intelektuály a umělce: vydání Korespondence tak zdaleka není jen položkou do snobských knihoven či státních institucí.

Příslib zádumčivého klidu

Touha po samotě, totální umělecký neúspěch a k tomu ten protivný Oscar Wilde: nejvyšší čas utéct třeba do Itálie. Tak to učiní Henry James v románu Colma Tóibína Mistr. (...) Není to jen čtení o psaní, jakkoli může celá záležitost působit trochu krypticky – spisovatel (Tóibín) píše o spisovateli (James) a jeho očima se dívá na dalšího spisovatele (Wilde). Popisy metod psaní sice nechybějí, ale spíše dokreslují atmosféru. Půvabná je třeba situace, kdy James kvůli bolesti ruky musí najmout stenografa a čelí pak mezi intelektuály podezření z přílišné "industrializace psaní" – oceňuje ale možnost chodit při formulování vět po místnosti a přemýšlet nahlas.

Spílání z Korutan

(...) Peter Handke je dobře znám i u nás - vyšly zde mimo jiné prózy Don Juan, Krátký dopis na dlouhou rozloučenou nebo Číňan bolesti. O divadelní známost Handkeho jména se u nás zasloužilo především Divadlo Komedie - v režii Dušana Pařízka uvedlo Spílání publiku, jeho pozdější ironickou reflexi Podzemní blues a nakonec němohru Hodina, ve které jsme o sobě nevěděli. Sdružení Transteatral nyní přichází se svazkem lakonicky pojmenovaným Pět her, který přibližuje další položky z autorova rozsáhlého díla. Obsahuje pětici spíše literárních než divadelních textů (Nerozumní vymřou, Přes vesnice, Hra o ptaní, Proč kuchyň? a Stopy zbloudilých) v překladech Zuzany Augustové a Barbory Schnelle.

Laskominy dávných hostin

(...) Za edicí, představující literární klenoty úpadku říše římské, vesměs tedy texty napsané ve čtvrtém a pátém století našeho letopočtu, stojí známý literární historik a překladatel Martin C. Putna (44), který každý svazek doprovází obsáhlou úvodní studií. Dílo básníka Prudentia z latiny i přeložil. "Prudentius pocházel z Hispánie, byl významným úředníkem na císařském dvoře v Miláně a rozhodl se zasvětit podzim života básnictví. Obecně ale je typický pozdně antický intelektuál - majetný soukromník, pro kterého je psaní radost," říká o svém oblíbenci Putna.

Ke zlým skutkům...

Proč číst, teď a tady, staroseverské básně? Třeba proto, že jsou mimořádně zábavné. Poprvé vyšel česky klasický soubor Eddica minora, výběr z básnické tvorby vrcholného středověku ve Skandinávii. (...) Český poprvé vychází Eddica minora, tedy svazek odlišný od takzvané velké a malé Eddy, které shromažďují především hrdinské ságy. Básně tohoto korpusu vznikaly v širokém rozpětí od devátého do čtrnáctého století. Obsahují nebývalé množství krve, násilností, sexuálních narážek i divokého humoru. To vše se zdrcující severskou upřímností a syrovostí.

Konečně je zase co číst

(...) Se Žváčkem přichází talentovaný vypravěč čtivých příběhů ze současnosti, který netrpí přílišnou sentimentalitou a má tendenci líčit dění kolem sebe se suchým humorem. (...) Lístek na cestu z pekla vypráví věci vesměs neradostné, ale tak, že máme skoro pocit, jako bychom četli humoristický román. Tomáš, hlavní hrdina, je mladý scenárista, jehož úspěšná tvůrčí období se střídají s pobyty v psychiatrických léčebnách. Nemá umělecké ambice, bere svou činnost jako práci a nad požadavky některých producentů spíše pobaveně vytahuje obočí, než by se pohoršoval; svými namachrovanými spolužáky z FAMU pohrdá a pražským kavárnám vůbec nevěnuje pozornost. (...) Bude-li autor Lístku na cestu z pekla psát dále, může se stát masově úspěšným autorem středního proudu, aniž bude čtenářům kazit vkus nebo jim okatě vtloukat do hlavy nějaké romantizující ideály. Takového spisovatele bychom, upřímně řečeno, potřebovali jako sůl.

Konečně je zase co číst

(...) Myšková představuje typ autora, který ilustruje známé heslo "Kvalitní knihy se obejdou i bez čtenářů". Nelze čekat, že by Nícení trhalo rekordy v prodejnosti, patrně také - jako správný solitér - zůstane stranou literárního provozu. Je to malá radost pro literární fajnšmekry. Jak známo, pochválit první knihu je tak trochu danajský dar. Debutů vynášených do nebes bylo spousta, málokdy po nich následovala velká literární kariéra (jakkoli v našich poměrech má pojem literární kariéra trochu paradoxní nádech). Chvála prvotin vyvolává nemístná očekávání a nároky na knihy druhé (možná i tlak na autory) - vzápětí přichází logicky zklamání. Nechtějme od Ivany Myškové a Jaroslava Žváčka nic, oni se sami rozhodnou, co a jak (a jestli vůbec něco). Zůstaňme u potěšujícího konstatování, že tu máme dvě knihy, které stojí za to číst. A to je skvělá zpráva.

Rudolf Křesťan: Co mají Skotové pod sukní

(...) Nová knížka shrnuje příspěvky z časopisů Literární noviny, Vital Plus a Týdeník Rozhlas, připojuje i promluvy psané pro Český rozhlas. Pro pravidelná Křesťanova sebrání jsou charakteristické ilustrace jeho ženy Magdaleny; Skotové představují desátý společný počin. Křesťan vládne zázračným postřehem. Kristus ukrytý v jeho jménu měnil vodu ve víno, on mění to, co lidé považují za banalitu, nudu nebo opruz, v zábavnou historku, vtip a moudrou sentenci. Žádná všednost mu není tak všední, aby z ní nebyl schopen učinit nevšednost. Přináší chvíle svěcené radostí. Nejste v pohodě? S Křesťanem budete.

Thomas de Waal: Černá zahrada. 1 Arménie a Ázerbájdžán v míru a za války

(...) Autor Černé zahrady (překlad slova Karabach) je britský expert na jižní Kavkaz a zručný novinář, takže jeho reportážní vyprávění založené na encyklopedické šíři znalostí působí svižně a je okořeněno osobní zkušeností. Kolem Karabachu je 320 kilometrů pytlů s pískem na frontové linii, kde se zastavila fronta, a mír v nedohlednu. Přesto je to úchvatná země plná těžko uvěřitelných příběhů.

Svinská pravda

Povídky Jana Zábrany jsou jedním ze zásadních edičních počinů letošního roku. A nic na tom nemění, že autor je už téměř třicet let mrtev a kniha sama je zčásti reedicí. (...) Ovšem poskytují také neobyčejný čtenářský zážitek i pro ty, kterým jsou národní dějiny ukradené a básničky je nezajímají: takhle silné a přitom stylově vytříbené povídky v naší literatuře nejen současné, ale celého dvacátého století aby pohledal.

S vědomím konce

Nejfrancouzštější z britských spisovatelů, Julian Barnes, se loni konečně dočkal a v 65 letech dostal Man Bookerovu cenu za román Vědomí konce. Ten právě vychází česky. (...) Hlavním hrdinou je postarší, bilancující, středostavovský občan, průměrný historik Tony Webster, toho času v penzi. Rozvíjí před námi příběh svého dospívání a mládí, popisuje s espritem vzdělávací instituce i atmosféru sexuálních vtahů, velmi opatrných a traumatizujících, v atmosféře sešněrované Anglie. (...) Především nám předkládá pozoruhodnou úvahu o základních věcech člověka - o paměti, sebeklamu a času. O důsledcích těch nejmenších činů a o marné snaze něco napravovat. A také o fenoménu konce, který se nakonec vztahuje ke každému našemu počínání.

Odysseův návrat

Tur Mulligan, Chcáč Burke a samozřejmě Leopold Bloom jsou tu zas. Nakladatelství Argo vydalo znovu slavný román Jamese Joyce Odysseus. Proč je to skvělá zpráva? (...) S tím je možné se spokojit - Odysseus se sice v každé knihovně dobře vyjímá, pouhým vystavením hřbetu by se však každý ochudil o vynikající zážitek z perlivého humoru, neotřelých nápadů a kaskády slovních a stylových hříček, kterými Joyceovo dílo oplývá. A může se číst třeba i na přeskáčku, příběhy Leopolda Blooma a jeho dublinských kumpánů nikdy nezklamou stejně jako autorovy exkurzy do středověké filozofie či antické mytologie.

Rodiče, kteří bijí děti

(...) To, co dělá Hochgatterrerův román napínavým a poutavým čtením, jsou právě náznaky. Dokáže odkaz do důležitého příběhu z hrdinovy minulosti shrnout v jedinou větu, dokáže říct v jednom odstavci spoustu věcí, aniž nám př itom prozradí všechno - a aniž se k tomu ještě v průběhu románu vrací (a když, tak zase jen náznakem). Hutné, neobyčejně vtipné popisy atmosféry běžných dní, kdy během jedné poznámky vycítíme, na co by jiní autoři potřebovali dvě kapitoly, líčí život našich jižních sousedů (a tím i náš, protože, jak se říká, "Česko je Rakousko v nepořádku") tak, jak by to u nás patrně nikdo nedokázal. Metoda Pauluse Hochgatterera je paradoxní: dala by se nazvat přesnou přibližností. Málokdy řekne něco konkrétního, ale vždycky máme pocit, že se trefil přímo do černého.

Allen Ginsberg: Neposílejte mi už žádné dopisy

(...) Nechybějí nejslavnější kousky, které jsou reprodukovány v již česky publikovaných překladech Jana Zábrany, Josefa Rauvolfa, Jiřího Joska, Jiřího Popela, Martina Machovce a dalších, ale i česky dosud nepublikované básně, vesměs v překladu editora a autora doslovu Luboše Snížka. Položka, která jistě nebude chybět v knihovničkách u nás stále silné hipísácké a undergroundové čtenářské komunity; ale protože Ginsberg už je dávno i školní četbou, poslouží kniha i jako docela slušná příležitost k seznámení se s Mistrovým dílem.

Polykání, kouření a tolerance

Máme tu zásadní událost české literatury: a nemění na tom nic ani skutečnost, že Edita Farkaš mladého spisovatele Davida Zábranského má pouhých čtyřicet stránek. (...) Edita Farkaš je monologem anonymního hrdiny, líčícím zvláštní milostný trojúhelník mezi ním, jeho (bývalou) ženou a jejich přítelem Ignacym. Nebo možná něco úplně jiného. Zábranský umí držet čtenáře v nejistotě a více než o příběh tady jde o slova a myšlenky. Ozývá se tu autorova polská i maďarská zkušenost, záliba v obskurnostech a především v jazykových hrách. Zábranský opakuje slova, pohrává si s nimi, lamentuje, variuje témata. Pracuje s tělesnou metaforikou: když líčí ženu a hrdinův vztah k ní, zajímá ho především, jak přistupuje k jídlu, pití, kouření – a k sexu.

Thomas Bernhard: Události a jiné prózy

Soubor krátkých povídek a skic rakouského spisovatele Thomase Bernharda (1931–1989) patří k jeho rané tvorbě z padesátých let, již začínal svou později velmi úspěšnou dráhu, ověnčenou řadou ocenění i skandálů a vrcholící zákazem publikování svých děl v Rakousku, který požadoval v závěti. (...) vykazují Události a jiné prózy už typické rysy Bernhardovy pozdější tvorby: opakování, litanická souvětí, zuřivé útoky na rakouskou společnost a politiku jak v katolické, tak nacionálně-socialistické podobě (tomuto termínu dává Bernhard i jeho čeští překladatelé přednost před výrazem "nacistický"). V němčině vyšla kniha poprvé roku 1969, více jak deset let po napsání, když už se autor proslavil svými romány Mráz a Rozrušení, pro českého čtenáře je nejen doplněním fanouškovské knihovničky, ale dalším plnohodnotným zážitkem z četby toho výsostného spisovatele.

Německý, ne náckovský román

Ten kousek země mezi Opavou a Ostravou, jemuž se říká Hlučínsko, je výjimečný snad vším. O Hlučínsku vypráví i Slezský román Petra Čichoně. (...) Ústřední příběh je jednoduchý: Martin pochází z Hlučínska, chvíli studoval architekturu, pak se vrhl na dějiny umění. Žije v Praze a není úplně šťastný. Rázovitou rodinu kdesi v Ludgeřovicích vnímá s nadhledem, ale i úzkostí, stejně jako své kořeny jako takové. (...) Jinak je Slezský román nejsilnější v ostrých a jednoduchých postřezích ("Já už to dělám desítky let", dí soukromý detektiv. "Co tím myslel?" přemítá hrdina. "Že byl estébák," na to hrdinka.) Slezský román zapadá do kontextu současné české literatury docela dobře...

Jan Těsnohlídek ml.: Rakovina

(...) Skutečnost je přece jenom trochu složitější: Těsnohlídek umí být trefně lakonický a dává svým postřehům o životních zoufalcích černohumorný podtón. Vychází z běžné, banální situace, aby ji podtrhl drsnou pointou. Naléhavost, která z – básnicky jednoduchých – textů prýští, přitom neslouží rozhořčení, ale spíše povzdechům. Nebo tichému smíchu, skrytému do dlaní. Autor má blízko k rakouskému experimentátorovi Ernstu Jandlovi.

Eugen Brikcius: Spouštění s milou

I ve svých 69 letech zůstává Eugen Brikcius básníkem hravým (dětsky, pubertálně, intelektuálně, chvíli tak a chvíli onak), jazykově vynalézavým a (dů)vtipným, v důsledku zábavným – přinejmenším pro sebe. Ano, je to – názvem úvodní básně předposlední sbírky – stagnace v zenitu, a právě pro ten zenit (lepší už to nebude) autorem s potěšením vychutnávaná. Tradičně se tady rýmuje, někdy banálně (vrah – práh, netýká – dotýká, k večeři – od peří), jindy neotřele (Kurosawa – dal si páva, mansardě – uzarděn, onaká – honáka, na tuzéru – navzdor kléru, umíraje - samuraje). Tato rozmarná erotická poezie je zajisté inspirována ženou, jak bystře postřehl autor doslovu Radim Kopáč, avšak učinit z této inspirace oslí můstek mezi Spouštění s milou a Šiktancovým Nesmírem (2010) je vskutku nevídaná oslovina.

Švédská trojka v Novém Yorku

Jsou spisovatelé, počítaní za záruku čtenářského zážitku. Patří mezi ně i Američan Michael Cunningham. Že právem, dokládá román Za soumraku, který právě vychází česky. (...) Cunninghamův hrdina neřeší žádné závažné existenční potíže a neocitá se na pokraji (sebe)zničení. Přesto není spokojen. Jeho meditace nad objevujícími se inspiracemi, které na sebe berou podobu svůdného mládence, vyzrálého uměleckého díla či dobré lahve vína, nejsou cynickým ani blazeovaným přemítáním přejedeného zbohatlíka, ale vlastně trýznivými úvahami člověka, který tuší, že nemá právo být nespokojen, že nemá proč si stěžovat. A on si ani nestěžuje, jen uvažuje, že by některé věci mohly být jinak. Zakouká se do slunce a přemýšlí, jaké by to mohlo být za soumraku.

Jaro kriplů

Příklad mezinárodní spolupráce: slovenské nakladatelství Paskuda books, sídlící v Bratislavě, vydalo česky knihu slovenského ilustrátora Matúše Maťátka a českého prozaika žijícího v Rakousku Daniela Rušara, nazvanou přiléhavě Jaro kriplů. Výtvarně velmi půvabná kniha stojí nejen za prohlížení, ale i za čtení. Jednoduchým, čtivým jazykem napsaná kniha… Nenajdete tu ale žádný dojímavý sentiment, spíše racionální postřehy, občas prokvetlé černým humorem.

Už nikdy…

(...) Hrdinou románu Už nikdy spánek je geolog Alfred, který se vypravil do Norska za účelem výzkumu: podstupuje tu ale nesnáze přímo kafkovské. To zdaleka není všechno, řeč je i o posedlosti hygienou, erotické přitažlivosti černošek nebo nečekaných výbuších agresivity. To, co mají všichni nizozemští autoři společné, je výsměšný vztah k vlastní zemi a národu. "Copak žít na území, které bylo v podstatě ukradeno rybám, má nějaký smysl?" ptají se. Hermans, Mulisch i Nooteboom také odhalují, co se skrývá za pověstnou holandskou otevřeností, tolerancí a klidem. Prostě přetvářka, měšťáctví a strach z konfliktu. Radost z krásné, perfektně napsané a chytré literatury tak zvyšuje potěšení ze schopnosti podívat se na sebe s nadhledem a kritikou, což je vlastnost, která české kultuře vždy zásadně chyběla.

Kde je sakra svědectví toho hasiče?

(...) Osmatřicetiletý Binet má jako někdejší učitel francouzštiny na Slovensku k našim krajům blízko: však taky HHhH nepojímá jako běžný historický román, ale rámuje ho právě osobním příběhem a pátráním po detailech: což je zřejmě na celé knize nejzajímavější. Líčí nám svůj osobní vztah k Československu, zážitky včetně těch milostných, jež u nás prožil, a především nám odkrývá vyprávění o Heydrichovi a posléze Gabčíkovi s Kubišem jako osobní pátrací akci. S řadou odboček k Benešovi, Háchovi, Moravcovi, ale i Himmlerovi a Hitlerovi jako by sám právě celou síť příběhů objevoval, neskrývaje zaujetí či přímo nadšení. Nikoli tedy z pozice karatelského učitele nebo moudrého znalce dějin, ale jako fascinovaný objevitel, jenž pátrá a je každou stránkou příběhu sám více stržen. A nutno říct, že díky tomu více a více strhává i čtenáře – osobní zaujetí je nakažlivé.

Unikát za 3850 korun

Tak drahých knih český knižní trh mnoho nenabízí, za unikáty si ale čtenáři rádi připlatí. A Červená kniha s cenou 3850 korun takovým unikátem je. Švýcarský psychoanalytik Carl Gustav Jung na ní od roku 1913 pracoval plných 16 let. Tehdy procházel osobní krizí, prožíval apokalyptické vize, slyšel hlasy, obával se dokonce schizofrenie. Rozhodl se s těmito stavy bojovat a ztvárňoval je jak písmem, tak 200 malbami připomínajícími styl Josefa Váchala či Františka Kupky. Autobiografický hrdina prochází zemí mrtvých, setká se s příšerami, proroky, bohem i ďáblem, dopustí se incestu i vraždy, dokonce sní játra malého dítěte. To vše, aby získal zpět svou duši.

Český komiks žije!

(...) Sborník zasvěceně sestavil Tomáš Prokůpek, vydavatel revue AARGH!. Název dostal po stejnojmenné výstavě z roku 2007. Generace nula je důležitá nejen proto, že přehledně shrnuje momentální tvář českých kreslených příběhů, ale i proto, že vychází v silném nakladatelství Albatros Media, které dává celému počinu pevné základy a snad i perspektivu. Autoři mají stále co pilovat, současně však vzbuzují naději, že si fandové komiksu do budoucna nebudou Českou republiku spojovat jen s několika obrázky staroměstské Prahy v dvojce Alanovy války a sedmičce Hellboye.

Jiří Vaněk: Sebedrás

Nejdříve ho opustila žena. Hledal si novou, ale žádná ho nechtěla. Zamiloval se. Taky ho nechtěla, ale občas mu dávala mlhavé naděje. Pouštěl si posmutnělé písničky, trápil se a čekal. Do toho zhusta chodil na večírky, ale na nich hlavně brečel... Svižně napsaná kniha vychází z blogu a nejspíš i autentických zážitků. V řetězu banálních příhod pomáhá lehce ufňukanému hrdinovi humor a pořádná porce songů i jiných popkulturních odkazů. Nechybí samozřejmě cesta do daleka (jak říkával Radomil Uhlíř, "když se ti nedaří, nemusíš ještě někam jezdit"). Vzhledem k doporučené hudbě pod každou kapitolou má Sebedrás vlastně soundtrack, podle čehož můžete předem odhadnout, nakolik s hrdinou (a autorem?) souzníte.

Na deku k vodě? Bernharda!

(...) To, co jeho knihy navzdory námětům a absenci příběhu činí tak čtenářsky atraktivními, je jejich jazyk a vnitřní náboj. Dlouhá litanická souvětí, kritické výkřiky, satirické bonmoty a zábavné slovní hříčky udržují čtenáře po celou dobou v napětí a nadšení, strhující rytmus řeči mu nedá vydechnout. Výsledkem je paradox: o nelehkých či přímo odtažitých tématech se píše lehkou rukou a je to fascinující čtení jak neobvyklé ve světě, kde stále častěji natrefíte na pozoruhodný příběh sepsaný těžkopádným perem. Nebyl by to Thomas Bernhard, kdyby součástí jeho textů nebyly zuřivé kritické výpady vůči společnosti, zejména té rakouské. Kromě otevřené kritiky politiky, měšťáctví nebo nevyrovnání se s nacistickou minulostí Bernhard stavěl na pranýř, velmi užitečně, i národní kulturní modly a vysmíval se školním osnovám i vkusu řádného občana. Čili doslova prázdninové čtení v běžném pracovním období roku by se čtenář mohl ještě rozčílit. Literární kritika, marná sláva, občas páchá škody: jednou z nich je líčení tohoto vtipného, zábavného a fascinujícího spisovatele jako nesrozumitelného šiřitele nečitelných depresí.

Kobi Oz: Moše Chuvato a havran

(...) I tak ale hrdina útlé novely izraelského spisovatele a hudebníka Kobiho Oze zažije na dovolence pozoruhodné věci, nejen ty, které se dějí uvnitř jeho hlavy. Spolu s ním jsou vypravěči sarkastického příběhu psaného obrazivým jazykem plným nečekaných metafor i členové jeho tunisko-izraelské rodiny, jeho sexuální kamarádka či havran se zálibou ve špercích, jehož osud ses osudem Mošeho v závěru dosti svérázně protne. Děj knihy doprovázené hravými ilustracemi Dory Dutkové se stáčí kolem smrti v Mošeho rodině na pozadí života v zemi, kde jsou výbuchy autobusů brány jako běžná součást života, kde "bůh se občas chová úplně jako Jules Verne trpící Alzheimerem" a kde to ani v nebi za nic nestojí. Fantazijně a vtipně vypovídá apatický Moše o frustraci mladé izraelské generace, která v jeho podání vybíjí svá národní traumata v transové hudbě a nevázaném sexu. Silně deziluzivní a zároveň velmi humorný čtenářský zážitek.

PRAVIDLA (SMĚŠNÉHO) HAKLA

Emil Hakl vydal novou knihu Pravidla směšného chování a ta se hned stala bestsellerem. Hakl od 90. let vcelku důsledně zaznamenává na stránkách svých knih - podobně jako jeho generační souputníci Tereza Boučková či Michal Viewegh - více či méně zastřeně vlastní osudy.(...) Haklova síla tkví v dobře odposlechnutých dialozích, v hrabalovské schopnosti obklopovat se podivnými existencemi a těžit z těchto setkání inspiraci, v pábitelském vypravěčství. Hakl i zde mluví, jak mu pusa narostla, nestrojeně a bez kašírování. Jeho příhody mohou občas vyznít až banálně, i když je to banalita jaksi přiznaná. Je tentokrát vážnější a hlubší než v předchozích knihách, uvažuje o konečnosti, což může být spojeno i s postupujícím procesem stárnutí. Více než kdy předtím tu platí, že Haklova přednost je vtom, že lehkou rukou a čtivě píše o docela nelehkých věcech - o lidské osamělosti a smrtelnosti.

Scifi i z Česka

Utlá knížka mladé spisovatelky, nositelky řady cen za předchozí romány Paměť mojí babičce, Umělohmotný třípokoj či Stanice Tajga, přes svou nenápadnost připomíná rozbušku. V mnohém je tím, na co veřejnost čeká celých dvacet porevolučních let - otevřenou výpovědí o české socialistické minulosti a kapitalistické přítomnosti, o šedých osmdesátých a divokých devadesátých letech. (...) Monologický proud slov vypravěčky připomíná nářek či litanii, vede zdánlivě odnikud nikam, přitom v něm lze vysledovat vnitřní strukturu a dramatický oblouk. Hůlové mistrovství už v předchozích knihách bylo právě v tom, jak suverénně odhalovala čtenářům neznámé světy a zprostředkovávala pomocí svébytného jazyka jejich atmosféru - zde jde ještě dále, protože neznámé světy objevuje i v těch důvěrně známých, které pamatuje většina z nás. Deziluzivní pohled hrdinky jistě zastupuje stejně zahořklý pohled mnoha Čechů, oné části národa, která nostalgicky vzpomíná na éru Gustáva Husáka a volí dnes levici v naději, že se staré dobré časy vrátí.

Kupte si na zeď žraloka!

(...) Thompson se ve své stejně ironické jako zasvěcené knize snaží osvětlit, co naznačuje podtitul: Prapodivné zákony ekonomiky současného umění a aukčních domů. Opírá se přitom o rozhovory s vlivnými lidmi v oboru a pomáhá si logickou teorií marketingu aplikovanou na tak nelogickou oblast, jakou je trh s uměním. Podstatu celé jeho knihy lze shrnout do jasnozřivé věty sedmiletého Jacoba citované v knize The Worth of Art od Judith Benhamou-Huetové. Klučík na otázku „Co je to Christie’s?“ odpověděl jasně: „Značka obrazů!“ A právě brand, tedy značka, je pojem, který hýbe Thompsonovým vtipným pojednáním. Prostě řečeno, při koupi obrazu se chovejte, jako když si pořizujete kecky. Jestli nechcete riskovat mimoňství, jděte do značky: „ády“ vám ostudu neudělají.

Vladimír Sorokin: Den opričníka

Jediný neanglický titul v překladové kategorii letošních cen Magnesia Litera by měli povinně číst všichni potenciální voliči stran, které se netají přízní k putinovskému Rusku. Provokatér Sorokin zde totiž stvořil groteskní i hrozivou podobu Ruska v roce 2027. Autoritářsky mu vládne Gosudar, novodobá obdoba cara, mocně podporovaný pravoslavím a polovojenskou složkou opričnina, jakousi kombinací KGB a carské gardy. Opričníci dle rozkazů zabíjejí vnitřní nepřátele a jejich rodiny, intrikují a silou své dřevěné palice i Gosudarovy autority prosazují jeho zájmy. Vše se odehrává v archaickém polostředověkém státním zřízení, přičemž bohatí a mocní si užívají jak luxusních limuzín, tak drogového opojení; román ostatně končí velkolepou orgií v sauně. Rusko již žije výhradně z prodeje ropy a plynu, neprodyšně uzavřené před okolním světem a závislé na výrobcích z Číny. Archaický jako z ruských bylin je i styl a jazyk knihy, překladatelem skvěle vystižený.

Pavel Čech: Tajemství ostrova za prkennou ohradou

Knižní ilustrátor a komiksový kreslíř v této knize spojil obojí a sám si i napsal příběh o trojici věrných kamarádů, která se nedočká splnění svého klukovského snu, naopak ji zatíží tragédie. Čech hned v úvodu děkuje Foglarovým hrdinům a ta inspirace je zcela zřejmá, aniž ovšem opisoval. Jiná je kresba i formát, který z dvoustránkových ilustrací přechází do komiksových pasáží a zase zpět. Dobrodružství také zasadil do domovského Brna, které v jeho podání vypadá tajuplněji a výhrůžněji než Stínadla. A příběh, jakkoli opakuje starosvětská dobrodružství klukovských part, je ve výsledku osudově vážný. Je to vlastně povídka, sevřená a dobře pointovaná, dokonale ladící s poetickou či naopak jemně vtipkující až karikaturní obrazovou složkou.

Václav Gatarik: Proměna

Výtvarník (sochař!) Gatarik se rozhodl komiksově zpracovat nejslavnější povídku Franze Kafky, přičemž přesně vyvážil pietu k originálu i vlastní autorské pojetí. Příběh Řehoře (nebo v novějších překladech Gregora) Samsy, který se promění v ohromného brouka a své rodině tím nadělá spoustu trápení, sleduje kompletní děj povídky až do smutně optimistického závěru konečně šťastné rodinky v tramvaji. Kresba se pohybuje někde mezi Čtyřlístkem a německým expresionismem. Občas neuznává perspektivu, působí střídavě dětsky neohrabaně a mézlovsky hrozivě. Robustní linkou tu kreslí převážně nehezké tváře i výjevy, nikterak nebohého brouka Samsu nešetří: je to ohyzdné stvoření zanechávající po sobě sliznatou stopu. Jestliže při čtení povídky máme tendenci dění vnímat jako absurditu, Gatarik nám předvádí expresivní hrůzu všech zúčastněných.

Jak si peklo představuje Japonec

(...) Peklo je prózou mnoha významů a výkladů. Podle nátury čtenáře může být čtena jako černohumorná groteska v duchu Tarantinových filmů, jako sociálněkritická satira o tom, že všechny vrstvy japonské společnosti jsou stejně hříšné, i jako hrozivé podobenství, že obávané peklo možná není o nic strašnější než náš každodenní život. (...) Román či spíše novela Peklo může být šťastnou volbou: čtivě, přímočaře napsaná, její motivy jsou srozumitelné i evropskému čtenáři a ztvárněné oblíbeným černohumorným stylem; Cucuiův cynismus má však své meze. Nemá smysl spekulovat o tom, zda je to vhodný úvod do autorova díla, když je samozřejmě neznám a také informace o spisovatelově kariéře jsem čerpal z překladatelčina doslovu. Pokud jsou však Cucuiovy další knihy Peklu podobné, pak by Odeon s jejich vydáním neměl příliš váhat.

Česká vietnamská literární naděje

(...) Tedy především demonstraci vlastního pohledu na svět, pochopitelně trochu rozhořčeného, trochu cynického a ve finále hlavně rozčarovaného. Prózu zcela jistě zatraktivňuje autorčin původ a s ním spojený pohled zevnitř na stále velmi uzavřenou vietnamskou komunitu: bez něj by to byl další z mnoha textů o tom, jak těžké a divoké je dnes dospívání dívek. (...) Hlavním důvodem, proč knihu vydat a číst, je však už zmíněná zkušenost Vietnamky v Česku. Lan Pham Thi patří ke druhé generaci přistěhovalců: narodila se manželům, kteří tu pracovali už od osmdesátých let (a má tudíž české občanství), probojovala se naším školním systémem a češtinu ovládá perfektně. Rozumí českému i vietnamskému sociokulturnímu prostředí, obojí vnímá realisticky, jakkoli samozřejmě těžce " vydýchává" rasisty a úředníky (případně jiné vykuky), kteří vratkého postavení vietnamských podnikatelů ustavičně zneužívají; naopak příliš nerozebírá, jaký druh zboží to její strýček ve stánku prodává.

Wartburg a maďarské léto 1989

(...) Dlouho je to příběh tragikomický: vzteklá Evelyn a doprošující se Adam, partnerské rošády, trmácení se marasmem socialistických zemí, kde si každý hledí trochu přivydělat či jinak přispět (východními Němci přeplněné maďarské kempy prudce zvedají taxy za ubytování i jídlo, když se Adam ubytuje u spřátelené maďarské rodiny, hned ho prosí o nové šaty). Tahle milá a zábavná (ale nikoli plytká) část knihy končí hladkým překročení hranic, kde by se možná příběh mohl uzavřít úplně (dvaačtyřicátá kapitola má dokonce charakter happy endu). Kdyby ovšem nebylo léto roku 1989... (...) Jeho román je skvělý v tom, jak nesentimentálně, s nadhledem a zároveň kriticky vidí předlistopadové poměry a mezilidské vztahy.

Klášter, leukemie, hlad

(...) Jestliže v předchozí knize rozhovorů Proměněné sny (v roce 2007 za ni dostala cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika) zpovídá lidí různě poznamenané křesťanskou vírou anonymně a sama sebe skryje za jednu ze zpovídaných žen, tentokrát už do toho jde po hlavě. Píše o sobě, znovu přetiskuje inkriminovaný rozhovor se sebou samou - ten ostatně v její první knize patřil k těm nejtrýznivějším -, přičemž podrobně odkrývá vztahy ve svých dvou rodinách - té, v níž vyrostla, a té, kterou založila. Ani jedna není idylická (...) Ale právě tato bezprostřední naivita dodává knize o to větší autenticitu, aniž ji přitom degraduje na psychologickou poradnu ženských časopisů. Dvořáková se jako autorka snaží vystupovat vyrovnaně a z pozice nezaujatého pozorovatele, ale přesto (či právě pro usilovnost, s jakou tak činí) z toho stále čiší nejistota; dodejme, že sympatická.

Martin Kučera: Pražský Maigret

Biografie pražského kriminalisty Karla Kalivody (1916-1980) převážně vypouští čtenářsky oblíbené líčení jednotlivých případů a více se soustřeďuje na situaci uvnitř policie, po únoru 1948 rozdělené na Státní a Veřejnou bezpečnost, přičemž ta státní projevuje vytrvalou snahu kontrolovat i svou "sesterskou" složku; což se jí nakonec definitivně povede po roce 1970. (...) Kniha je cenná při rozkrývání poměrů, které mezi policisty socialistické éry vládly (mezi Kalivodou a StB panovala ustavičná nevraživost)

Dětství jako sourozenecká válka

(...) Jestliže už v tomto krátkém románu Soukupová ukázala, že nejlépe jí jde analýza a hrocení sourozeneckých nevraživostí, ve sbírce tří novel Zmizet v tom pokračuje; možná ještě přesvědčivěji. Jejími hrdiny jsou opět děti či dospívající (jen v posledním příběhu na sesterské války vzpomínají dospělé ženy, které už samy musejí zvládat vlastní potomky), přičemž Soukupová dětství vidí jako nepřetržitý sled malých a větších naschválů, příkoří, škodolibostí a dalších malých i fatálních bitev dlouhé války o přízeň rodičů a postavení mezi vrstevníky. (...) O všech rodinách ví čtenář první poslední, ale není mu to sdělováno doslovně a hned: skrze situace a psychologii hlavních hrdinů se k tomu dopracuje sám. Zároveň ho to nenápadně vybízí ke srovnávání: taky jsem se v dětství choval takhle? Nechovají se tak náhodou moje děti?

Štiplavě o stáří a o životě předtím

(...) Překvapení chystá Munroová vlastně v každé povídce, přičemž nikdy netušíme, z jaké strany přijdou. Většina jejích příběhů se totiž od jistého momentu odchýlí od předpokládaného směru a začne se vyvíjet dosti neobvykle. Přítomný děj je přitom průběžně prokládán vzpomínkovými pasážemi jednotlivých postav, které osvětlují jejich minulost - a tím i jejich aktuální motivace a tendence. Munroová přitom postupuje tak trochu jako autoři detektivek: představí prostředí a postavy - a teprve potom začne odkrývat jejich malá i větší tajemství až k tomu největšímu, které může (v povídce Kopřivy), ale nemusí (Rodinný nábytek) být zdrcující. Zároveň vše líčí poklidným, věcným a racionálním stylem s důrazem na přesné vystižení lidí, věcí i situací, který by sám o sobě mnohým jejím kolegyním stačil, jen by k tomu přidaly nějakou tu melancholii stáří.

K čemu je člověku chobot

(...) Zatímco většina podobně laděných parodií a to i mnoha českých je odvozena od produktů převážně anglosaské popkultury, pro Babana s Maškem jsou hlavním materiálem období a prostředí okrajovější, zdaleka ne tak všeobecně známá a populární. Jejich thriller s prvky grotesky i hororu vychází z malého středoevropského prostoru, který v jejich podání získává divoce fantastické rozměry. Motivy pokleslé se tu prolínají s těmi "vysokými" v surreálném reji. Principál bizarního cirkusu se potkává s žoviálními typy pohraničníků či estébáků, hlavní hrdina má chobot, jehož smysl se vyjeví v samotném finále, bývalí sovětští vědci z programu pro výzkum paranormálních jevů kují pikle na ovládnutí světa a vše to komentuje samolibý a neurvalý bavorský spisovatel, kterému nic není dost dobré kromě jeho vlastního díla.

Báj z brněnského podzemí

(...) To už se román dávno ocitl za hranicemi realismu, který je ale u Kratochvila vždy zvláštně magický, a přeskočil na území symbolické fikce. Tyto pomezní linie mezi "realitou" reálnou a "realitou" literární autora přitahují a do jeho vyprávění vnášejí cosi jako závrať při pohledu na otáčející se spirálu. Literární inspirace a fascinace prostupují Kratochvilovy příběhy nejen jako odkazy a aluze, ale jsou do nich zapojeny jako elementy děje. (...) Jeho cesty vedou zpočátku do různých stran a k místům, kde zprvu nechápeme, proč jsme se tam ocitli. Jsou po nich rozvěšena zrcadla, která klamavě odrážejí pouť vyprávění, ovšem současně nás suverénně vedou k jeho tepajícímu srdci. Tou je lítost nad zmařenými životy, lítost, kterou romanopisec vynáší z podzemí na světlo a mění v příběh, který nikdy zcela nekončí.

Příběhy v zrcadlech příběhů

(...) Jeho poslední opus (běžně to slovo nepoužívám, ale tady je namístě), více než pětisetstránkový román Cesta na jih, nemá v současné próze obdoby. Těžko ho k něčemu připodobnit, je to spíše úkaz, který nevyrůstá z kontextu toho, co se běžně i na dobré úrovni píše: je to solitér celý zrozený v intelektu a fantazii svého tvůrce. Tyto dvě složky jsou zcela rovnocenné. Jedna podpírá druhou a iniciují se navzájem. Fantazie slouží intelektu, který vede fantazii, a naopak. Jako když sen vypráví filozof a logik nebo když matematik ve snu řeší složité rovnice. (...) Ta kniha je bludiště, ale není nutné se ho bát. Jeho stěnami prosvítá slunce jihu a smyslu, ke kterému nelze sejít jinak než hledáním sebe sama po cestě.

Balada i komedie o židovském vraždění

(...) Se sebevědomou bravurou a záviděníhodnou energií napsaný román lze číst jako další ukázku veselého sebemrskačství, jaké s ohledem na svůj etnický původ provádějí židovští tvůrci už mnoho let. Ale zachovává i pravidla scifi thrilleru s napínavým dějem a nečekaným a silným rozuzlením, na něž by byl pyšný kterýkoli autor detektivní drsné školy. Chabonovu knihou se chvíli čtenář musí prodírat (oč více bude vybaven intelektuálněji i "popkulturně", tím to bude mít snazší), ale brzy ho strhne a pak už jen odměňuje.

Premiantka vypravuje

(...) Začíst se do té tlusté knihy je velmi snadné, jakkoli není určena svátečním čtenářům. Pesslová předpokládá publikum sečtělé, které má přinejmenším mlhavé povědomí o tom, co se děje v knihách, jako je Srdce temnoty, Portrét umělce v jinošských letech anebo třeba Hluboký spánek. (...) Pesslová přichází s postmoderní metaforikou, která předpokládá, že žádnou originální metaforu vymyslet nelze, a tudíž je nezbytné přiznat a citovat původní autory. Je v tom samozřejmě nedůsledná, protože jinak by podobné vsuvky příběh zcela zahltily, ale i tak to dodává knize svébytnou ironii. (...) Svižné dialogy, neotřelé situace a onen přemoudřelý styl dávají dohromady brilantní text, při jehož čtení žasneme, jak někdo tak mladý může být takhle talentovaný.

Kdo andělovi polámal křídla

(...) Bylo brzy jasné, že čtu přinejmenším poctivý pokus o "velký" generační či dějinný román, o snahu prostřednictvím osudu jednotlivce shrnout a "zúčtovat" dvacáté století ve střední Evropě - a že nejde o pokus úplně marný. Jedno se musí totiž Prouzovi nechat: kompozičně je jeho kniha zvládnutá téměř "klasicky": podaří se mu udržet rozsáhlý celek epického vyprávění, které se střídavě vrací k osudovým chvílím vypravěčovy rodiny, rodičů a prarodičů, a přitom přesvědčivě směřovat k tragickému vyvrcholení, jež je zároveň katarzí.

Tiky a triky neobvyklých pátračů

(...) Sice s nutným zjednodušením, ale jinak velmi výstižně, přesně a především značně kriticky líčí svět médií a novinářů, způsoby shánění kompromitujících materiálů, triky mocných byznysmenů a také historii jedné rozvětvené bohaté rodiny.

Literární kapsář

(...) Z knihy bychom mohli citovat dlouho, jisté je, že jde o nejobjektivnější a nejpodrobnější zkoumání Puškinovy smrti, jaké je v češtině k dispozici.

Sibiriáda mladého muže

(...) Jedinečností textu, v němž se stovky stran postřehů o sibiřské společnosti snoubí s osudy desítek postav, detailními popisy severské krajiny, příběhem hlavního hrdiny a jeho introspekcí, je jeho zmiňovaná "normálnost". (...) Je to ucelenost tvaru, kdy se při čtení zpětně osvětluje již přečtené, konec ozřejmuje začátek a druhý díl ten první, co ze zdánlivého deníku Cesty na Sibiř činí román o osudech lidí, prostoru a doby s červenou nití milostného příběhu. Ten zůstává i přes rozsah knihy, která bezbřehost sibiřského časoprostoru evokuje nejen značným počtem stránek, ale také grafickou nečlenitostí textu, drásavě otevřený. To vše je způsob, jak vyslovit nevyslovené. Fascinaci životem, který jakoby teprve několik tisíc kilometrů od domova, mezi cizími lidmi, uprostřed pustiny a mrazivého chladu měl se ochotněji k tomu, poodhalit něco ze svých tajemství.

Můj čas je drahý, bav mne

Rozsáhlý průzkum Ústavu pro českou literaturu a Národní knihovny a z něj vycházející studie Jiřího Trávníčka nyní vyšel v kompletní knižní podobě. (...) Připomeňme, že průzkum inspirovaný německými a polskými průzkumy byl proveden na vzorku 1551 respondentů v roce 2007 formou standardizovaných rozhovorů a ve srovnání s obdobnými údaji z ostatních zemí (zejména v Evropě) přinesl dosti lichotivou zprávu o stavu českého čtenářství.

Pohádka o dobrém muži

(...) Kniha je solidně zvládnutým historickým románem, který - když si odmyslíme onu idealizaci - dává podrobný obraz o životě Barcelony ve 14. století. Falcones v doslovu píše, že nejen pravidla uspořádání společnosti, ale i některé konkrétní příhody čerpal z historických dokumentů (uvádí především paměti krále Pedra III.). To mu slouží ke cti stejně jako u začátečníka nečekaná řemeslná dovednost - více než pětisetstránkový román se čte velmi snadno, zadrhneme se jen občas u výrazů, které nám pro 14. století připadají příliš sofistikované, patřící spíše do odborného slovníku historiků.

Dva kluci a Osvětim

(...) Kniha pro děti, která vypráví o Osvětimi, se stala celosvětovým bestsellerem. Osud novely Johna Boynea Chlapec v pruhovaném pyžamu je překvapivý, jakkoli ne úplně výjimečný. (...) Úspěch knihy patrně spočívá v neobvyklé zápletce a jejím citlivém, jen mírně moralizujícím zpracování. Hlavní hrdina, devítiletý Bruno, je totiž synem nacistického důstojníka, který je patrně kolem roku 1944 vyslán jako velitel do Osvětimi. (...) Mezitím nenápadně poukazuje na zrůdnost koncentračního tábora, přičemž velmi dbá na to, aby vše vyplývalo z děje a nepůsobilo jako kapitola z učebnice dějepisu.

Rasistická příšera

(...) Nyní se objevil i jediný Ginzův román, který byl dokončený a také se celý dochoval. Jmenuje se Návštěva z pravěku a třináctiletý autor jej napsal v přiznaném ovlivnění dobrodružnými příběhy Julese Verna: v předmluvě dokonce píše, že jde o dosud neznámý, nově nalezený rukopis slavného francouzského romanopisce. Psán byl rukou a doplněn autorovými ilustracemi, které ve shodě s tehdejšími zvyklostmi napínavé literatury ke každé přiřazují část textu, k němuž se obrázek bezprostředně vztahuje. Vypráví o ohromné prehistorické nestvůře, která sužuje Kongo, ovšem - jak ostatně bývá ve verneovkách obvyklé - jde o důmyslný stroj určený zlotřilým rasistickým padouchem k ovládnutí nejen Afriky, ale poté i Evropy; analogie s nacismem je zřejmá.

Literární kapsář

(...) Když v roce 1957 Jiří Kolář vydal sbírku Mistr Sun o básnickém umění, byla to v české literatuře zvláštní událost tím spíše, že dílo vyšlo v době zvýšeného "bratření" s maoistickou Čínou. Text o vojenské strategii Mistr Sun o válečném umění, z něhož Kolář vycházel, vznikl ještě před naším letopočtem v podstatě jako stylizovaná příručka, Kolář však převádí Sunovy vojenské zásady do sféry psaní poezie. Bylo nasnadě, že oba texty by někdy měly vyjít pohromadě, dochází k tomu však až nyní - péčí nakladatelství Dokořán.

Literární kapsář

(...)Islám v srdci Evropy, v níž se pokoušejí opravit vžité stereotypy vnímání islámského světa. Většina z nich má původ hluboko v minulosti a převážně vycházejí z různých lidových báchorek a polopravd. Autoři přesvědčivě dokazují, že v průběhu různých křesťansko- islámských válek nebyli ani jedni lepší nebo horší, že drastické metody používaly obě strany a například trvalé uchycení islámu na Balkáně spoluzavinila kacířská srbská šlechta (bogomilská hereze), která na svou obranu před bosenským králem Štěpánem pozvala Turky a pak hromadně přestupovala na jejich víru. Autoři dále sledují stopy islámu v českých zemích a také různé evropské polemiky o jeho vlivu na evropskou současnost.

Feminismus v roce 1600

(...) po vzoru Boccacciova Dekameronu jde o konverzační hru šesti žen, z nichž tři se stylizují do role obžaloby mužských špatností (krutost, věrolomnost, násilnická povaha) a vyzdvihování ženských předností, další tři se naopak snaží muže obhajovat. Je zřejmé, která strana má navrch, ovšem autorka na muže neútočí nijak předsudečně a bez argumentů; často uvádí příklady, které se převažujícímu mužskému chrapounství té doby vymykají.

Dvoumilimetrový mafián

(...) Tobiáš Lolness je v současné zaměnitelné nabídce knih pro odrostlejší děti doslova osvěžující. Dobrý dojem posiluje také autorova dovednost udržet čtenáře v neustálém napětí a nakonec i originální ilustrace od Françoise Placea. Pokud děti příslušného věku nenalezly knihu pod vánočním stromkem, měli by to jejich rodiče rychle napravit; nejpozději příští Vánoce, kdy Baobab vydá druhý díl. A jak to tak bývá u dobrých knih pro děti, i dospělí se do ní mohou snadnou začíst.

Jan Kuklík: Do poslední pence

(...) Text vyniká čtivostí a srozumitelností. Pozoruhodná je i závěrečná náznaková úvaha o tom, jak zdánlivě vyřešené nároky na odškodnění za znárodněný majetek v některých případech po roce 1989 nebránily dalším majetkovým požadavkům, a to bez ohledu na již před lety uzavřené náhradové dohody.

Návrat z pochůzek

(...) Autor zvedl pohozenou rukavici a jako už několikrát tak vznikl zárodek epického líčení, které tady však nevede do tak vyhrocených konsekvencí jako v knihách předešlých. Je to však věčný zdroj chaosu, jemuž se autor vydá napospas. Odvane je motiv a síla daleko silnější než jeho vlastní. Tou je čas. Hodiny klavíru jsou proto elegickým románem o jeho neodvratném díle.

Žádný dokument není nevinný

(...) Neobyčejně komplexní Le Goffův text to sděluje relativizováním obecně vnímaných pojmů minulost/přítomnost, staré/moderní, paměť a historie (jíž je míněna vědecká disciplína). A zároveň jejich novým formulováním, které je vstřícnější či snad přímo empatické k tomu, jak zmíněné fenomény chápali lidé v době, kterou historik studuje a popisuje. (...) Studium historie se mění a Le Goffova kniha je k tomu ideálním průvodcem a zasvětitelem.

Dějiny v bílé kostce

(...) Každý z domů v knize, to jsou dějiny v kostce. Odrážejí vzestup místních podnikatelů a jejich pokusy o životní styl, jaký byl k vidění ve Vídni, Praze, Brně. Odrážejí moderní proměnu města a také soužití Židů, Němců a Moravanů ve složitém regionu. Několikrát se v popisech domů objeví slova koncentrační tábor, úpadek, sebevražda. (...) Vily Olomouckého kraje přinášejí zvláštní směs vlivů, regionální osobnosti a především mnohem více překvapení.

Biskup rebelant

(...) Klíčovou pro celý román (a možná i obecně pro Dickovo nevyzpytatelné psaní) je scéna v jedné ze závěrečných kapitol knihy. (...) záchrana dětských životů odsunující velkolepé vnitřní poznání a vytvoření filozofického a duchovního veledíla, to je trochu kýčovitá metafora, jenže Dick ji formuluje svým typickým lapidárním a střídmým stylem, tolik vzdáleným emocím a romantizování, že jí přesto podlehneme.

Kateřina Janouchová: O lásce a sexu

(...) Vůbec je znát, že Kateřina ví, o čem mluví. Když probírá témata, jako jsou onanie, orální sex, sexuální polohy, orgasmus a takové ty věci, máte pocit až mateřské důvěry. Vše dopodrobna vysvětlí, popíše, roztřídí, doporučí nejlepší způsoby, zkrátka nepřijdou ani dívky lesbicky zaměřené. Předností knihy je tedy mnoho. Já třeba začínám uvažovat o piercingu. Hádejte kde.

Roman Koucký: elementární. urbanismus a (CZ) 4

Česká města mění své územní plány, jak se jim to zrovna hodí. (...) Právě proto je dobré si předčíst knihu architekta Romana Kouckého a nenechat se odradit podivným titulkem s tečkou uprostřed. Architekt Koucký má totiž na územní plánování jasné, rozumné a liberální názory. Sám několik územních plánů vypracoval, také jsou v knize přetištěny.

Markéta Hejkalová: Fin Mika Waltari

(...) nároky komplexní literárněhistorické monografie kniha úplně nesplňuje, což ovšem neznamená, že by neobsahovala mnoho zajímavého a podnětného.

Truchlozpěvy, rady a nápady, kteréž člověčenstvu všemu, zvláště pak lidu českému přenešťastný sepsal tvor Emanuel Pyšišvor

(...) Je to žertovné rýmování, vhodné především k hlasité deklamaci, při níž jaksi nonsensový charakter veršíků lépe vynikne. Upřímně řečeno, nejlepší je na nich právě jméno autora, či lyrického subjektu, abychom byli přesnější. (...) Důležitější je něco jiného - editor. Je jím básník Ivan Wernisch, jenž je největším znalcem poezie zapadlých rýmovců a poetů. Oprášení Pyšišvora (skutečným autorem byl jistý Josef Hubáček z Chotěboře, zemřel roku 1900) je typicky wernischovským žertem a nedivil bych se, kdyby knížka skrývala ještě nějaký.

Dějiny žánru poprvé česky

(...) Těžiště práce je v líčení peripetií tradičních sešitů pro děti a dospívající mládež. Obsahuje množství ilustrací a ukázek (často jsou přetištěny celé stripy nebo stránky, vždy s dobře čitelnými texty), rejstřík, slovníček a žebříčky nejoblíbenějších a nejdražších komiksů. Obálku nakreslila britská komiksová legenda Bryan Talbot; nakladatelství Comics centrum zde využilo dobrých vztahů, které s kreslířem navázalo po českém vydání jeho dvou komiksových románů.

Prošermovat se k transcendentnu

(...) do českého prostředí se konečně dostala postava, která je důležitým nejen popkulturním emblémem. Japonsko teď sice není v módě tolik jako třeba v osmdesátých letech, nicméně koho alespoň trochu zajímají samurajové a jejich doba, ten by se tloušťky Jošikawovy knihy neměl zaleknout.

Daniel Pennac: Vášeň podle Terezy

(...) Žádná rafinovaná zápletka, ale směsice vynalézavě vytvořených postav, scén a dějových zvratů. Inteligentní, postmoderní, multikulturní, černohumorná kniha, která přes všechny své vtípky a odkazy není parodií, jen svérázným a osvěžujícím uchopením stereotypního žánru.

Je to o práci s jazykem

(...) Literární ceny se dávají i za knihy, které bych já u své matky viděla jen velmi nerada. Základní dojem čtenářčin jest pak ten, že úroveň psaní o těchto věcech upadá spolu s tím, jak otevřeně se o tom může psát. Kniha je to na pohled ale pěkná, čtvercový formát není sice úplně praktický do knihovny, navíc hřbet s velkým nápisem Kniha o kundě nemusí být úplně to pravé, co si člověk strčí na polici, jiným se však právě toto může líbit.

Paměti manažera

(...) Na jedné straně pro něho lidé poslaní na smrt nikdy nepřestanou být jen výkazem do položek efektivity práce, na druhé straně se rád dojímá nad smutným údělem nikoli svých obětí, ale sebe samého - který měl tak těžkou práci. Čtenář je konfrontován s podivnou směsicí autorova pozorovatelského nadání a úplné citové idiocie. (...) Hössovy paměti jsou v jistém slova smyslu parodií na budovatelskou či dnes manažerskou literaturu. Můžeme si třeba představit, že by je Höss psal na svobodě, jako zasloužilý pracovník třetí říše, který by na pece v Březince vzpomínal třeba jako na stavbu nové automobilky.

Komunisti byli svině - ale co dál?

(...) Začíst se do každé jednotlivé povídky je snadné, Dutka umí stupňovat dramatičnost příběhu i pracovat s pocity svých postav, které nijak nešetří ani nelituje a převážně je nechává skončit tragicky. Události jsou patřičně drsné, popsané bez sentimentu. Přesto po dočtení třetí čtvrté povídky začne mít čtenář pocit, že tu něco drhne, a s každou následující mu pomalu začíná docházet, co to je: snad chvályhodná, nicméně trochu klopotná snaha sdělit všem, kteří to nezažili či kteří na to zapomněli, jaké to tehdy bylo.

Amerika ženoucí se do pekel

(...) Z románu Tahle země není pro starý je patrná nostalgie po časech, kdy se problémy řešily uvnitř vesnice, kdy lidé znali jeden druhého a uznávali autority - a kdy zabíjet nebylo tak snadné. Jak je patrné z čerstvě oceněného románu Cesta, Cormac McCarthy už příliš nevěří, že by se podobné časy mohly vrátit. Proti zhoršení stavu dělá jen to, co mu přísluší: píše varovné, trochu moralizující, ale přesto výjimečné romány.

Menhir, který (ne) zarostl mechem

(...) Pasáže týkající se krátké éry, kdy Černý vedl Rock & Pop a kdy de facto vyvrcholila a vzápětí se sesula sláva hudebního novinářství v Čechách (léta 1990 - 1993), patří k nejzajímavějším v knize, protože podaným pořád ještě s pociťovanou intenzitou prožitku. Když mluví o zborceném vztahu s Janem Rejžkem, o kterém se Černému prý už třikrát zdál sen, v němž jsou opět přátelé, nebo když mluví o tom, jak ho poznamenal medializovaný soud o spoluautorství knih z 60. let s Miroslavou Černou- Filipovou (cosi jako démonou jeho života), čteme už cosi více než pouhý rozhovor, zde začíná - zpověď.

Léon Clifton po sto letech

(...) Knihu nazvanou lapidárně Léon Clifton se vrací... nechalo ilustrovat Aloise Křesalu, který věrně imituje rodokapsové ilustrace, grafika písma zase křiklavé titulky a slogany. Podobně nakladatelství zachovává jazyk původního textu. Obojí je samozřejmě ku prospěchu věci. Naivně vzrušené dialogy a scény by do současnějšího stylu ani přepsat nešly, takto si zachovávají značné kouzlo: Proto vzal bědující paní za ruku a pravil: "Mistres, byla- li zde skutečně spáchána vražda, pak nám přispějte, aby smrt vašeho chotě byla pomstěna!"

Prorok z panelákového výtahu

(...) Úroveň překladu se laik neodváží hodnotit, úroveň textu je ale záviděníhodná - tak vrstevnatý a komplexní román o současnosti se v českém provedení objevil naposledy v roce 1994, když Jáchym Topol vydal Sestru. (...) Když čteme Cimpoesův román, chvíli nás napadá přirovnání ke Karlu Poláčkovi, chvíli k Thomasi Bernhardovi. S prvním Cimpoesa pojí zaujetí maloměstskými figurkami, s druhým noblesní, ale důkladné a pohrdavé podrývání všelijakých národních stesků, mýtů a iluzí. Zdá se, že problém je obdobný v různých krajích: čím jsou lidé línější, nevzdělanější a neschopnější (a důsledkem toho většinou neúspěšní a nespokojení v osobním i pracovním životě), tím větší význam pro ně má kolektivní identita, nejlépe národ. Český čtenář může být vděčný, že tyto sice slábnoucí, ale ještě patrné tendence postkomunistické společnosti dokáže zábavně a trefně vystihnout rumunský spisovatel, když z těch českých se to nikomu nedaří. Ostatně: příliš často se o to ani nepokoušejí.

Má to styl, má to šajn

(...) Na několika desítkách zakázek designéři předvádějí, že se prací hlavně sami baví a snaží se nabízet jednoduchá řešení skýtající prostor pro překvapení a různé interpretace. (...) Kniha sama je čímsi na pomezí seriózního portfolia a hravého úletu. Obálku Zuzana Lednická pojala jako stírací los, v každém výtisku čtenář objeví jinou, originální záložku. (...) Texty britského teoretika Ricka Poynora, minietudy českého publicisty Alana Záruby a rozhovor, který s Najbrtem zlehka vedl Michal Nanoru, proto neskrývají ambici podnítit chybějící kritickou diskusi o grafickém designu a hlavně obor přiblížit laikům.

Co potřebuje bestseller

(...) Pátou celosvětově nejprodávanější knihou loňského roku byl román Katalánce Carlose Ruize Zafóna Stín větru. (...) Nejsilnější a nejzajímavější částí knihy je její první polovina, kdy Zafón naznačuje jistý druh metatextu: píše knihu o knize, hlavním hrdinou je syn knihkupce a postavy mezi sebou často vedou řeči o povaze a úrovni starší i soudobé literatury. Zároveň se tu rozkrývá totalitní prostředí Barcelony v padesátých letech, které mělo podobné rysy jako situace třeba v Praze nebo Varšavě. (...) V druhé půli román ztrácí sílu: postupně se stále více blíží ryzímu oddechovému čtivu. (...) Nad Harrym Potterem se mnoho literárních odborníků ušklíbá, mnoho jiných ale připomíná, že zatraktivnil současným dětem četbu knih a že jakkoli nejde o dílo výjimečné, jistou solidní úroveň si drží. Cosi podobného platí i o Stínu větru: nic převratného, ale (tentokrát dospělým) čtenářům ukazuje, že médium zvané kniha může s novějšími médii, která jí v minulém století přebrala publikum dychtivé příběhů, stále úspěšně soutěžit.

Literární kapsář

(...) Je to román (či dle rozsahu spíše novela) v dopisech, a to pouze směrem od otce k dceři, tudíž to není tak čtenářsky vděčné, nicméně toho, kdo má psaní Douskové rád, kniha potěší. I díky ilustracím Lucie Lomové.

Americký venkov v podání Johna Updika

(...) Vesnice jsou již jednadvacátý Updikův román, možná tedy, že ho více zajímaly situace a některé charaktery než celková zápletka. S tím vědomím se vyplatí jej číst: jako bravurně napsaný sled scén, jejichž stavba se na konci bohužel hroutí, respektive se ukazuje, že možná ani žádná neexistovala.

Česká Anna Franková

(...) A více než zapisovat existenciální pocity ji alespoň zpočátku zajímalo, který kluk " za ní blbne" a jak bude v novém oblečení " honit vodu". I když se kleště kolem židovského obyvatelstva postupem času stále více stahovaly, z deníku je patrné, jak se dospělí ze všech sil snažili zachovat pro děti iluzi bezpečného světa.

Laurence Rees: Osvětim. Nacisté a " konečné řešení"

(...) Rees je nikoli badatel, ale reportér a špičkový novinář. Jeho styl je britsky konkrétní a výstižný, dokumentaristicky podložený a přehledný. Nese rysy televizního média, pro něž text vznikl, což může vadit trochu náročnějšímu čtenáři. Ale pro jiné je výhoda, že se nepouští do spekulací, nejde mu o nové interpretace a nové pohledy na látku prozkoumanou z tolika stran. Tento zvídavý člověk a odchovanec britských škol pouze znovu sumarizuje fakta, skládá mozaiku a tvoří celkový obraz.

LITERÁRNÍ KAPSÁŘ

(...) Historici stále častěji od sledování životů králů a vojevůdců utíkají ke zkoumání každodenního života. Extrémním, ale neobyčejně inspirativním případem je čerstvě vydaná studie Alaina Corbina Na stopě neznámému. (...) Corbinovou ambicí je podívat se na život chudiny pařížského předměstí detailně a v souvislostech, bez zjednodušení, jaká přináší studium této sociální skupiny jako celku.

Květa Legátová: Nic není tak prosté

(...) Celkově sympatické hříčky v rámci kriminálního žánru vycházející z tradice detektivek Karla Čapka a Jiřího Marka, u nichž byl zločin záležitostí spíše rodinnou a domáckou a mafiáni a vykutálení podnikatelé s rafinovaně vytunelovanými miliony ještě neexistovali.

Náboženská reformace jako thriller

(...) Román bývá přirovnáván ke knihám Umberta Eca (ten dokonce musel popřít, že by se na něm podílel) a jsou pro to dobré důvody: důkladnými znalostmi podpořený vhled do období, kdy především knihtisk urychlil materiální a intelektuální vzestup neurozených řemeslníků a obchodníků, má napínavou formu a vrcholí přímým střetem Gerta a Q, přičemž jejich tajné tahy a protitahy mají charakter špionážního thrilleru.

Náboženská reformace jako thriller

Božena Němcová: Korespondence III

(...) Jde o skvělý " sběrný dokument", podávající názorný obraz české společnosti v dobách, jež nejsou tak odlehlé, jak si v zahleděnosti do vlastní přítomnosti obvykle myslíme. Dopisy tu stojí jako svědectví osobní tragédie velké osobnosti přerůstající a předbíhající okolí: Němcová se postupně ocitá v pasti manželské trýzně, doléhající choroby a hmotné nouze.

Žert a nesnesitelnost Jana Křesadla

(...) Autorský nadhled je opět dokonalý, postavy jím vytvořené výrazné a strašlivé, ale přesné v rámci redukovaného světa vášní a pudů. Mechanismus děje je osudový a groteskní zároveň: sedlákovi Rígovi (tedy Říhovi) chcípne ovibos (to je kříženec ovce a krávy, typický autorův vtip) a tato smrt dobytka strhne lavinu událostí.

Jsme tady, smíření

Tvorba Jana Balabána má v mnohém výsadní postavení, a to nejen v kontextu současné české literatury. Nová kniha Jsme tady je sice potvrzuje, avšak dojem z ní je tíživější a rozpačitější než z ceněné Možná že odcházíme. (...)

Všední život v teokracii

(...) Satrapiová (...) dění sledujeme očima naivního dítěte, které vše vnímá velmi bystře a zjitřeně, přičemž do svých hovorů či dětských her neomylně vloží právě ty zážitky, které dospělý raději ze vzpomínek vytěsní nebo o nich alespoň příliš nemluví.

Hra na schovávanou

(...) Drobností a detailů, které lze na Ad acta ocenit, je mnoho, nejvíce asi Ouředníkovu zvláštní rozpolcenost. Stejnou měrou ho totiž fascinuje francouzská intelektuální úroveň i české křupanství, obojího je mocen a přeskakování mezi těmito póly patří mezi nejzábavnější pasáže knihy. (...) Ouředník dokáže na několika stránkách detailně zachytit každodenní prázdné hovory, umí vymyslet škodolibé malé zločiny rozmrzelých důchodců, tu si kouzelně zašvejkuje vykreslí několik neobvyklých postav, vůbec je toho docela hodně, co nás na stránkách jeho knihy zaujme a pobaví. Ale smysluplný celek to dohromady nedává.

Japonec Haruki Murakami na pobřeží mezisvětů

(...)Kafka na pobřeží je výchovným románem pro lidi s dutými stíny, kteří již zapomněli, že existuje více druhů samoty a že černá může za jistých relativních okolností znamenat bílou. A pro ty, kteří už to vědí, je příjemnou vzpomínkou, rozptýlením mimo prostor a čas.

Kurt Busiek, Cary Nord: Conan - Dcera pána mrazu a další povídky

(...)tento Conan se obvyklé masové produkci vymyká, už proto, že jde spíše o komiksový román než o několik svázaných sešitů. Jistě, krvavá akce tu je nejčastějším zobrazeným prvkem a hlavy se od těl oddělují na každé třetí stránce, ale to k barbarskému válečníkovi patří už od jeho vzniku ve dvacátých letech (...) Busiek s Nordem vracejí do komiksu to, co mu vzaly dnes dominantní superhrdinské příběhy: epické dobrodružství, jehož přečtení vyžaduje trochu více času a soustředění, ale nakonec uhrane více než sebevynalézavější sci- fi rvačka.

Eoin Colfer: Seznam přání

(...) Svár dobra a zla přináší množství dramatických situací, líčených se stylistickou lehkostí a humorem. Ač je Colfer původní profesí učitel, navíc z učitelské rodiny, jeho prózy jsou poznamenány didaxí jen velmi jemnou (...) Autorovi slouží ke cti, že kniha určená "pro čtenáře od 12 let", jak Albatros tradičně v tiráži napovídá rodičům, nemá horní věkovou hranici.

Tikot v mechanickém převleku

(...)Není v současné české próze román, který by na sebe nabral takové ideové závaží a vpletl ho do tak složité struktury vyprávění. V samotné stavbě, tedy v tom, jak jsou jednotlivé komponenty, pilíře, nosníky i samy základy propojeny a vyváženy, jsou však trhliny a disproporce.

Urbanovo obcování s Libuší

(...)Druhá scéna je dovršením triumfu, defiluje v ní při "lodní přehlídce" slovanský panteon: Redigast, Stribog, Perun a další. Jejich namaškařené sochy plují na pramici po Vltavě a žehnají posvátnému páru. Urbanovi šlo o pokus představit slovanský pravěk v jeho magické podobě, jako neporušený přírodní stav věčnosti obývaný bogy, ďasy, věštci, zvířaty, živými studánkami.